TXT • TAEHYUN • YEONJUN • DOSPĚLOST

Věšáky s kostýmy dorazily. Yeonjun vyskočil na nohy jako první, Kai a Beomgyu v závěsu, zvědaví, co na sebe obléknou tentokrát. Po předchozím albu, poněkud temněji laděném, jim vedení tentokrát přislíbilo veselý koncept.

I Taehyun se zvedl a pátral po cedulce se svým jménem. Našel ji téměř okamžitě. Sundal ramínko s oděvem z věšáku, aby si jej mohl lépe prohlédnout, a při tom se ohlížel na reakce svých kamarádů. Kai div nenadskakoval do vzduchu. I ostatní se zdáli být nadšení, až na jedinou výjimku;

Yeonjun upřeně zíral na kus látky, který svíral v rukou. Nesouhlasný výraz zmizel téměř stejně rychle, jako se objevil, ale Taehyunovi neušel.

Neskryl ho.

Ne dostatečně rychle.

„Nech toho, Yeonjune," vynadal mu manažer. „Je to jen crop top. Idolové je nosí, tak se přestaň šklebit a chovej se trochu na svůj věk. Jsi dospělý."

A bylo to tady. Argument, který slýchali stále častěji, a který, ačkoliv by to jeden před druhým popřeli, v nich pokaždé vyvolával novou hrůzu.

Když debutovali, tři z nich měli teprve dosáhnout dospělosti. On, Beomgyu a Kai se narozdíl od svých starších druhů těšili alespoň částečné ochraně před chtivými fanynkami. Pravda, někdy věková omezení působila spíš otravně – jako tenkrát, když je při předávání cen úderem půlnoci nahnali do auta a odvezli ještě před velkým finále – ale častěji než trápení jim nezletilost přinášela užitek.

Yeonjun ani Soobin podobné výsady nikdy neměli. Ty patřily pouze jim třem, ten první rok. Beomgyu vyrostl a zbyl jenom on a Kai.

I oni co nevidět dospějí.

„Hele, podívej," vpadl Taehyun do hrozícího trapného ticha. I on v ruce držel crop top a v kontrastu s nepříjemným napětím s oděvem pyšně mával před jejich zraky. „Taky mám jeden."

„Je... pěkný," nabídl Yeonjun zdrženlivě.

„Jako ty," neodpustil si leader. Rty nejstaršího chlapce se proti jeho vůli zkroutily v potlačovaný úsměv. Tváře hrozila zalít červená, jako vždycky, když padaly komplimenty; dnes za tím však vězelo mnohem více.

První bariéra se zhroutila. Další měly následovat.

Nebýt Taehyuna, došlo by ke katastrofě. Blonďák popadl Yeonjuna za předloktí a spolu se směšně krátkým kusem oděvu jej táhl do vedlejší místnosti sloužící jako zkoušecí kabinka. „No tak, hyeong," povzbuzoval ho. „Vypadá to hezky. Aspoň si ho zkus."

Ošil se. „Lidi budou zírat."

Zavřel za nimi dveře. Kabinka byla stavěná tak, aby se do ní kromě idola vlezla i stylistka či dvě, takže chlapcům nečinilo problém vměstnat se dovnitř.

„Vždycky zírají," opáčil.

Naposledy se ujistil, že zámek na dveřích funguje, a svlékl si tričko. „Oblečeme si je spolu, dobře?" pobídl Yeonjuna a jemně ho naváděl, dokud před zrcadlem oba nestáli s odhaleným břichem.

„Je to krátké," mumlal Yeonjun, snaže se vybojovat alespoň centimetr navíc. Látka se neúprosně odmítala natáhnout, byť jen o kousíček.

Nedávno oslavil dvacáté první narozeniny. Beomgyu a Soobin ho škádlili, když sfoukával svíčky – jsi velký, jsi starý, jsi dospělý!

Byl však?

„Ustřihli to," poznamenal Taehyun. „Podívej, jaké to má okraje."

Starší nic neříkal. Vzdal snahu o zakrytí břišních svalů; jenom divně nastavoval paže a zkoušel, z jakého úhlu by na odhalený trup nemuselo být vidět.

„Tyhle jsou na focení, nebo...?"

