ENHYPEN • JAKE • SEONGHUN • BRUSLENÍ

Nesnáší bruslení.

Tato dvě slova bez ustání zněla Jakeovi hlavou, zatímco se sbíral na nohy. Prokřehlé prsty, jež ho až příliš pozdě napadlo schovat pod tlustou látku palčáků, podkluzovaly na ledové ploše, a příliš malé brusle, u kterých se bláhově domníval, že se do nich vleze i po několika letech od doby, kdy je naposledy obul, ho nepříjemně tlačily v místech, kde se bota potkávala s nártem a patami.

Nesnáší bruslení, opakoval si, když další pokus o narovnání se skončil fiaskem, a aby to bylo fér, nesnášel ho i v minutě, kdy ho kamarádi násilím dostrkali na kluziště, a stejně tak ho nesnášel v momentě, kdy se tento jejich „dokonalý plán" zrodil a on do něj byl chtě nechtě zatažen.

Kousek od něj se na ledě proháněl chlapec v podobném věku jako on. Na rozdíl od Jakea se však pohyboval s přirozenou lehkostí; zrádné brusle jako by ovládal pouhou myšlenkou. Led pro bruslaře nepředstavoval žádnou překážku. Klouzal tam a zpět, vlasy mu poletovaly kolem hlavy, na tváři ten nejjasnější úsměv.

Elegance, s jakou se chlapec pohyboval, přinutila Jakea zaskřípat zuby.

„Hej, Jaeyune!"

Hlas se mu rozezněl nad hlavou dřív, než se ho stihla zmocnit žárlivost. Souběžně s tím mu přistála ledová sprška do obličeje, jak člověk nad ním musel prudce zabrzdit, aby Jakea rozplácnutého na zemi nesmetl.

„Vypadáš, že by se ti hodila pomoc."

Zaclonil si oči a vzhlédl. Tyčil se nad ním jeden z jeho kamarádů, ruku nataženou jeho směrem v němé nabídce. Jake se jí po krátkém zaváhání chopil a dovolil druhovi, aby jej vytáhl na nohy.

„Říkal jsem ti to," cedil skrz zuby. Strategicky se rozhodl nekomentovat, že jej kamarád oslovil korejským jménem, a ne tím, které sám preferoval. „Neumím bruslit."

Tváře měl zrůžovělé mrazem a uši mu pro změnu hořely studem, neboť se obličejem setkal s ledem už tolikrát, že i malé děti si na něho začaly zvědavě ukazovat.

Na náladě mu zrovna nepřidalo ani to, že i jeho kamarádi se dobře bavili na jeho účet.

„No tak," pobízel ho. „Ani jsi tomu pořádně nedal šanci a už by ses vzdával."

Jake se na chlapce zamračil. Nahlas to nepřiznal, ale kamarád zasáhl citlivé místo. Jestli byl Jake Sim na něco hrdý, pak na to, že se nikdy nevzdává.

„Mohli jsme dělat cokoliv jiného," stěžoval si. Mimoděk si při tom třel bolavé místo na zadní části stehna, kam se udeřil při svém posledním pádu – to když se kolem něj jako neřízená střela prohnal nějaký bezohledný návštěvník veřejného kluziště a vystrašil nebohého Jakea, až ztratil rovnováhu.

„A je to tady," protočil druhý chlapec očima. „Nezapomeň, že posledně jsme s tebou fotbal hráli všichni."

To byla pravda, ale zároveň to také bylo něco úplně jiného. „Ale nakopnout míč umíte taky všichni," nechal se slyšet. O něm a bruslení se to samé říct nedalo. Nedokázal v sobě potlačit pocit ublíženosti; jako by nikomu skutečně nezáleželo na tom, že si dnešní odpoledne vůbec neužívá.

Nejspíš šlo o poslední kapku, protože když kamarád znovu promluvil, dočista ztratil trpělivost.

„Víš co? Budeme s klukama támhle," prstem ukázal na druhou stranu kluziště, kde jejich společní přátelé povykovali a předváděli se jeden před druhým. „Až změníš názor, přidej se k nám."

„Až všechen ten stupidní led roztaje," zabručel si pod vousy, ale to už byl druhý chlapec mimo doslech. Odklouzal se pryč s elegancí, jakou mu Jake už naprosto beze studu záviděl.

Teď, když se ocitl sám, co ho tu drželo? Nikdo mu přece nebrání odejít. S tou myšlenkou se neohrabaně dopotácel až k mantinelu, křečovitě ho popadl a jedním neobratným krokem-sklouznutím za druhým se propracovával vpřed, směrem k východu z ledové plochy.

Nesnáší bruslení.

Soustředil se teď pouze na to, aby se dostal ke svému cíli – brance, skrz kterou vedla cesta do šatny, kde z nohou konečně bude moct skopnout ty příšerné brusle – a s vidinou brzkého konce svého utrpení přestal dávat pozor, co se děje kolem něj. Byla to chyba, jak se přesvědčil vzápětí.

Natáhl se po západce branky, ale kdosi se mu postavil do cesty. Při bližším pohledu v neznámém rozpoznal toho chlapce, kterého předtím tiše obdivoval.

„S dovolením," požádal ho Jake zdvořile a čekal, až chlapec ustoupí kousek stranou, aby mohl projít.

Nic takového se ale nestalo. Místo toho naklonil kluk hlavu ke straně a zazubil se na něj.

„Myslím, že se po tom má klouzat," komentoval Jakeovy ubohé pokusy o pohyb na ledě; za řeči nadzvedl nohu a prstem zlehka poklepal na nůž vlastní brusle.

Ani se nenamáhal skrývat před ním podráždění.

„Neumím bruslit," odsekl.

