??? • ??? • HYEONG • KPOP PRŮMYSL • POTENCIÁL

~ bylo mu třináct, když... ~

Courali se městem, ruce zaražené hluboko do kapes, pohledy podvědomě sklopené k zemi. Schválně zvolili delší cestu. Přestože měli všichni tři naspěch, nechtělo se jim rozloučit se. Ještě ne.

„Moje ségra jde příští týden na koncert," nadhodil nejstarší z trojice.

„Kdo bude hrát?" projevil zájem.

Chlapec pokrčil rameny.

„Někdo od nás, nebo ze zahraničí?"

„Od nás," zahučel. Pak si na něco vzpomněl. „Počkej, posílala mi fotku. Vydržte..."

~ ...si dopřával snů ~

Shlukli se kolem něj. Fotografie zachycovala skupinu sedmi idolů oděných do tmavého oblečení doplněného různými řetězy, šátky a dalšími výraznými prvky.

„Takhle vypadají," dodal nejstarší celkem zbytečně. „Divný, co? Kdo by to dobrovolně vzal na sebe? Nezávidím jim. Koho by to bavilo, být idol?"

„Mě jo," přiznal.

Nebyl to divný sen. Ne v této době.

Ticho vydrželo sotva vteřinu, než se do něj spolužák pustil. „A nosil bys tohle, jo?" mával mu telefonem před očima.

„Drž hubu," zašklebil se na něj. Pro jistotu chlapce i praštil.

Ten si z toho nic nedělal. „Až budeš slavnej a bohatej, vzpomeň si na mě."

„Až budu slavnej a bohatej," opáčil, „popřu, že bych tě kdykoliv znal."

Rozesmáli se.

~ ...zkusil svůj první konkurz ~

Trvalo pět hodin, než na něj přišla řada. Kolem neustále proudili chlapci. Ti menší vypadali, že by mohli být podobně staří jako on. Jiní mu zase připadali jako hotoví obři.

A také byli krásní. Potají zkontroloval svůj zevnějšek v odrazu displeje telefonu. Nemělo to cenu. Dětské rysy v jeho obličeji ne a ne zmizet.

Když konečně přišel na řadu, zeptali se ho na jméno. Potom je zajímal věk. „Je mi třináct," odpověděl. Za každou větou se zdvořile ukláněl. Na dospělé v místnosti to neudělalo valný dojem.

„Tak spusť," pobídl ho nějaký muž rozvalený za stolem. Jako jediný mu věnoval pozornost.

„Já, hm, přišel jsem zpívat," oznámil, nejistý, co se po něm chce.

Muž netrpělivě zamával rukou. Bude to ještě dnes?

Vybral si populární písničku. První chyba.

„Umíš tančit?"

„Jenom zpívat," zavrtěl hlavou.

Během vystoupení se mu třásl hlas i ruce s mikrofonem. „Kdyžtak se ozveme," slíbili mu, zatímco jej jeden z asistentů směřoval ke dveřím.

„Děkuji."

~ bylo mu čtrnáct, když... ~

„Zatanči nám."

Tentokrát byl na pobídku připravený. Slyšel ji už tolikrát, že se ani necítil v rozpacích, když předváděl nacvičenou sestavu bez hudebního doprovodu.

„Tak jo," řekli jen. Pak se optali: „A zpěv?"

Zvolil jinou píseň než prvně. Po dozpívání jej přivítalo důvěrně známé ticho.

„Hm. To má potenciál."

Jeden ze zkoušejících vstal.

„Pojď s námi, chlapče," pobídl ho. To byla novinka. „Zkusíme ještě pár testů..."

~ ...začal trénovat ~

Ujal se ho jeden ze starších chlapců; jeho a několika dalších. Zprvu nemluvil. Bál se je oslovit, a oni se zase báli jeho. Chlapec jim pomohl zbudovat cestičku k sobě.

„Všichni chceme debutovat. Ale to neznamená, že v tom musíme být sami. Koneckonců, trénink zabere čas. Trvá to pár let. Dva, tři. Šest, možná," vykládal jim.

Kolik let už strávil mezi stěnami tělocvičny?

„Dlouhá doba," pokračoval, „a stát se může cokoliv. Hlavně se nevzdávejte, dobře?"

Spiklenecky na něj mrkl.

