BTS • JUNGKOOK • HOSEOK • NOČNÍ ROZHOVOR • 2023

Obsahuje vulgarismy a zmínky homosexuality.

------------------------------------------------------------------------

Jungkook se usmíval.

Stál u kuchyňského dřezu a omýval si obličej vodou. Předtím na něm měl ještě pleťovou masku.

Měl za sebou náročný den: celé dopoledne strávil střídavě úklidem a snahou smontovat rám postele. Byt v luxusní čtvrti Seoulu mu patřil už několik let a pětadvacetiletý idol-milionář v něm přebýval stále častěji, z nějakého důvodu však nikdy nedošlo na to, aby si pořídil pořádnou postel. Matrace na podlaze, kterou do bytu během prvních týdnů provizorně nastěhoval, se stala neodmyslitelnou součástí interiéru, a on mezi cestováním, tréninky a koncerty neměl čas a vlastně ani energii, aby na tomto uspořádání cokoliv měnil.

Tedy až dodnes.

Dopoledne strávené hrbením se nad návodem a montováním hmoždinek mu připomnělo, proč se tomuto úkolu tak dlouho vyhýbal. Raději by odzpíval deset koncertů po sobě, než aby musel znovu vzít do ruky šroubovák.

Zbytek dne trávil ve studiu nahráváním a schůzkami s důležitými lidmi. Pomalu se mezi tím vším nestihl ani pořádně najíst; ale na to už si za ty roky zvyknul. Domů se dostal až pozdě večer – a ani tehdy neměl čas si odpočinout. Jen rychlá sprcha, a pak popadnout klíče a proplížit se do garáže, kde stála zaparkovaná jeho chlouba: černý Mercedes.

Vklouzl na místo řidiče a otočil klíčkem v zapalování. Při zvuku motoru ho zaplavila vlna adrenalinu, kterou pociťoval pokaždé, když se někam vydával na vlastní pěst. Usmál se, pohladil kůži na volantu a sešlápl plyn.

Několik minut na to už se hnal nočním Seoulem ke stadionu. Navigaci nepotřeboval. Cestu do cíle si moc dobře pamatoval.

Loktem zavřel kohoutek a utřel si obličej do kuchyňské utěrky, kterou si pro tyto účely předem připravil. Neměl zrcadlo, a tak se spokojil s tím, že z jednoho šuplíku vylovil jídelní lžíci a zkontroloval svůj zevnějšek v jejím odraze.

Z chodby k němu skrz zavřené dveře vedoucí do koupelny doléhal tlumený zvuk tekoucí vody. Úsměv na mladíkově tváři se ještě rozšířil, zatímco odkládal lžíci na linku.

„Jdu do postele!" houkl přes rameno.

Nemusel to dělat. Ale on chtěl.

Na okamžik bylo ticho, a pak mu z koupelny odpověděl druhý hlas:

„Hned tam budu!"

Oblečený v obyčejném, vytahaném černém tričku a teplákových kraťasech se uvelebil v posteli a jal se vyčkávat. Než jeho druh vylezl ze sprchy a připojil se k němu, vzal do ruky telefon a bez přemýšlení projížděl sociální sítě. Dával si při tom pozor, aby byl vždy přihlášený k nějakému ze svých tajných – ne, neoficiálních, opravil se – účtů. Projížděl krátká videa a přestože se mu některá opravdu líbila, palec ruky se obrazovky dotknul pokaždé jen v momentě, kdy si jeho mozek poručil nový klip.

Netrvalo dlouho a tato nenáročná zábava ho dočista pohltila. Nevěděl, jak dlouho bezúčelně scrolloval, když se hubená postava vynořila nad ním a zastínila Jungkookovi obličej.

Přetočil se z polohy na břiše na bok, odložil telefon na zem a usmál se.

„Hobine, uhniii," protahoval chlapec hravě. „Stojíš mi ve výhledu."

„Já jsem výhled."

Proti tomu nemohl Jungkook nic namítat. Muž stojící nad ním byl nezpochybnitelně atraktivní; postarala se o to dlouhá léta strávená v zábavním průmyslu. A pak taky samozřejmě Hoseokovy rysy v obličeji.

A několik týdnů vojenského výcviku taky nebylo zrovna na škodu, pomyslel si mladý zpěvák v duchu, když si prohlížel Hoseokovo svalnaté tělo. Stál před ním jen v trenkách a kůže se mu ještě třpytila po tom, co vylezl ze sprchy. Zaklonil hlavu, aby se mu mohl podívat i do tváře: v jeho nakrátko ostříhaných vlasech se leskly drobné kapičky vody, a Jungkook to z nějakého důvodu považoval za absolutně nejkrásnější věc na světě.