Pokusil se ho obejít z druhé strany, ale v momentě, kdy musel nevyhnutelně sundat ruku z mantinelu, se nebezpečně zakymácel. Málem by znovu skončil natažený jak dlouhý, tak široký, nebýt chlapcovy pohotové reakce. Ruka vystřelila vpřed, popadla Jakea za bundu a udržela ho na nohou.

„Všiml jsem si," odpověděl, aniž by se byť jen na okamžik přestal usmívat.

Jediná reakce, na kterou se v tu chvíli zmohl, bylo nepříliš inteligentní: „Uh."

Druhý chlapec se oproti tomu vůbec nezdál být v rozpacích. Sebevědomí z něj jen sršelo; na rozdíl od Jakea si celou tu podivnou situaci užíval. Když se ujistil, že nehrozí, že by Jake upadl, povolil stisk a napřáhl ruku vpřed.

„Seonghun," představil se prostě.

Přijal ji a krátce s ní potřásl.

„Jake."

„Co dělá tak krásný chlapec jako ty sám na místě, jako je tohle?" zajímal se bruslař.

„Nejsem sám," ohradil se Jake, na což druhý odpověděl povytaženým obočím.

„Fajn, tak jo," připustil. „Ale není to moje vina. Kluci se mnou nemají trpělivost, a Jay – totiž, můj kamarád – sice slíbil, že přijde a pomůže mi, ale má už asi dvě hodiny zpoždění, a..."

„Jay, Jake," odříkával bruslař a kroutil při tom naoko hlavou, až mu prameny vlasů poskakovaly kolem hlavy úplně stejně, jako když svištěl po zledovatělé ploše. I takto neupravený mu připadal okouzlující.

„To nezní, že jsi odsud."

„Spousta lidí má anglická jména," ohradil se.

„A ty máš ještě k tomu navrch roztomilý přízvuk."

Nedokázal říct, čím to, že ze sebe sype lichotky v takovém množství, aniž by se třeba jen malinko zastyděl. A přece to dělal se stejnou samozřejmostí, s jakou dýchal. Seonghun jako by pocházel z jiné planety – a nejspíš tomu tak i bude, usoudil Jake nakonec, neboť jaký normálními schopnostmi obdařený člověk by si dokázal užívat bruslení, jako on?

„Jsem z Austrálie," vysvětlil po krátké odmlce.

„Ale umíš korejsky." Neobviňoval ho, neodsuzoval. Pouze konstatoval.

Tentokrát si založil ruce na prsou. „Umím spoustu věcí." Pokusil se přitom napodobil chlapcův sebevědomý postoj, jak nejlépe svedl. O to víc ho popudilo, že svou snahou Seonghuna jedině pobavil.

„Ale bruslení není jednou z nich, co?"

Něco v Jakeově výrazu prozradilo bruslaři, že přestřelil. „To byl jen vtip," pospíšil si, aby situaci odlehčil.

Jake oproti tomu nijak nespěchal, aby utišil uraženou hrdost. Rozhodl se chlapce ještě chvilku podusit. „Nejsi vtipný."

„Ale no tak," vemlouval se mu. „Nesluší ti to, když se tváříš tak kysele."

„Nijak nepřispíváš tomu, abych se tvářil jinak."

Seonghun pokýval hlavou, jako že jeho tvrzení zvažuje. „To je fakt," usoudil nakonec. Aniž by viditelně udělal nějaký pohyb, brusle ho zavezly několik kroků dozadu, a tím Jakeovi konečně uvolnil cestu z kluziště.

„Díky."

„Káva nebo čaj?"

„Prosím?"

Seonghun počkal, až se Jake vypotácí z kluziště zpět na pevnou zem, a pak ho v těsném závěsu následoval.

„Ptám se, co máš radši," opakoval. Na nic nečekal; obešel stále zaskočeného Jakea, svezl se na nejbližší lavičku a začal si vyzouvat brusle.

Jake se sice v pekelných botech, jak je v duchu stihl překřtít, nevyznal, ale uměl číst v lidech. Z opatrnosti, s jakou si brusle Seonghun sundával, čišelo něco důvěrného a smutného zároveň. Chlapec k nim očividně choval velice silný vztah, jehož pravou povahu mohl v této chvíli jen domýšlet.

Přisedl si vedle něj a po jeho vzoru se začal zouvat také. „Proč?"

„Vypadáš promrzle," pokrčil Seonghun rameny.

„Jsem promrzlý," přiznal.

Trpělivě počkal, než se Jakeovi podaří rozvázat složitě spletené tkaničky a vysvobodit obě nohy z pevného sevření příliš malých bot, a pak promluvil:

„O důvod víc tě zahřát," prohlásil. „Takže co máš raději?"

„Ani jedno."

„Tak horká čokoláda?" navrhl s šibalským úsměvem.

Byl v pokušení odmítnout. Mráz ho štípal na tvářích a nohy měl celé rozbolavělé – nemluvě o zbytku těla, potlučeného nesčetnými pády. Až se zítra probudí, bude posetý modřinami, úplně jako nějaký lidský dalmatin. Chtěl domů, do postele, schovat se pod peřinu, zapnout televizi a přecpat se něčím nezdravým. Chtěl být sám; nebo si to alespoň myslel.

Seonghun trpělivě vyčkával. „Zvu tě," dodal jako by mimochodem.

Žádný z ideálních scénářů, které se mu honily hlavou, neznámého bruslaře nezahrnoval. Jake se zhluboka nadechl, připraven vyslovit své díky následované zdvořilým nesouhlasem a omluvou, že je poctěn, ale už bohužel něco má.

Když však otevřel ústa, roztáhla se do upřímného úsměvu – jen zlomek okamžiku předtím, než z nich vylétlo: „Proč ne?"