„Dobře," slíbil.

~ bylo mu patnáct, když... ~

Ramena prudce stoupala a klesala, zatímco udržoval finální pozici. Hodnocení přišlo následně.

„Vidíme v tobě potenciál," pronesla žena, opatrně volíc svá slova. Tváře mu zrudly – nikoliv námahou. „Pokud se budeš snažit, mohl bys být velice dobrý."

„Budu," přikyvoval a ukláněl se, polichocen její vírou v něj.

V rámci měsíčního hodnocení skončil osmý. Mohlo to být lepší. Minulý měsíc byl devátý.

Má potenciál.

Má naději.

~ ...vyhlíželi růžovou budoucnost ~

Usrkával limonádu brčkem. „Ach," pochvaloval si hlasitě mezi jednotlivými studenými doušky. Málem by na sladkou chuť zapomněl.

„Hlavně po sobě nikde nenechej lahev," nabádal ho druhý chlapec. I on pil limonádu.

Přikývl, ústa plná zakázané chuti. „Děkuju."

„Moc si na to nezvykej," uchechtl se. „Nebude moc dalších příležitostí."

„Viděl jsi výsledky?" změnil téma.

„Jo."

„A?"

Odložil prázdnou sklenici bokem. „Nemůžu tomu uvěřit," přiznal. „Čekám na to přes dva roky."

Nevybrali ho, tentokrát ne. Nezapadal k požadovanému konceptu. I teď, při přátelském rozhovoru, stále cítil osten zklamání. „Vymyslel sis už jméno?"

Neoblbnul ho. „Neboj se. Taky se dočkáš."

Kdy?

~ bylo mu šestnáct, když... ~

Jeho měsíční hodnocení se nezhoršilo, ale ani nezlepšilo. „Nemyslíme si, že bys dosáhl svého stropu," vysvětloval mu jeho učitel zpěvu. „To ani omylem. Máš, jak se to říká..."

„Potenciál," doplnil ho.

„Ano! Přesně."

Nastalo mezi nimi ticho. Učitel se nervózně ošil. „Co kdybys zkusil rap? O to je vždycky nouze."

„Já-"

„Ach, hloupá myšlenka." Potřásl hlavou, skoro jako by se snažil ji zahnat. „Zpátky do práce. Máme před sebou ještě hodinu."

Číslo osm jej strašilo. Kolik skupin má osm členů? Nahlas však řekl jen: „Ano."

~ ...mu začali říkat hyung ~

Věděl, že to přijde. Když podepisoval smlouvu, uvědomoval si, že je to běh na dlouhou trať. Přijdou jiní, mladší. Museli přijít tak brzo?

Ani se neobtěžovali se zdvořilostmi. „Hyung, mohl bys..."

„Samozřejmě."

Nedokázal na ně mít vztek. Ještě ne. Stále věřil.

~ bylo mu sedmnáct, když... ~

V jedné z těch vzácných chvil ležel. Na stěně jinak nuzně zařízeného pokoje, který příležitostně sdílel s pěti dalšími, visel kalendář. Políčko zakroužkované červeným fixem vyzývavě zářilo do světa.

Přeškrtl je.

Byly tomu už tři roky.

~ ...se přihlásil do soutěže ~

„Myslíš, že jim to někdy dojde?"

Znal toho chlapce jen několik dní. Neměli společného zhola nic – ten druhý je mladší, o něco vyšší, výřečnější než on. Poutal je k sobě jediný, každým dnem troufalejší sen. „Co?" vydechl, hlavu zakloněnou vzad. Pot stékal zpod vlasů po tváři a neslyšně odkapával na podlahu.

„Že je to naše," zadrhl se. Aby to zamaskoval, dopřál si několik hltů vody. „Naše poslední-"

Šance.

Zmačkal prázdnou flašku a zvedl se na nohy. „Zkusíme to ještě jednou," poručil. V kolenou mu při tom pohybu nebezpečně zapraskalo.

Následoval jeho příkladu, ale neodpověděl. Stravovala ho docela jiná bolest.

~ ...byl sám k sobě upřímný ~

„Vždycky říkali, že mám potenciál. Líbilo se mi to."

Svěsil hlavu, když poslední slovo opustilo jeho ústa. Zase je slyšel. Jen hlasy. Desítky tváří dávno pozbyly svých identit.