„Na klip," sdělil bez obalu, a hyeongova ramena v tu chvíli poraženě klesla.

„Bude to jenom jednou," konejšil ho. „Jeden den. Pár hodin. A budou tě milovat, to víš, že jo?"

Proč ze všech lidí právě Yeonjun?

Proč se jen musel ptát?

„A co když nechci?" zašeptal a ret se mu třásl.

Znali se už několik let. Nebyli si blízcí jako rodina – ne, na to je příliš brzy – ale na tom nezáleželo; Taehyun bezpečně poznal, kdy se lidé okolo něj hrozili zhroutit.

Byl u toho, mockrát, téměř každý den. Když slzy smáčely tváře nejmladšího; skryl je před světem do temného koutku, pomohl uvěznit je mezi čtyři stěny. Slíbil, že bude mlčet. Že zapomene.

Jak by jen mohl?

Když Kai zíral před sebe a tělem otřásaly vzlyky.

Když Soobin celé dny mlčel a ruce se mu třásly pouhou vidinou nabízené zodpovědnosti.

Když Beomgyu potřeboval mluvit, jedno o čem, když ticho představovalo nepřekonatelnou překážku.

Když první slza stekla po Yeonjunově tváři, byl u toho.

Sevřel druha v pevném objetí a nechal váhu jeho těla spočinout na svém vlastním; alespoň na malinký okamžik převzal část nesnesitelné tíhy hrozící je rozdrtit na prach každým dnem, každým dalším úderem srdce.

Hladil ho po vlasech, něžně, a poručil prosté: „Plač."

Mohl říct, že to bude dobré. Že jednou vyrostou doopravdy. A pak si to zamilují. Zvyknou si.

Otupí.

Byl dobrý lhář, lepší než jeho druhové. Ale právě teď nemohl. Nedokázal. A tak ho k sobě přivinul blíž; plačící dítě nucené dospět příliš rychle, příliš náhle.

Netušil, jak dlouho tam stáli. Věděl jen, že slzy vytvořily jezírko uprostřed světle modré látky vlastního crop topu, a že ostatní – a snad se divili, kde jsou, co tam dělají? – jim milosrdně dopřáli všechen čas světa, než byl Yeonjun s to opět zvednout hlavu a čelit pohledu do zrcadla.

Děkuju. Nevyslovil to nahlas, a Taehyun to slyšet nepotřeboval.

Otřel si nos a oči, nedbaje na dobré způsoby, přímo do rukávu. „Já to zvládnu." Hlas se mu při tom prohlášení třásl, ale mladší jej obdařil úsměvem a povzbudivě stiskl předloktí.

„Nevím, co do mě vjelo."

Kdy přišla potřeba, nutnost se obhájit? Každé slovo. Každý pohyb.

I teď je sledují.

„Únava?" navrhl Taehyun, navraceje se k drobným lžím, jichž se na okamžik vzdal.

Přikývl. „Asi jo." Comeback se blížil a jako obvykle si na nich vybíral svou daň. Energii, hlas, přesvědčení a... masky.

„To je blbost, co?" uchechtl se, nos stále zarudlý. „Kus hadru a tolik povyku. Ale to nic. Zvládnu to. Jsem přece váš hyeong, ne?"

Jsem přece dospělý, ne?

Poplácal ho po rameni a opustil šatnu; odešel, než mohl zaslechnout Taehyunovo: „Nevím."

Vedli je k tomu od samého začátku. Barevné kostýmy a veselé, hravé tanečky ošálily zkoumavé oči; avšak i za nimi – zejména za nimi – se skrýval nátlak dospělosti, co nejdřív, nejrychleji, copak si chcete už napořád hrát na pejsky? Ne, nechcete, chcete –

Nutili je dospět takovým tempem, až se všechny náznaky – a snad nějaké byly, ještě před tím vším – roztříštily, až se ostré střípky zařezaly hluboko uvnitř, až pro samou dospělost zůstali zmatení, ztracení;

až pro samou dospělost zůstali dětmi.

Litoval, že ho starší chlapec nepraštil.

„Ach, Yeonjune," pohyboval rty, ale nekonečno toho, co se bouřilo uvnitř, zůstalo němé. Namísto slov ukápla z oka jediná osamělá slza. „Omlouvám se."