STRAY KIDS • CHAN • FELIX • ZRCADLO • URBAN FANTASY

Chlapec za zrcadlem se usmíval.

Dělal to pořád. Nezáleželo, o čem Chan zrovna povídal. Kluk seděl s rukama založenýma v klíně hned za jeho odrazem, hlavu mírně nakloněnou ke straně, na rtech tolik charakteristický úsměv. Nijak nereagoval na slova, jimiž ho dobrou hodinu zahlcoval, ale Chan si rád myslel, že jej podivný kluk poslouchá.

***

Můj kamarád je ten nejlepší kamarád, jakého bych si mohl přát. Je tu se mnou, když jsem šťastný a je tu i ve chvílích, kdy se cítím pod psa. Když mě něco trápí, vždy si mě poslechne a dobře mi poradí. Proto je mým superhrdinou.

Můj kamarád se jmenuje...

Rychlým sledem rozzuřených pohybů stránku zmačkal a mrštil s ní o stěnu. Papírová kulička se neškodně odrazila od zdi a zapadla za psací stůl přistavený pod oknem. Lživé věty se zakutálely mimo jeho zorné pole a Chan, o nic méně vzteklý, neměl nejmenší chuť po nich pátrat. Ať třeba shnijí, pomyslel si.

Neměl kamarády. Ne, když se teprve nedávno přestěhoval, když navštívil sotva dvě vyučovací hodiny, když neuměl sebrat odvahu k jedinému pitomému: „Ahoj! Já jsem Chan, a ty?"

Neuměl to a nikdy umět nebude a tenhle hloupý domácí úkol ho vůbec nezajímá.

***

Poprvé ho zahlédl před několika měsíci, krátce po začátku školního roku. Ten den se nestalo nic výjimečného, a žádné šílené dobrodružství nemělo následovat. Když si Chan uvědomil, že kromě vlastního odrazu jej ze zrcadla pozoruje druhý pár očí, vyděsilo ho to k smrti. Ohnal se za sebe, ale jeho ruce nenarazily na žádný odpor. Vyveden z rovnováhy upadl, tvář odvrácenou od naleštěné plochy. Když vzápětí vzhlédl, opět osaměl.

***

Svedl jeho přítomnost na milion různých věcí. Podivný odlesk světla, vlastní zmatenost, zmocnilo se ho šílenství, spletl si ho s obrázkem z plakátu, byl to jeho bratr v kostýmu a chtěl ho vylekat. S každou další teorií posouval hranice představivosti a vlastní příčetnosti, až po několika dnech učinil spekulacím za dost.

„Vím, že tam jsi," pronesl před zrcadlem. Snažil se, aby to znělo sebevědomě a pevně. „Ukaž se."

Počkal ještě chvíli. Minutu, dvě, tři. Když se nic nestalo, povzdechl si. Nakonec se mu to přece jen zdálo.

Otočil se k odchodu, když zpoza rámu zrcadla nesměle vykoukla polovina obličeje.

***

Netušil, co je pravdy na tom, že ho kluk za vlastním odrazem slyší. Určitě však věděl jedno: někde za dveřmi jeho pokoje poslouchá dočista jiná osoba. Chanova matka si nenechala uniknout žádnou příležitost, aby vyjádřila, jak ji synovo chování v posledních měsících znepokojuje.

Zavře se do pokoje a mluví! Pro sebe!

Jen ať si trénuje projev. To se ho zastane otec. Přece jen, jsou rozumní rodiče a nepřejí si nic, než aby z dětí vyrostli slušní, vzdělaní lidé.

„Slyšíš?" obrátil se k zrcadlu. „Už zase meje nádobí. Myslí si, že když pustí vodu, že JÁ neuslyším JI."

Zasmál se.

Bratr si z něho zase utahoval, že je podivín a že nemá kamarády. Sestra se pak omezila jen na to, že si před ním zaklepala na hlavu. Pravda nemohla být vzdálenější, ale podobně jako nechával matku pohrávat si s vodovodním kohoutkem, ani jim ten názor nevyvracel. „Prostě řeknu, že máme ve škole prezentační soutěž nebo tak něco. Jako bych tam snad chtěl jít. To už se dřív přihlásí Jisung, než aby mě tam dostali. Že?"