Rukávem mikiny otřel nos a oči. „Ale to bylo kdysi."

Nechtěl plakat.

„Teď už mě to jen děsí."

~ bylo mu osmnáct, když... ~

Dny plynuly. Mísily se mezi sebou, až dočista pozbyly významu. „Včera jsem měl narozeniny," uvědomil si. Čas pro něj nezpomalil.

„Něco si přej."

Zavřel oči – bylo to až směšně snadné – a soustředil se. Nemusel to vyslovit nahlas. Oba věděli, nad čím přemýšlí. „Hotovo," řekl prostě.

„Všechno nejlepší."

~ ...zvolili nejlepších sedm ~

Tak moc si přál spatřit své jméno. Výsledková tabule však ukazovala světu jména cizí.

Chlapec se špatnými koleny se mu vrhl kolem krku. Ret se mu třásl, jak se zoufale snažil nedat před kamerami najevo zklamání. Ani jeho nevybrali. „Vedl sis dobře."

Ne dost. Nedokázal tu myšlenku potlačit, jako nedokázal spolknout slzy. „Ty ta-ky," vzlykl a přitáhl ho do pevnějšího objetí. „J-jednou de... debu-"

Nedořekl to. Nemusel.

Sahaly na ně další ruce, drtily je další těla a konejšila další slova. Ve slabosti okamžiku jej napadlo: Tohle je ono? Vítězové. Poražení. Lítost a oči pro pláč. To jediné jim zbude.

Tiskli se k sobě, a právě v tu chvíli měli společné vše na světě.

~ bylo mu devatenáct, když... ~

Osazenstvo tréninkové místnosti se obměnilo. Znal pouze chlapce, který se soutěže účastnil s ním. Ani on neuspěl a jiskřička nadšení zmizela z jeho očí.

Samé nové tváře. Patřil k nejstarším.

„Vy jste ti z té soutěže!" poznal je jeden z nich.

„Myslíš, že se vám podaří debutovat?" ptal se další.

Usmál se, ale v jeho úsměvu nebylo pranic veselého. „Některým to trvá déle," vysvětloval. Hlouček chlapců jej hltal očima. „Zabere to pár let. Dva, tři. Šest, možná. Dlouhá doba."

Odmlčel se a zopakoval slova, o nichž netušil, jak dokonale utkvěla v jeho paměti: „Stát se může cokoliv. Hlavně se nevzdávejte, dobře?"

„Dobře."

Kamarád zarytě koukal do stropu.

~ ...ho přesunuli k jiné společnosti ~

Nebylo to fér, nic nebylo fér, je to špatně, vždycky bude. Mladší chlapec směl zůstat. On ne.

„Máš potenciál dokázat veliké věci."

„Jenom ne tady," přerušila žena svého kolegu.

Potenciál.

Přikývl. „Jenom ne tady," zopakoval.

Vždycky jen potenciál...

~ bylo mu dvacet, a... ~

„Hyung, počkej!"

Neslyšel ten hlas tolik měsíců. Malý chlapec pádil za ním, utíkal, co mu dech a nohy stačily. Zastihl jej ve dveřích. „Chtěl jsem... je mi to líto." Měli jsme debutovat spolu.

Zklamal jsem tě. Omlouvám se. „To nic."

„Hyung." Neodcházej. „Hodně štěstí."

„Tobě taky."

~ ...dohnaly jej tváře minulosti ~

Společnosti se od sebe nijak zásadně nelišily. Stejná stísněnost. Stejní lidé.

Stejná příchuť nejistoty.

„Ahoj," oslovil jej téměř okamžitě jeden ze starších chlapců. Znal ho. Byl to ten samý, který ho před lety přivítal na prvním tréninku.

„Přeřadili tě? To nic."

Nepamatoval si na něj.

„...já vím, dlouhá doba, nová společnost. Ale tady se to v podstatě přihodilo všem."

Zdálo se mu to? Nebo rozeznal v jeho hlase i jiné podtóny, než tenkrát před lety? „Ale stát se může cokoliv. Důležité je to nevzdat!"

Bojí se.

Možná, že si ani pamatovat nechtěl.

~ ...nejstarší tíhli k sobě ~

„Nikdy jsi mi neřekl, kolik ti je."