Hoseok ho celou dobu nehnutě pozoroval, na tváři výraz zaujatého pobavení.

„Tak co, jaký to bylo?" zeptal se maknae, když se dostatečně vynadíval.

„Co, tvoje sprcha? Úžasné. Nejvíc mě bavila ta část, kdy netekla teplá voda."

Spolknul přidrzlou poznámku o tom, že v kasárnách Hoseok určitě zažil horší věci než neohřátou vodu. Místo toho popadl polštář po své pravici a ohnal se s ním svému druhovi po stehnech.

„Ne, ty troubo," káral ho naoko. „Yoongiho koncert přece."

„No jo."

Gestem naznačil mladšímu, aby mu uvolnil místo. Jungkook se odkulil kousek stranou a nechal Hoseoka vlézt si pod deku vedle něj.

Matrace se prohnula pod novou vahou. Pár mokrých nohou se otřel Jungkookovi o pyžamo a chlapec nespokojeně zamručel. Tanečník si z jeho protestů nic nedělal.

„Ale jo, šlo to," odpověděl, když se pohodlně uvelebil. Maknae na lhostejný tón reagoval úšklebkem.

„Hovno," prsknul. „Viděl jsem záznam. Zírals na něj jak na svatý obrázek."

Hoseok pokrčil rameny. „Je to Yoongi," řekl prostě.

„Pravda."

„Namjoon zíral taky."

„Je to Yoongi," zopakoval Jungkook Hoseokova slova. Teď byla řada na tanečníkovi, aby mu dal tichým pokývnutím hlavou za pravdu.

Chvíli leželi v tichosti – on na boku obrácený ke staršímu, Hoseok na zádech s rukama složenýma za hlavou. Pak tanečník zničehonic promluvil.

„Pěkný lustr," komentoval.

Automaticky zalétl očima ke stropu. Ostré světlo ho už nějakou dobu nevyvádělo z míry. „Dík. Mám ho od Taehyunga."

„To mě nepřekvapuje."

Řekl to tak, jako by o nic nešlo. Jako by bylo perfektně normální, že si kamarádi v pětadvaceti navzájem kupují lustry.

Překulil si na břicho a následně se zvedl na všechny čtyři. Hoseok vedle něj nijak nereagoval ani nejevil žádné známky toho, že by se mu chystal uhnout. A tak přes něj prostě přelezl.

Došel k vypínači a zhasnul světlo.

Když se okamžik na to opět přeplazil na svoje místo, natřepal si polštář a schoval bosé nohy pod svoji půlku deky.

„Líbí?" vyptával se, a oči mu u toho ve tmě radostně zářily.

„Co přesně?"

„Moje nová postel, troubo. Skládal jsem ji jen kvůli tobě." Už nedodal, kolik času mu tato aktivita zabrala. Hoseok se toho pravděpodobně dovtípil i sám.

Chvíli jen tak mžoural do tmy, než si jeho oči přivykly. Ani pak však nebyl s to rozeznat o moc víc, než obrysy. Hoseoka vedle sebe spíš fyzicky cítil, než viděl.

S povzdechem se vysoukal zpod peřiny, znovu vylezl z postele a sáhl po telefonu. Několik ťuknutí a rozsvítila se baterka na zadní straně. Položil přístroj na zem a odběhl do kuchyně. Ozvalo se šramocení, šustění plastu a na několik vteřin zahučel proud tekoucí vody. V dalším okamžiku už se Jungkook vracel, v rukou plastovou lahev zpola naplněnou vodou.

„Co to vyvádíš?" zajímal se Hoseok.

Místo odpovědi položil zpěvák lahev na zadní stranu telefonu. Světlo se v okamžiku rozptýlilo z ostrého, oku nepříjemnému paprsku do mnohem mírnější, tlumenější podoby.

Tanečník nad jeho vynálezem jen zavrtěl hlavou.

„No páni, kdepak ses to naučil?"

„To je tajemství," zazubil se na něj. „Teď se na tebe můžu navíc dívat," oznámil mu hrdě, když schovával studené nohy zpět do záhybů deky. Hoseoka už zjevně nebavilo, že si z něj dělá překážkovou dráhu, a tak se raději posunul na místo blíž u stěny, aby mladší mohl ležet na kraji.

„A co vidíš?" pobízel ho, když utichlo šustění látky a vrzání matrace.