Postava v zrcadle nepřikývla, ale ani nijak nevyjádřila nesouhlas. Jenom tam byla.

***

„Jmenuju se Chan. Bang Chan."

Trvalo celé tři týdny, kdy se s různou mírou úspěšnosti vyhýbal zrcadlu, aby se vzápětí přistihl, jak jej naleštěná plocha nepopiratelně přitahuje, než ho napadlo, že by se mohl představit. Tou dobou častěji zastavil, než utekl. I kluk za jeho zády se přestal ostýchat. Čekal na něj. Postával tam – nebo seděl, záleželo, při jaké příležitosti Chan zrovna prošel kolem – oči vykulené, rty roztáhlé v úsměv.

Jako by říkal: Ahoj, Chane!

„Je to stupidní jméno. Jak rýmovačka pro děti. Nesměj se mi," varoval ho, „jinak tě praštím."

Chlapec neudělal nic. Jenom se usmíval dál.

Nevěděl, jestli ho provokuje, nebo jestli je zkrátka už takový. Pravdou zůstávalo, že s jiným výrazem ho neviděl nikdy.

„Jak se jmenuješ ty?" zkusil to. Tušil, že chlapec neodpoví. Nikdy neodpovídal.

„Nechceš mi to říkat?" ptal se dál. Ticho. „Fajn. Nemusíš."

Třeba se jednalo o něco trapného. Dokonce trapnějšího než Bang Chan. V takovém případě by pochopil, že chlapec není dvakrát sdílný.

Možná, že se nejmenuje nijak.

„Ty, hm, máš jméno?" Když nepřišla žádná odpověď, řekl: „Můžu ti nějaké dát, jestli chceš."

Chlapec se usmíval.

Začal mu říkat Yongbok.

***

Po jejich prvním setkání se objevil ještě několikrát. Chan, fascinován odrazem a v obavách, že by ho jakýmkoliv pohybem odehnal, ztuhl a čelil pohledu toho kluka. Bylo to tak skutečné! Dokonce tu a tam sáhl za sebe – potřeboval se ujistit, že to není sen, že je opravdu sám. A tak tam stáli, každý ve vlastním světě. Chlapec za zrcadlem se usmíval a nikdy nepřestal.

***

Kdyby k sobě měl být kompletně upřímný, pak ne, nevěřil, že Yongbok skutečně existuje. Je mu sedmnáct. Na tajemné postavy z duchařských historek přestal věřit už na základní škole.

Někdy si dovolil procitnout natolik, aby vpustil do hlavy otázky.

Kdo to je?

Jak je možné, že ho neviděl nikdy dřív?

Vidí ho i někdo další?

Ani na jednu z nich neměl odpověď. Zatlačil je proto zpět do podvědomí, kde představovaly problém pro Chana z budoucnosti, ne pro něj.

***

„Hele, já vím, Yongbok není žádná výhra. Ale zas je to originální, ne? Kolik lidí se tak jmenuje?"

A kolik lidí se jmenuje Bang Chan?

Zamračil se.

Yongbok neměl v jeho hlavě žádný specifický hlas. Chan mu propůjčil zvuk svých úvah a tím to haslo. Neměl problém je od sebe odlišit. Poznal, kdy mluví chlapec a kdy si jenom vymýšlí, co by si přál, aby řekl.

I přesto se jejich rozhovory sestávaly převážně z Chanových monologů. Lež s prezentační soutěží opustil už před několika týdny. Výmluvy se chvíli střídaly. Tu básnička za domácí úkol, tu telefonát s kamarádem. Pak přestal lhát úplně.

Chan je magor! Chan je magor!

Bratr se smál a matka mu uštědřila pohlavek. „Dobře mu tak," zahučel Chan při té vzpomínce. Dnes Yongbok ležel – to byla novinka – a naslouchal dalšímu monologu. Jestli se podivil, kde se uprostřed vyprávění vzala Chanova poznámka, nedal to nijak najevo.