Chlapec, který ho přivítal, předváděl složité taneční sestavy celé hodiny v kuse. Nezastavil se. „Záleží na tom?"

„Jsi můj jediný hyung," postěžoval si. Jiní odešli. Už mockrát.

Ani nemrkl. „Neříkáš to moc nadšeně."

„Nechci být hyung."

„Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?" Vypadl z rytmu, jen drobné klopýtnutí. Třásl se vyčerpáním.

Přešel k němu. „Stačí. Odpočiň si," nařídil.

Starší chlapec zkřivil rty v napodobeninu úsměvu. „Bude z tebe dobrý hyung," pochválil jej.

Za stěnami budovy se slunce chystalo k východu.

~ bylo mu dvacet jedna, když...~

Jeden z jeho společníků jej přidržoval u země. Druhý přes hlasité protesty rovnal jeho nohu do požadované pozice. Křeč zanořila zuby do svalu.

Vykřikl.

„Nepropínej špičky," radili mu. Ostatní se shlukli kolem nich. Starší chlapec mezi nimi nebyl.

Skrz pevně zavřené oči jim neviděl do tváří, ale cítil jejich obavy. Je toho moc.

„Vydrž, hyung. Už jenom chviličku..."

Bolest pro něj nebyla novinkou. Stalo se to už mockrát; jim všem. S tím rozdílem, že tentokrát se to stát nesmí.

„Můžeš vstát?"

Přikývl. „Zkusíme to znovu."

„Hyung," namítl jeden z nich.

Zdviženým prstem zastavil přicházející protest. „Znovu."

„Dobře."

Je toho moc...

~ ...ochutnal sílu davu ~

Jeho trailer zveřejnili jako druhý v pořadí. Nedočkal se takové vlny pozornosti jako leader den před ním, ale měli teprve všechno před sebou. Přesvědčí je.

Snažili se uhádnou jeho věk.

Osmnáct, devatenáct, dvacet. Dvacet jedna.

Dvacet dva.

„To vypadám tak staře?" zkusil žertovat. Byl to ubohý pokus o zamaskování očividného, a všichni to věděli. Řekl jim to už před lety.

Zapomněli na něj.

~ ...debutoval ~

Ve formaci skončil vzadu. Nezáleželo na tom, protože jako ostatní, i on dostal během vystoupení svou chvíli v centru choreografie. I přes hluboké oddechování si dal záležet, aby se nepřestal usmívat. Kamery kolem nich kroužily jako včely na louce při honu za květinami, ve snaze zabrat je z nejlepšího úhlu.

Mezitím místečko za hrudní kostí nikým nepozorováno hořelo. Teplo se rozlézalo celým tělem – nebo to snad byly jen paprsky reflektorů? – a dodávalo mu pocit nepřemožitelnosti.

Přece jen to dokázal.

~ bylo mu dvacet dva, a... ~

Živý chat se jen hemžil gratulacemi a povzbudivými zprávami. Dnes se o ně nemusel dělit s ostatními. Tyto byly určené jen jemu.

Všechno nejlepší, oppa!

Měl jsi dnes krásný den?

Zazpíváš nám?

Dnes ti to obzvlášť sluší.

Milé zprávy, pomyslel si a přečetl jednu z nich nahlas. Vskutku milé. Skoro až neosobní.

„Moje nejoblíbenější zmrzlina?" odpovídal na jednu z tisíců položených otázek. Mohl by u obrazovky prosedět celou noc a nikdy by je nedokázal přečíst všechny. „Čokoládová."

Někdy zajdeme na zmrzlinu společně!

„To bych moc rád," přikývl a oni mu, jako vždy, uvěřili.

~ ...stál před otevřeným oknem ~

Výšková budova sloužící jako sídlo společnosti nepatřila mezi nejvyšší v Seoulu, ani zdaleka. Osm chlapců přesto uchváceně stálo před pootevřeným oknem. Lidé proudili ulicemi pod nimi. Jednalo se o impozantní podívanou.

Na vrcholku světa se cítil směšně malinký.

Přistoupil k oknu, ruku podvědomě položil na kliku. Chtěl okusit dotek větru. Měl ho na dosah...

„Hyung, je nám zima!" naříkali chlapci do jednoho. „Zavři to! Honem! Umrzneme!"

