??? • ??? • ČERNÁ DUHA

Nechápal, kde se vzalo přesvědčení, že významným událostem předchází hezké počasí.

Že na tom tvrzení není špetka pravdy, bylo nad slunce jasné. A přesto měl pocit, jako by se celý svět vyjma něj rozhodl tuto skutečnost ignorovat.

Lidé jsou hrozně jednoduchá stvoření, pomyslel si. Nikdo nechtěl, aby jakýkoliv významnější den poskvrnilo třeba jen smítko mračen. Všechny životní milníky měly přicházet v pozitivním duchu, a proto s modravou oblohou a slunečními paprsky.

Dnes ne. Dnes pršelo.

Nebyl to ani pořádný liják – jen tu a tam mu kapka zaťukala na rameno. Mrholilo však vytrvale, a voda se mu rozprášila po vlasech jako chmýří pampelišek.

Na okamžik posmutněl, když si uvědomil, že na něj čekají už jenom jiné, honosnější květy. Kéž by byl napsal dopis. Mohl by je požádat, aby přinesli alespoň žluté.

Když oznámil, že se stěhuje do Seoulu, vrcholky stromů se za okny prohýbaly pod silou vichřice. A první den na nové škole venku mrzlo tak, že si div nezlomil ruku při pádu na zledovatělých dlaždicích.

A co se Suneungu týkalo... Nu dobrá, Suneung připadl na vcelku pěkný den. Ale k čemu mu to bylo? Jeho akademická kariéra nelákala. Chtěl být idol.

Za to v den, kdy se nastěhoval do dormu, mrholilo zrovna tak, jako teď. Připadal mu tak vzdálený – onen okamžik, i chlapec, který ho prožíval. Plní nadějí a velkých plánů. Ta vzpomínka mu vykouzlila úsměv na tváři, ale šťastný výraz neměl dlouhého trvání.

Co by tak asi řekli všichni ti kluci, co se nad ním prostřídali na vrchní palandě, kdyby věděli, co se jejich Jaehwi hyeong chystá udělat?

Neměl nejmenší tušení. Někteří z nich odešli už tak dávno, že jejich hlasy potáhly v jeho mysli pavučiny.

Obzvláště velká kapka se mu rozpleskla na čele, těsně nad obočím. Ucukl a vzápětí potřásl hlavou, jako to viděl dělat psy, a sprška vody se rozletěla všemi směry.

Psi jsou fajn. Měl rád psy.

S tou myšlenkou se naklonil přes okraj a shlédl na ulici, jestli třeba nějakého nezahlédne alespoň z dálky. Možná na sobě bude mít oblečenou miniaturní žlutou pláštěnku. To by bylo roztomilé.

Ze svého místa na vrcholku budovy viděl široko daleko všemi směry. A přesto – žádný pes. Možná by to stačilo. Nastoupil by do výtahu, sjel by dolů a zabořil prsty do jemné srsti. Možná by už pak neměl energii vrátit se zpátky.

Žádný pes. Škoda.

Voda mu stékala za límec a studila ho na krku.

Nástup do školy, stěhování, přijetí od společnosti, všechny jeho velké dny proběhly za nepěkného počasí. A že to byly významné dny! Muselo s ním být něco v nepořádku.

Ani jeho smrt nebude výjimkou.

Smrt je velmi významná událost, uvažoval, a odrazil se nohou od rovné střechy. Přelezl zábradlí a stanul nad volným prostorem. Úplně jako moře, vzpomněl si na den, kdy ho rodiče jako malého vzali na výlet do Busanu; jen bez vody.

Moře znal. Není se čeho bát.

Nebál se zemřít, ani se na to netěšil. Už dlouhou dobu necítil nic.

Nastavil ulici záda a rozpřáhl paže, úplně jako při hře na důvěru.

Věřím ti, slíbil zemi hluboko pod ním.

Zadržel dech. Na okamžik jako by vše ustalo. Nechal oční víčka klesnout a čekal – trénoval přece tolik let. Chvíli trvalo, než překročil svůj limit.

V tom, co dělal, byl skvělý. Vlastně vynikající. Nejlepší.

Z nějakého důvodu to nestačilo. Nějaký jiný, méně talentovaný chlapec, jenž měl to štěstí, že mohl své schopnosti rozvíjet pod záštitou známějšího jména, teď stojí místo něj na pódiu a užívá si svých pět minut slávy, než ho nahradí zase někdo další.

Je dobře, že tady nakonec skončil on. Ten druhý chlapec musí ještě stihnout tolik věcí. Jaehwi ne. Pro rodinu byl přítěž a hanba; společnost ho nebude potřebovat ještě několik let, a vysokoškolské vzdělání si nechal proklouznout mezi prsty. Nečeká na něj žádná budoucnost, které by se chtěl účastnit.

Srdce v hrudi vytrvale bilo do ticha. Vzduch místo do plic proudil kolem něj – čechral mu vlasy a hladil tváře, a kapičky vody se třpytily na perfektní kůži. Na nose ho zašimral zbloudilý sluneční paprsek.

Když otevřel oči, naskytla se mu opravdu nádherná podívaná. Zlaté světlo na několika místech protrhlo těžký mrak, a spolu s drobným deštíkem vymalovalo oblohu všemi barvami.

Přímo před ním se nad horizontem klenula duha.

Výdech.

Nádech.

Zaklonil se.

V tu chvíli nevážil nic. Padal, letěl, vznášel se. Duha mu zmizela z očí, a nahradila ji šedivá obloha a teplé paprsky.

Je to škoda, pomyslel si, a vlasy mu vlály kolem hlavy, a volná látka oblečení pleskala o mokrou kůži. Je to škoda, že nepřivoní k pampeliškám, a že nepohladí dalšího psa.

Znovu zavřel oči. Tma ho vtáhla do svého náručí a pevně jej obejmula. Škoda, že barvy nemohly jít s ním.

Ale byly tam, opravdové stejně jako on sám; někde tam jsou, někde nad ním prosvítá duha. Neodejde sám; je tam, jistě. Někde tam je.

A to mu stačilo.