***

Zrcadlo viselo v jeho pokoji odjakživa. Rodiče jej tam umístili ještě předtím, než se narodil, a později dávali dobrý pozor, aby křehký předmět zůstal uchráněn šmátravých batolecích ručiček. Když povyrostl, ksichtil se před ním a přišlo mu to zábavné. Zestárl o několik let a pak už se nešklebil. Upravoval si vlasy, často i půl hodiny, a býval by vydržel déle, kdyby nenastal čas vyrazit do školy.

Když nadešel čas stěhování, sundal veliké zrcadlo ze stěny, vyleštil ho, oprášil a s matčinou pomocí zabalil do ochranné fólie. Patřilo k jeho životu, ale nikdy nad ním nepřemýšlel; obyčejné zrcadlo, nijak zvlášť pěkné, na několika místech zašlé časem. Zkrátka tam bylo.

***

Začal se věnovat studiu mýtů a legend. Chytré knihy se neukázaly jako velká pomoc.

Necítil, že by mu Yongbok přinesl smůlu. Nepokoušel se prolézt k němu do pokoje jako Samara, a přestože postrádal tradiční korejské rysy, sotva by si jej spletl s evropskou Krvavou Mary. Čím usilovněji hledal, tím ztracenější se cítil.

Svět se ho s každou další přečtenou stranou snažil přesvědčit, že Yongbok není nic, v co by měl věřit.

O to urputněji pátral dál. Až když jej přicházející spánek vtáhl do hlubin internetu a Chan se přistihl při pročítání článků o mýtické dívce strašící na školních záchodech kdesi v Japonsku, usoudil, že je nejvyšší čas přestat.

„Tos nemohl být aspoň ženská?" postěžoval si v narážce na fakt, že snad každá prokletá bytost patřila k něžnému pohlaví, aniž by vzhlédl k zrcadlu. Odložil papíry stranou. Neubránil se zívnutí. Hodiny na stěně ukazovaly krátce po půlnoci.

„Měl bych jít spát," řekl Chan. Skoro mu záviděl; zdálo se, že Yongbok nikdy necítí únavu. Pokaždé, když se mu objevil za ramenem, vypadal bděle jako za bílého dne. Na okamžik se zděsil – je možné, že Yongbok necítí NIC? – ale chlapcův obličej zářil jako jindy. Štěstí je přece pocit, řekl si a nechal to být.

„Dobrou," popřál mu a zhasl světlo. Jeho očím chvíli potrvá, než se přizpůsobí změně osvětlení, ale byl si jistý, že ani tma nepřinutila Yongboka odejít.

***

Odcházíš?

Usmíval se, ale Chan by přísahal, že z pomyslného hlasu zaznívá smutek. „Vrátím se," slíbil, upravil si popruh batohu na rameni a naposledy zkontroloval narychlo učesané vlasy.

Z předsíně k němu dolehla pobídka. Jestli nechce dobíhat autobus jako posledně, musí odejít teď. „Můžeš jít se mnou, jestli chceš. Ve škole máme na záchodech zrcadlo," navrhl. „Dokázal by ses schovat tam?"

Yongbok nevrtěl hlavou, nenechal koutky úst povadnout – a přesto tak očividně nesouhlasil.

Povzdechl si. Nikdy to nesmělo být jednoduché. "Vrátím se," zopakoval Chan. Pak odešel.

***

Zpočátku nevyprávěl o škole. Ne že by chlapec za zrcadlem patřil k nevděčným posluchačům, jenom nebylo o čem vyprávět. Ne v prvních týdnech.

„Skamarádil jsem se s jedním klukem. Jmenuje se Changbin. A Changbin zná zase jiný kluky, a řekl, že mě s nima někdy vezme ven. Škoda, že nemůžeš jít taky."

Yongbok přešel jeho poznámku s obvyklým nenuceným úsměvem.

„Jednou ho přivedu k nám," slíbil. „I ty ostatní. Budem všichni spolu, dobře?"

Nezáleželo na tom, zda jeho kamarádi existují ve škole či v odraze zrcadla. Chan nebyl vybíravý. A už vůbec ne nespravedlivý. Postará se, aby se Yongbok cítil... inu, jako doma.