Je dobrý hyung. Musí se o ně postarat.

Stačil by jediný pohyb. Okno, nebesa... svoboda. Prázdno jej zvláštně přitahovalo, volalo k sobě.

Druhý nejmladší vycítil změnu v ovzduší. „Hyung?" zpozorněl. „Děje se něco?"

Zatřepal hlavou a zavřel okno. „Nic."

~ ...a co vlastně? ~

Seděl na posteli. Jeho mladší kamarád právě cupoval kartonovou krabici na kousky. Zpod spouště vytahoval zbrusu nové album. „Koho jsi dostal?" optal se, v hlase mírné pobavení.

Chlapec vydoloval z alba poklad – kartičku – a teď mu s ní mával před obličejem. „Mám ho nejradši," vysvětloval. Vystaví si ji na nočním stolku.

„Jednou se potkáte osobně."

Nadšení v místnosti opadlo.

Uvědomil si svou chybu. „No tak. Úsměv," nakázal příteli. Sám jeden vykouzlil na tváři – musí jít příkladem. „Víš, co se říká, ne? Měj velké sny."

Mladší jej následoval. Prsty naposledy pohladil tvář na kartičce. Pohyb v sobě skrýval cosi něžného. Smutného. „Myslíš, že on ještě pořád sní?" zašeptal.

„Nevím."

Hlas se mu zlomil.

~ bylo mu dvacet tři... ~

Naposledy sevřel mezi prsty dívčí ruce a jemně s nimi potřásl. Smála se na něj. Pak se fanynka posunula v řadě dál, k dalšímu členovi skupiny.

Mladší chlapec ji přivítal úsměvem. Dostal dárek. Korunu z umělých květů. Slušela mu.

Jeho dárek, plyšového medvídka pandu, už stihla odnést obsluha k dalším, schovaným za plentou mimo dohled.

Chlapec po jeho levici se chechtal nějakému vtípku, který dívka pronesla.

Líbilo se mu, když se smějí.

Drobná ručka se objevila v jeho zorném poli. Jiná dívka mu mávala před obličejem – i ona se tvářila šťastně. „Kam se díváš, oppa?" ptala se zvonivým hlasem. Ruměnec na tváři byl dostatečnou odpovědí.

Taky se smál.

~ ...znovu se ocitl před oknem ~

Nemohl spát.

Vystoupal až téměř na vrchol. Zaposlouchal se do noční symfonie zvuků. Ulicemi se proháněly paprsky; barvy semaforů, světla projíždějících aut. A město šeptalo tajemství svých lidí, křičelo za zavřenými dveřmi bytů, sténalo do polštářů, a co víc, vyprávělo, tak melodicky, překrásně, žilo svým vlastním jedinečným životem.

Za pootevřeným oknem Seoul zpíval.

„Jsi jako já," vydechl, jednu ruku položenou na skle.

Vzpomínal na svou první návštěvu tady. Připadal si tak malý. Těžko uvěřit, že tomu bylo už rok.

Hyung?

Město pod ním pokračovalo ve své písni. Nevšimlo si osamělého pozorovatele – a pokud ano, nepřikládalo jeho existenci žádnou váhu.

~ ...třicet metrů nad zemí ~

Vzpomínal na chlapce s bolavými koleny. Kde je mu konec? Neřekl mu tolik věcí. Má ho rád. Proč nikdy-

„Kdybys dokázal cokoliv na světě," zeptal se tenkrát mezi přerývaným oddechováním, „co by to bylo?"

Usmál se. Límec trička měl nasáklý potem. „Chtěl bych lítat."

Je pozdě.

Zanechal předstírání. „Pamatuju si," přiznal. Jediné jméno se rozletělo do noci.

~ ...jediný krok ~

Vzpomínal na desítky tváří, které odnesl čas. Na kamaráda z dětství, který si tolik idolizoval slávu. Na svého posledního hyunga. Snad jste šťastní, zadoufal. Bylo to osvobozující. Žádné kamery. Žádní lidé. Sliby. Potenciál.

Jenom on sám.

Už to potřeboval.

Nadechl se a přistoupil k oknu. Zatáhl za kliku.

~ ...rozhodl se ~

Ještě ne.

~ v září mu bude dvacet čtyři. ~