??? • HYUNGI • NAKRESLI MI HROCHA

Život Choi Hyungiho se změní.

Ještě o tom neví, ale co nevidět se jeho cesta střetne se skutečným idolem, prvním z mnoha, přesně takovým, jaké zná z televizních pořadů.

Těla se nakrátko dotknou, než se navzájem vytlačí od sebe a upadnou k zemi. A papíry, dosud bezpečně spočívající sevřené pod paží, se rozletí všemi směry. Tváře se zbarví doruda ještě než vykoktá spěšnou omluvu, a idol mu kdo ví proč věnuje úsměv a potřese hlavou, a odbarvené prameny vlasů se nepřirozeně zalesknou za zvuku vzájemné výměny jmen.

„Choi Hyungi, trainee."

„Chan."

A nepochybně sebejistý hyung zaváhá, zdráhaje se zeptat na chlapcův věk, nejistý, čeho se bojí víc; čísla či vlastního smíření?

Dvanáct, přizná Hyungi, neboť na to dojde se stejnou nezvratností, s jakou dlouho zadržované slzy vykouknou zpod očních víček – za několik minut nezbude než přiznat, že ho už týdny bolí celé tělo jako ještě nikdy, a neumí rapovat, ne doopravdy, a má hlad a chybí mu máma.

Za několik minut potřese hlavou, aby zahnal slabost a místo toho ukáže k papírům stále rozházeným napříč chodbou a zeptá se: „Co to je?"

A Chan, náhle pohlcen vlastními myšlenkami, přizná, že pracoval, jinak už to neumí, ale Hyungi už ho neposlouchá, jeho pozornost zaujme něco docela jiného. Prsty přejede po inkoustových čmáranicích. „Kreslíš?"

„Nejsem dobrý."

„To nevadí," řekne a slova vyklouznou z jeho úst, než jim to stihne zakázat. „Nakresli mi něco," požádá, sotva zašeptá, dodávaje: „Prosím."

Za půl hodiny idol pochopí, zapomene na únavu, která ho vyhnala ze studia, zapomene i na docela jiné myšlenky, ty, které se neozvaly už tolik let, i jemu tenkrát bylo dvanáct... A pozvedne tužku a přiloží ji k papíru, kde se už utváří šišaté kruhy, tolik fascinující oči malého pozorovatele. A Chan se přece jen zamračí, protože to měl být hroch, ne kolečko a několik pahýlů, ale chlapec se usmívá a už nepláče, přestože ho bolí celé tělo a má hlad, a ještě pořád neumí rapovat a chybí mu máma...

• • •

O šest let později se moderátor zeptá, tedy hned poté, jaký je jeho ideální typ, ale on přece žádný nemá, ještě ne, jaké je jeho oblíbené zvíře. A osm mladíků se k překvapení začne řehtat, až se za břicho popadají, a Hyungi ze všech nejvíc a odpoví, že hroch, jedině hroch, a zájem vystřídá nechápavý výraz, ale na tom nesejde, protože Choi Hyungi, idol, bude mít večer hlad, přestože svaly dávno otupěly, a i když to dokáže, raději by zpíval než rapoval, a mámu neviděl už celý rok, tak proč by se nemohl smát...?

O šest let a jeden večer později vytáhne chlapec zpod postele zašlou krabici, jejíž existenci vnímal jen tu a tam, a vydechne při pohledu na zažloutlý papír počmáraný několika neumělými tahy. A když se bude opravdu moc snažit, a on bude, jinak už to neumí... rozpozná mezi nimi svého hrocha.