ATEEZ • YUNHO • MINGI • ANXIETY • KVĚTINY

Telefon musel už nějakou dobu vyzvánět, když ho Yunho konečně objevil v šatně. Očima jen zběžně přelétl jméno volajícího, než hovor přejetím palce po obrazovce přijal. Známý hlas ho přivítal, ještě než mobil doputoval k uchu.

„Hyeong?"

„Mingi, ahoj," mimoděk se usmál, když odpovídal. Špičkou malíčku si při tom upravoval zbloudilý pramínek, který se při tanci uvolnil z jinak perfektního účesu. Sáhl po kapesním zrcátku a zkontroloval svůj odraz – tváře pod make-upem nabraly lehce růžový odstín, ale nejednalo se o nic, co by nespravil krátký odpočinek a trocha pudru.

Kromě toho, tanec ho vždy nabil novou energií, která vydržela ještě dlouho poté, co sešel z dohledu kamer. Adrenalin v žilách mu dělal dobře. Jediným kazem na jeho náladě byly obavy, co mohlo za tímto konkrétním telefonátem stát.

„Děje se něco?" zeptal se.

„Ruším?"

„Ne, vůbec," pospíšil si Yunho s odpovědí. „Jenom jsem nečekal, že se ozveš tak brzy."

Naposledy spolu mluvili ještě toho rána; starší z chlapců si přivstal o dvě hodiny, jen aby ještě před natáčením stihl navštívit přítele v jeho soukromém bytě na opačné straně Seoulu.

„Nudíš se už doma?"

„Můžu zavolat později, jestli nemáš čas."

„Mingi," zkusil to smířlivějším tónem. „Kdybych neměl čas, myslíš, že bych ti to neřekl?"

„Neřekl, hyeong."

Vyšpulil spodní ret v ublíženém štěněcím výrazu. „Teď mi křivdíš," stěžoval si, ale koutky úst mu cukaly.

I Mingi se krátce zasmál. „Ale jen trošku," odpověděl s náznakem obvyklého hravého způsobu, jakým mezi sebou dvojice komunikovala.

„Tak povídej," chopil se Yunho dobrého rozpoložení svého druha. „Co se doma děje? Nebo spíš neděje?"

„Nejsem doma."

„Ale?" podivil se. „A kde teda?"

„Za městem. Myslel jsem... však víš. Že by to mohlo být hezké."

Yunhovu pozornost na sebe upoutala jedna z maskérek; bez varování se ocitla v jeho bezprostřední blízkosti. Neptala se, jestli neruší, rovnou se na něj vrhla s pudřenkou a jala se upravovat místa, kde pot po několika kolech divokého tance narušil vrstvu make-upu.

Mírně nahrbil záda a nastavil tvář ve snaze ulehčit ženě její práci.

„A je?" pobízel jemně Mingiho, ať mluví dál.

„Je."

„To je dobře," oddechl si. Žena si jej naposledy změřila kritickým okem, a pak se vzdálila; pravděpodobně zkontrolovat, jak vypadají ostatní členové.

Neosaměl však na dlouho. Sotva zmizela z jeho zorného pole, ze dveří Yunhovy šatny vykoukla hlava mladšího asistenta režie následovaná rukou, která mu jednoduchými gesty připomínala, že je čas vrátit se na natáčecí plac.

Mávl nazpět, že porozuměl, prsty zdvižené všechny do jednoho. Pět minut, žádal si.

„Jsi sám?"

„Jo. Potřeboval jsem to."

Tři, odpověděl muž v podobném gestu, a Yunho přikývl.

„Rozumím," odpovídal jak asistentovi, tak Mingimu.

„Hyeong?"

„Mhm?" broukl v odpověď.

„Vyfotil jsem ti to. Tady. Můžu..." zaváhal, „můžu ti to poslat, jestli chceš...?"

„Určitě," souhlasil s větším nadšením, než by se na muže jeho věku a postavení slušelo. „Nebo se můžeme v klidu podívat večer spolu, až to tady zabalíme, co ty na to?" navrhl mu.

„Dobře."

Pohled na hodinky odložené na stolku s dalšími jeho osobními věcmi, které by při natáčení překážely či snadno přišly k úhoně, mu prozradil, že čas, který mu produkce poskytla, se rychle chýlí ke svému konci. Chystal se jemně oznámit Mingimu, že mu končí přestávka, ale to by mladší chlapec nesměl promluvit tím nejtitěrnějším váhavým hláskem.