***

„Proč jsi tady, Yongboku?"

Nikoliv poprvé litoval toho, jak omezená ve skutečnosti slova jsou. Lidstvo ve své genialitě kolem sebe mávalo rukama tak dlouho, dokud je pohyby neunavily a nenahradilo gesta halekáním a později řečí. To se stalo zhruba před pěti tisíci lety – a od té doby nebyli s to přijít s čímkoliv účinnějším.

Proč sis vybral zrovna mě? chtěl říct. Jak to, že ses zjevil právě teď? Přede mnou? Proč odcházíš? Kam odcházíš? Odcházíš vůbec? Nechápu to. Jak se vůbec opovažuješ, Yongboku?

Když jsi tu, cítím se osaměle, protože mi to připomíná časy, kdy jsi... existoval jsi vůbec? V jaké formě? Kde? Kdy? Byl jsem sám, Yongboku. Jsem. Nejsem.

„Proč jsi tady?"

***

„Pojďme říkat duchařský historky."

„Pojďme dělat cokoliv jinýho," oponoval Minho, zatímco si upravoval rukávy pyžama. „Něco, co nenavrhne Changbin."

„Ne, fakt," stál si chlapec za svým. Jednou rukou objímal polštář. Tou druhou přejížděl prsty po čistém prostěradle. „Pojďme povídat nějaké strašidelné příběhy."

Chan zavrtěl hlavou. „Ne," podpořil Minha. „Kromě toho, jsem si docela jistý, že on," ukázal bradou směrem k zrcadlu, „je nemá rád."

Oba sledovali, kam směřuje Chanův pohled, až se nakonec Changbin poněkud nervózně zasmál. „Haha... ten byl docela dobrej."

„Myslím to vážně."

Yongbok za zrcadlem se usmál. Ten večer působil obzvlášť vesele.

***

Bylo už pozdě. Dům se ponořil do tmy. Chanovi rodiče i mladší sourozenci se odebrali na kutě a teď je skrz zavřené dveře slyšel spokojeně pochrupovat ponořené do fantastických snů. Pro něj si spánek nepřicházel, a tak ležel s rukama za hlavou a spolu se svým chlapcem za zrcadlem pozorovali tmu.

Chtěl říct: Nejsi unavený?

Ale neřekl.

Kdy vlastně Yongbok spí?

Předtím se tím netrápil. Tak nějak předpokládal, že svůj osobní život, pokud nějaký má, vede právě tehdy, když Chan není nikde poblíž. Občas Yongbok zmizel a neobjevil se klidně i několik dní, ale bylo tomu už dávno od doby, kdy takový kousek provedl naposled. Kdykoliv teď Chan pohlédl do zrcadla, Yongbok na něj čekal.

Nemá hlad? Není mu zima?

Vyklouzl z postele a přehodil přes zrcadlo jednu ze svých přikrývek tak, že visela na jednom rohu. Pokud chce, může jej chlapec pozorovat.

Co když NIKDY nespí?

„Neboj se," zašeptal ke stínu, který se zavlnil za jeho ramenem. „Dám na tebe pozor. Můžeš si odpočinout."

Teď, když se o něj postaral, mohl klidně odpočívat i on.

Proč se tedy spánek zdál vzdálenější než předtím?

***

„Yongboku?"

Přestože byl doma sám, neodvážil se mluvit hlasitěji než šeptem. „Můžeš přijít sem?"

Stál před zrcadlem v koupelně, podstatně menším než to v jeho pokoji, ale dostatečně velikém k tomu, aby se do něj vešla Chanova hlava a ramena. Pro Yongboka už místo nezbylo.

Zkusil to ještě jednou. Pak se sehnul nad útržek papíru a tučným černým fixem přeškrtl předposlední položku v seznamu. Jediné, co zbývalo vyzkoušet, bylo po odrazu ve vitríně a okenní tabuli kapesní zrcátko. Dalším pokusem se ani neobtěžoval.

„Příště to zkusíme třeba v obchoďáku," zahučel do kosmetického zrcadla. „Najdeme ti to nejpěknější, největší zrcadlo."

Budou si myslet, že ti přeskočilo.

