TXT • YEONJUN • PROMĚNA • FANTASY AU

Jednoho dne mu vyrostl na hlavě růžek. Necítil, jak si razí cestu skrz kůži, ani jak rozčísl záplavu hnědých vlasů. Nepoznal, že se něco změnilo, dokud na něj nezačali lidé křičet.

Chodil je sledovat téměř každý den. Starší faunové jej od toho zrazovali, ale nemohl si pomoct; nechvalně proslulé lidské bytosti ho zkrátka něčím přitahovaly. Snad závanem nebezpečí, snad právě skutečností, že v jeho očích se nijak zásadně nelišili. Teprve když růžky ozdobily jeho hlavu, si uvědomil, jaká bariéra mezi ním a lidmi stojí.

„Posaď se, hm..."

„Yeonjun," napověděl muži sedícímu u opuštěného stolu. Hlavu držel jako projev úcty sklopenou.

Nechoď, naléhali. Lidé jsou zlí, varovali ho a on nechápal. Jak si někdo může VYBRAT, že bude zlý? Nevěřil tomu. Jeho nebezpečí přitahovalo. Lidé se jej naopak stranili. Ale Yeonjun není nebezpečný. Chce si jen promluvit.

„Není o čem mluvit," říkal zrovna ten muž. Při pohledu na růžky a kopyta se ušklíbl. „Les patří obci. A já mám smlouvu. Víš, co je smlouva?"

„Vím," přisvědčil. Neodlepil oči od podlahy.

„Pak jistě víš, že nemáte právo nám bránit v těžbě," prohlásil vítězoslavně a s dávkou znechucení dodal: „Satyre."

„Faun," opravil ho. „Je v tom rozdíl." Kozlí nohy se pod stolem samovolně roztřásly. „Je to náš domov."

„Pověz mi, satyre," ignoroval ho muž, „když dravec zabije kořist, budeš mu to vyčítat?"

„To není to samé," protestoval chabě. Horká krev se mu nahrnula do tváří. Necítil však stud ani fyzickou námahu. Bylo to něco neznámého. Silnějšího.

Muž se na židli napřímil a ruce vyzývavě položil na hranu stolu. „Život není fér, satyre. Co s tím zrovna ty uděláš?"

Stalo se to v okamžiku. Nepamatoval si, kdy barvy v místnosti pobledly, než je nahradil rudý záblesk, ani kdy jednotlivá slova přešla v tupé hučení v uších. Neslyšel skřípění zubů přes zrychlený dech. Necítil ostré nehty zarývající se do kůže, nevnímal zemitý pach vlastní krve.

Jediné, co chtěl...

Touha po poznání vlastně není nic jiného než záminka.

„Odejdi. Skončili jsme spolu."

Nepamatoval si, kdy vystrčil bradu vpřed, ani kdy se naučil tolik pohrdat cizím obličejem.

Stačí, volalo jeho svědomí. Ale nestačilo. Poprvé v životě CHTĚL ublížit.

Skokem překonal vzdálenost, která je od sebe dělila, a jedním plynulým pohybem přerazil arogantnímu muži vaz.

Druhé postavy si všiml, až když tělo dopadlo na zem. „Víš, Yeonjune..." Ten druhý mluvil pomalu, vypočítavě. Každé slovo proměnil ve zbraň. „Když dravec zabije kořist, dělá to proto, že musí. Ale člověk... My máme možnost volby. Můžeme být zlí."

„My," opakoval. To slovo v sobě neslo dosud nepoznané uspokojení.

Lidé jsou zlí, varovali ho a on pochopil.

„Tak mladý a tolik vzteku," protahoval. Za řeči k němu přistoupil blíž. Tak blízko, aby Yeonjun bezpečně rozeznal vystouplé žíly na krku, v nichž pulzoval život.

Olízl si rty. „Zabiju vás," uvědomil si.

„O tom nepochybuji," zašklebil se muž. Masité prsty se zlehka dotkly vystupujících růžků. „Tolik nenávisti," mumlal, teď už spíš k sobě. „Tak překrásné. Tak," odmlčel se a odhalil řadu nažloutlých zubů v posledním odporném úsměvu,

„tak lidské."