„Hyeong?"

Vycítil změnu tónu i nálady; dělo se něco důležitého.

„Ano?" odpověděl, napjatý, co Mingiho trápí.

„Já... cítil jsem..." začal a vzápětí si povzdechl. „To je jedno."

„Ne, prosím, mě to zajímá. Co jsi cítil?"

Asistent se vrátil. Na rozdíl od maskérky si od idola držel zdvořilý odstup, pouze bradou pokývl jeho směrem v nevyřčené otázce. Jak dlouho ještě?

Pokrčil rameny a rukou, v níž nedržel mobil, neurčitě mávl do vzduchu – sám neměl ponětí, jak dlouho. Nechtěl zdržovat; moc dobře věděl, že společnost za tohle konkrétní natáčení zaplatila nemalou sumu a že jeho prací je tančit, nikoliv se vybavovat. Jenomže tohle nebyl běžný telefonát. Byl to Mingi. Neodpustil by si, kdyby měl hovor náhle a bez varování ukončit.

Z ticha, které se rozhostilo na Yunhově straně, chlapec jako by vycítil, že něco není v pořádku.

„Hyeong?"

„Jsem tady, Mingi," ujistil ho.

„Cítil jsem květiny."

„To je pěkné," odpověděl.

Povzbuzen zájmem ze strany staršího se Mingi rozpovídal. „Bylo jich tolik, bílé a růžové a dokonce světle modré, jsou jich plné stromy a... netušil jsem, že už kvetou, víš?" vyprávěl mu a Yunho naslouchal se zatajeným dechem, odhodlaný zapamatovat si každičké jeho slovo.

„Lehl jsem si mezi ně," pokračoval. „Voněly tak hrozně krásně. Myslím... zapomněl jsem, jaké to je. Jak je cítit jaro."

Pouhá čtyři slova, která následovala, pak Yunhovi málem vehnala slzy do očí.

„Je mi dobře, Yunho."

Asistentovi došla trpělivosti. Vpadl do místnosti a postavil se přímo před něj, aby měl stoprocentní jistotu, že jej idol vnímá; ten se však zcela očividnou pobídku, aby se co nejrychleji rozloučil a vrátil se do práce, rozhodl ignorovat. Dokonce muži nastavil záda. Byl připravený bránit telefon vlastním tělem, kdyby na to přišlo. Nesměl zavěsit; ne právě teď, a už vůbec ne Mingimu.

„Jsem na tebe hrdý," pronesl do sluchátka. Navzdory rychle houstnoucí atmosféře v šatně se mu podařilo vykouzlit na tváři úsměv. „To víš, že?"

„Ano," přisvědčil Mingi.

Další pobídka už byla pronesená zvýšeným hlasem, následovaná oznámením, že na idolovy sebestředné manýry studio nemá čas. Pozdvižení na jeho straně hovoru neuniklo ani mladšímu.

„Hyeong? Co se tam děje?"

„Nic," zalhal bez mrknutí oka. „Za chviličku pokračujeme s natáčením. Uvidíme se doma, dobře?"

Nedokázal říct, jestli mu Mingi uvěřil nebo ne. Chlapcovo tiché „dobře" mu pro tuto chvíli jako odpověď postačilo.

„Opatruj se," stihl mu ještě říct.

„Ty taky, hyeong."

Nechal Mingiho, ať hovor zavěsí, jak se stalo jejich zvykem. Stihl to jen tak tak. V momentě, kdy obrazovka telefonu zčernala, se do šatny přihnal jejich manažer osobně.

A přestože na něj v tu chvíli byl naštvaný tak, že div nechrlil oheň, zatímco před sebou postrkoval idola chodbou a pobízel ho ke spěchu; přestože později dostane od společnosti pokárání za špatné mravy, přestože ostatní členové ponesou následky jeho chvilkové sobeckosti, nevadilo mu to. Je mi dobře, Yunho, řekl Mingi, a na tom jediném záleželo.

Je mu dobře, opakoval si pro sebe pořád dokola. Je mu dobře.

V tu chvíli bylo i Yunhovi dobře.