„Co když mi doopravdy přeskočilo?" opáčil. V momentě, kdy dozněla poslední hláska, dům pohltilo ticho.

„Yongboku?"

Našel ho v zrcadle ve svém pokoji, pohodlně usazeného na koberci, hlavu nakloněnou ke straně, úsměv na tváři. Jeho poslední otázka se stále vznášela ve vzduchu. Chan neměl odvahu se pokusit o odpověď.

***

Kde bere tu dobrou náladu?

„Chtěl bych být jako ty," vyhrkl.

Přemýšlel o něm stále častěji. Jak to, že se pokaždé objeví v nových šatech? Nikdy neodpovídá. Slyší jej, ale nemůže mluvit? Má jméno? Skutečné, rodiči vybrané jméno? Má vůbec rodiče? Jak zní jeho hlas? Proč neodejde? Nechce, aby odešel, ale nechápe, proč zůstává. Je to Chanův přítel, nebo si celou dobu jen nestydatě lže?

Tyto a mnohé další otázky se volně proháněly jeho myslí. Někdy se jimi zabýval. Častěji si vynadal a donutil se soustředit na něco jiného. Jedné z nich však nedokázal utéct:

Proč se pořád usmívá?

„Jsi jako herec," poznamenal jednou, „tak... perfektní. Snad až moc, než abys existoval." A Yongbok, jak bývalo zvykem, se usmál. Snad jej to pobavilo. Snad se jen rád smál.

„Možná bys mohl... mohl bys hrát kamaráda? Pro mě? Prosím?"

Litoval těch slov v okamžiku, kdy opustila jeho ústa. „Dobrou noc," vyžbleptl, vstal a málem zakopl, jak se hnal zhasnout světla, a potom téměř upadl ještě jednou – to, když dvěma skoky překonal vzdálenost od vypínače k posteli, žuchl do peřin a přetáhl si jednu z nich přes obličej.

Deka dokonale zakryla rudnoucí tváře a uši. Neslyšel hvízdání větru za pootevřenými okny. Mezi klasickým skučením a úpěním noční obloha zašeptala jediné důvěrné ano.

***

Uklízel si v pokoji. Chlapec dnes seděl na židli a už od pohledu se dobře bavil. Chan ji tam přistavil – jednak proto, že potřeboval vyluxovat a nechtěl do kamaráda šťouchat vysavačem (přestože jen pomyslně), jednak proto, že potřeboval vyházet nepořádek spadený za stolem. Tam ho objevil.

Papír vypadal stejně jako v den, kdy jej v návalu vzteku zahodil. Uhladil pomačkané záhyby a dal se do čtení dávno zapomenutých řádků.

Můj kamarád je ten nejlepší kamarád, jakého bych si mohl přát. Je tu se mnou, když jsem šťastný a je tu i ve chvílích, kdy se cítím pod psa. Když mě něco trápí, vždy si mě poslechne a dobře mi poradí. Proto je mým superhrdinou.

Příšerný pocit, který ho tenkrát popadl, se znovu hlásil o slovo. Kdepak máš kamarády? posmívaly se věty napsané jeho vlastním písmem. Kdo je tvůj kamarád, Chane?

Popadl propisku a dokončil poslední větu.

Můj kamarád se jmenuje Yongbok.

***

Chlapec za zrcadlem.

Tak mu říkal, než přišel s Yongbokem. Podvědomě se usmál; nakrátko se jeho odraz podobal postavě stojící za ním. Opravdu to je hloupé jméno. Yongbok. Bang Chan. Jsou na stejné lodi.

Chlapec za zrcadlem.

Taková slova používal, když se snažil vypátrat, kde se jeho kamarád vzal. Kým je.

Jak to tak chodí, prozření ho zasáhlo z čistého nebe.

Chlapec... za zrcadlem.

Nesmysl, pomyslel si, ale to už se nápad zformoval v plnohodnotnou myšlenku.

***

Jako náctiletý nesnášel pohled do zrcadla stejnou měrou, jakou ho potřeboval. Netrčí mu vlasy do stran? Nevyrazilo mu na čele akné? Nemá rozpraskané rty? Musí to vědět; tak tomu bylo, kam až jeho paměť sahala. Dnes však nepozoroval sebe.