„Že vypadáš jak vajíčko."

Hoseok se jen tiše uchechtl. „Taky tě to čeká."

To Jungkook samozřejmě věděl. Až moc dobře. Zrovna nedávno přemýšlel nad tím, jak asi bude vypadat bez vlasů. Stáhl si na to dokonce nějakou aplikaci. Po vygenerování upravené fotky ji taky velice rychle zase smazal.

Rozhodl se, že o tomto incidentu Hoseokovi povídat nebude.

„Jsi pěkný," řekl místo toho už vážněji.

„To už nezachráníš."

„Ne, fakt," nadzvedl se v loktech. „Jsi tak strašně a zkurveně pěkný."

Byly doby, kdy by si nedovolil na něco takového ani pomyslet. Soužití s šesti staršími chlapci s ním za ty roky udělalo divy. Ze stydlivého, nesmělého kluka vyrostl sebevědomý mladý muž, jehož největší radost v životě zahrnovala utahování si z oněch šesti, kteří ho od jeho čtrnácti let prakticky vychovávali jako vlastního.

Obzvlášť pro Hoseoka měl speciální slabost – a věděl, že je to vzájemné.

„V příštím životě se narodím jako gay," rozhodl se.

Hoseok se převalil tak, aby se mladšímu mohl koukat do obličeje. Tento jeho záměr se poněkud minul účinkem, neboť na sobě leželi namačkaní jak dvě sardinky a viděli ze sebe tím pádem ve slabém světle jen rozostřené tvary.

„A co já?" vyzvídal pobaveně.

„Ty musíš taky. Jinak by to nemělo smysl," poučil ho Jungkook.

Tanečník se nahlas uchechtl. „Tak jo."

Rozhostilo se mezi nimi přátelské ticho, kdy se oba chlapci ponořili každý do svých vlastních myšlenek. Maknae se ještě chvíli nechal unášet představami, co by s Hoseokem všechno udělal, kdyby směl, ale brzy se jeho úvahy stočily jiným směrem.

Přemítal nad uplynulým dnem. Znovu se ocitl za volantem černého Mercedesu, zaparkovaného v zadní uličce poblíž stadionu, odkud ven do celého Seoulu proudila hudba. Yoongiho hudba, aby byl přesný.

Jak tam tak seděl, prsty nepřítomně vyťukával rytmus do kůží potaženého volantu, Yoongiho písně na rtech. Znal je všechny, slovo od slova. Každou melodii, každou změnu beatu. Jedno odpoledne proseděl ve studiu, zatímco je rapper nahrával. Jiný den mu nechal poslat košík s jídlem – to aby měl jistotu, že hyung nezapomene, že je taky jen člověk.

Jen tam tak seděl, a od Yoongiho ho dělily zdi masivní konstrukce a masy lidí.

Prsty ustaly v pohybu, jen aby se jich vzápětí zmocnil lehký, téměř neznatelný třas. Ale Jungkookovi neunikl. V hloubi duše cítil, že je něco špatně.

Poprvé po deseti letech je odtrhli od sebe.

Zhluboka vydechl. Než se stihl zarazit, zašeptal do tmy: „Yoongi taky brzo půjde."

Odpověď dlouho nepřicházela. Začínal si říkal, jestli Hoseok už náhodou neusnul – ale hyung se vedle něj zavrtěl a natočil hlavu směrem k němu. Jemné světlo, které mu ozařovalo pokožku, kontrastovalo s hlubokými stíny, jež se mu rozlily podél ostré čelisti a pod očima.

„Není to tak zlé," utěšoval ho mírným hlasem. „Až dodělá výcvik, pošlou ho do civilu, však víš."

„Vím."

„Civil je fajn. Rozhodně lepší než hlídat někde u hranic."

Ticho, které následovalo, tentokrát způsobilo to, že se Jungkook musel přinutit napočítat aspoň do deseti, než opět promluvil.

„Hoseoku."

„Co je?"

„Ty nehlídáš hranice."

„Ne no," připustil. Podle tónu hlasu i v šeru Jungkook spolehlivě poznal, že se jeho kamarád blbě culí. „Ale představ si, kdyby fakt jo. Svět by se z toho totálně posral."

Světem myslel jejich fanoušky. Byl to takový jejich soukromý, dobře míněný vtip.

A samozřejmě měl pravdu.

„Víc, než když Taehyung omylem hodil follow Jennie na Instagramu?" škádlil ho.

Hoseok vedle něj se zasmál. „To asi ne."

„Tak to je slabý."