Stál blízko. Chan by přísahal, že skutečně cítí chlapcovo teplo na své kůži – ale to je nesmysl. Yongbok je – tedy není – ale proč tedy...?

Udělal to, co provedl už milionkrát předtím. Ohlédl se. Mávl rukou a nenarazil na žádný skutečný odpor. A ustoupil vzad.

Dva odrazy splynuly v jeden.

***

Takový nesmysl. Yongbok žil jako odraz. Uvězněný v zrcadle. Uvnitř. Za zrcadlem se nacházela jedině bílá stěna. Neexistoval způsob, jak by se tam mohl vejít.

... nikdy o něm neuvažoval jinak než jako o chlapci za zrcadlem.

***

Natáhl paže a sesadil rám ze skoby se stejnou opatrností jako před několika měsíci. Zadní stranu zrcadla pokrývala tenká vrstvička prachu. Foukl. Rozkašlal se, když šedivé částice vnikly do dýchacích cest; přestal, až když pod nově utvořeným nánosem špíny rozeznal písmena. Slovo.

Jméno.

„Felix," vydechl. Předtím žádné jméno neviděl. „Felix!" opakoval radostněji.

„Nejsi Yongbok! Jmenuješ se Felix!"

Pověsil zrcadlo zpět na skobu – ruce se mu při tom třásly – a plný očekávání se zadíval za svůj odraz.

***

Čekal na něj.

„Felixi," oslovil ho. Teď, když měl mluvit, se mu najednou nedostávalo slov. Řekl jen: „Přišel jsem na to."

Kluk za zrcadlem už se neusmíval.

„Felixi?"

„Kdo jsi?"

Mluvil hlubokým hlasem, hlubším, než Chan očekával. Ale jeho kluk ze zrcadla mluvil. Už není sám.

„Jsem Bang Chan." V nadšení, že kamarád promluvil, zapomněl i na zášť k hloupému jménu. „Slyšel jsi mě? Myslel jsem, že začínám šílet, že si povídám jen pro sebe! Ale tys tu byl! Slyšel jsi to, že jo? Že jo?"

„Já jsem Felix."

„Já vím. Našel jsem... jak to, že mě nikdy nenapadlo podívat se za zrcadlo? Už nikdy, nikdy, nikdy ti neřeknu Yongbok. Přísahám!"

Chlapec před ním se nervózně poškrábal na zátylku. „Máš nějaké jméno?"

„Felixi?"

„Líbí se mi tvůj úsměv."

Chan se nesmál.

„Nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš."

„Felixi? Hej!" zamával před zrcadlem. Jeho odraz ho nenásledoval. „Jsem Bang Chan! Chan! Slyšíš mě? Chan!"

„Hele, můžu ti nějak říkat? Já jen... je to zvláštní."

„Ne! Yongboku! Felixi!" Teď už křičel. Šermoval rukama jako o život, natahoval se ke sklu, ale čím víc se snažil, tím dál mizela naleštěná plocha mimo jeho dosah.

A jeho odraz...

„Prosím! Jsem Chan!"

Usmíval se.

„Mohl bys být... já nevím. Co třeba Chris? Myslím, že by ti to sedělo."

Se slzami v očích a obličejem zarudlým od vřískotu sáhl za sebe, a jako obyčejně nenahmatal nic. Druhou ruku napřáhl vpřed. Přísahal by, že před očima vidí obrys. Postavu.

Felixův odraz stanul před tím jeho.

Podlomila se mu kolena. Nesnažil se zabránit pádu. Nemělo to cenu. Chan v zrcadle zůstal stát. A pak se stalo nemyslitelné.

Yongbok odešel.

***

Netušil, jak dlouho tam leží, obličej zabořený v třesoucích se dlaních. Nehnul se. Nevstal. Měl příšerné tušení, že kdyby to udělal, musel by nahlédnout na druhou stranu. A to nemohl. Neměl odvahu čelit novému nápisu – jenom tři písmena –, který se objevil na druhé straně;

jménu chlapce za zrcadlem.