„Počkej, až půjdeš ty," nenechal se jeho nevinnou provokací rozhodit. „To teprve bude něco."

Úsměv mu zamrzl na rtech.

Světlo, které s takovou hrdostí vyrobil, teď působilo nepřátelsky, skoro až zlověstně. Ze světa kolem něj se ztratily barvy a zůstala jen matná, našedlá záře, v níž Hoseokův nádherný obličej působil jako umrlčí maska.

Dlouhé silné prsty ho chytily za rameno a stiskly, až se zpěvák chtě nechtě otřásl.

„Tak to vybal," poručil starší.

„Co mám vybalit?" nechápal.

„Nehraj si na blbouna, Jungkookine. Celej večer jsi jak na jehlách. Ven s tím, co tě trápí?"

Měl Hoseoka rád. Tanečník disponoval něčím, co Yoongi označoval za přirozené nadání a Taehyung za projev černé magie; ten cit pro lidi a situace. Jungkook nepomýšlel na to, že by jej něco trápilo; když ho však starší pobídl, okamžitě věděl, že má pravdu.

„Já... minutku," poprosil. Potřeboval si urovnat myšlenky.

Hoseok odpověděl souhlasným zamručením. Nehnutě spočíval na zádech vedle něj, ruce složené na hrudi, a trpělivě vyčkával, než maknae najde pro své pocity ta správná slova.

Pokud nějaká taková existovala, Jungkook na ně nepřišel. Mistrem slova byl v jejich skupině koneckonců někdo úplně jiný.

„Namjoon hyung," začal nakonec váhavě. „Namjoon hyung taky brzo půjde."

Hoseok přikývl. Nechal mladšího, aby se vyjádřil svým tempem.

„Já jen, že... budeme poprvé za ty roky oficiálně bez leadera." Když to vyslovil, znělo to ještě hloupěji než v jeho hlavě. „A ty jsi pryč, a Yoongi hyung..."

„Co s tím mám společného já?"

Jungkook se zamračil. „Nech toho. Všichni víme, že jsi druhý v pořadí."

„Jen pomyslně."

Yoongiho pořadí nijak nekomentoval. Nebylo, o čem se hádat.

„To je jedno," mávnul chlapec rukou. „Jde o to, že tu nebude ani Namjoon, ani ty, ani Yoongi. A to je prostě... divný. Nezní to správně, rozumíš?" zakončil slábnoucím hlasem.

Yoongiho hlas za neproniknutelnou barikádou. Hoseokovo teplé tělo, prakticky přilepené k jeho vlastnímu. Přítomnost obou jeho nejdůvěrnějších přátel mu prokluzovala skrze prsty a Jungkook jako by ztrácel pevnou zem pod nohama.

Vychovali ho. Dělali si z toho legraci, hlavně před lety. V hloubi duše však věděli, že je to pravda, a mladičký zpěvák zrovna tak. Byli vším, co od dob svého dospívání znal. Jistota, že pokud se něco pokazí, budou tady. Jeho hyungové si poradí, vyřeší každičký problém. Ochrání ho, když bude potřebovat. Setřou zaschlé slzy z tváří, obejmou, políbí na čelo na dobrou noc.

Nedokázal si představit, že odejdou, byť dočasně.

Nedokázal si představit, že na všechno zůstane sám.

Hoseokova svalnatá paže ho objala a přitáhla pod dekou blíž. Fyzický kontakt pomohl chlapci uzemnit se, vrátit se zpět do reality. Z šedavého přítmí k němu jako by z dálky doléhalo přerývané oddechování. Teprve až když mu puls přestal dunět v uších si uvědomil, že je jeho vlastní.

Tanečník ho hladil po vlasech, na tváři onen důvěrně známý úsměv, který Jungkook tolik miloval.

„Inu, nedá se nic dělat," povzdechl si Hoseok hraně. „Budeme muset zvolit čtvrtého leadera."

To byla myšlenka natolik absurdní, že Jungkooka donutila přestat se mračit.

„Jo?" přidal se ke hře ještě stále trochu nejistým hlasem. „A kdo by to jako měl být?"

„Přece ty, troubo," poplácal ho Hoseok mezi lopatkami.

„Já?"

„Jo. Ne, vážně," pokračoval honem, než mu znovu stihnul skočit do řeči, „dovedeš si představit, jak by to jinak vypadalo? Taehyung má v hlavě dost svých vlastních světů, než aby se zabýval čímkoliv dalším. A Jimin by odmítl, znáš ho."

„A co Seokjin hyung?"

„Ten je naštěstí taky pryč," odfrkl si Hoseok. „I když si dovedu představit, že by si to užíval."

„Nesmírně," souhlasil Jungkook. Představa jeho nejstaršího hyunga, jak dostává volnou ruku v reprezentaci jejich skupiny, ho děsila a fascinovala zároveň.

Přistihl se, že se potutelně usmívá.

„Tak vidíš," navázal Hoseok. „Zbýváš jen ty. Gratuluju. Jsi nyní oficiálně čtvrtým leaderem skupiny."

Na tváři se mu usídlil výraz předstíraného zoufalství.

„Jsme ztraceni," pronesl teatrálně. Na podporu svého tvrzení škubnul hlavou vzad a zapřel se předloktím pravé ruky o čelo, jako nějaký padlý hrdina z mýtů.

„Na druhou stranu," přemítal tanečník v hraném přemýšlení, „Seokjin hyung se možná vrátí dřív, než přijde řada na tebe."

Jungkook mu věnoval přesně jeden rychlý pohled, než znovu zavyl do tmy.

„Ztraceni!" opakoval o to procítěněji.

Těžká atmosféra smutku mu sklouzla z ramen, když se jeho společník vedle něj tlumeně rozchechtal. Smích brzy vyplnil celý pokoj, neboť se oba mladí muži najednou předháněli ve vymýšlení toho nejhoršího scénáře, který by je jakožto skupinu chaotických zpěváků mohl potkat během toho, co na ně Namjoon, Yoongi ani Hoseok nebudou moct dohlížet jako matky kvočny.

„Vidíš," pronesl Hoseok, když řehot přešel ve smích a ten následně v příležitostné chichtání. „Plán už máš, a poradíš si se vším, co přijde. Budeš dobrý leader."

„Opravdu?" zvážněl.

„Jo."

Chvíli ve studeném světle studoval jeho obličej, jako by se chtěl přesvědčit, že mu Hoseok nelže. „Tak jo," podvolil se nakonec, přestože jeho obavy z budoucnosti zdaleka nebyly pryč. Pro tuto chvíli se však rozhodl se jimi dále nezabírat. Už jen kvůli Hoseokovi.

„Hobi?" zamumlal do přikrývek.

„Mhm?"

Zpod změti dek mu vyčuhoval jen vršek hlavy. Pár velkých, hnědých očí mžoural v přítmí a nehlasně žádal o něco, o čem chlapec dopředu věděl, že nemůže mít.

„Zůstaň," splynulo mu ze rtů.

Přikrývka vedle něj zašustila, jak se Hoseok zavrtěl. „Víš, že nemůžu."

„Prosím," nevzdával se maknae. „Zůstaň."

„Jungkooku..."

„Jenom jednu noc, hyung," žadonil. „ Jenom jednu. Ještě jednu noc, zůstaň."

Znovu si připadal bezmocný jako malé děcko. Věděl, že tak i zní. Bylo mu to jedno. Nechtěl, aby Hoseok odešel.

Starší se k němu místo odpovědi přitulil blíž. „Brzy se vrátím."

„Ale..."

Ale pak už tu nebudu já, hyung, chtěl doříct.

„Něco mi slib, Jungkookine," požádal ho ve vší vážnosti. „Slib mi, že nebudeš smutný."

„Ale," zakoktal se, rozhozený podlostí jeho prosby, „ale... to není fér!"

„Já vím. Ale slib mi to i tak. Prosím," dodal jemně, když mladší nereagoval.

Povzdech, zaváhání. A následně i tiché: „Slibuju."

„To je můj kluk," pochválil ho. „Pojď ke mně, Jungkookine."

Nepotřeboval pobízet dvakrát. Bez váhání obejmul Hoseoka kolem pasu a tváří se uvelebil na jeho hrudi. Na vršku hlavy ho ve vlasech zašimrala hyungova ostrá brada, jak se menší a starší muž ochranářsky stulil do klubíčka kolem něj. Hubená paže ho objala kolem ramen; její prsty mu vklouzly pod tričko a zlehka ho masírovaly na zádech. Nohy se jim samovolně propletly mezi sebe. V žádném případě se nejednalo o pohodlnou polohu: a přece to bylo přesně to, co Jungkook potřeboval, aby po dlouhém dni konečně zamhouřil oči.

Usnul tvrdým a poctivým spánkem a neprobudil se dřív, než když už slunce stálo vysoko na obloze – a jedinou stopou Hoseokovy přítomnosti předchozího večera zůstala matná vůně sprchového gelu a pomačkané prostěradlo.