BTS • HOSEOK • J-HOPE • PERSONA

Vešel do umývárny, sám.

Pustil vodu a nechal ji téct, hlavu strčil pod umyvadlo. Vydechl úlevou, když vlasy nasáklé potem mnoha hodin tréninku slehly pod studeným proudem. Ofina se mu přilepila k čelu a voda v pramíncích stékala po obličeji k ramenům, když se narovnal a s těžkým oddechováním – neboť plicím ještě dlouho potrvá, než se uklidní – pohlédl do zrcadla zavěšeného přímo před ním.

Tam na něj čekal jeho odraz.

Prsty prohrábl mokré vlasy. Zavřel vodovodní kohoutek, opřel se rukama o porcelán a naklonil se zrcadlu vstříc. Odraz následoval jeho příkladu. Přibližovali se, dokud se neocitli až téměř u sebe, kdy špička nosu málem zavadila o druhou, kdy se čelo setkalo s čelem a vidění ztrácelo na ostrosti, až se nakonec rozmazalo dočista; tehdy chlapec poprvé promluvil.

Zeptal se: „Kdo jsi?"

Jsem tvoje naděje, měl správně říct. Jsem j-hope. Tisíckrát opakovaná odpověď vyplula na povrch mysli, přesně, jak se od ní očekávalo. Slova, kterými jindy tak bezostyšně plýtval, dnes odmítala zaznít.

„Bude to dobré," řekl místo toho chlapci. Vypadal docela stejně jako on, dokonce i vlasy visely v těch samých zpocených pramíncích; kdysi byl tím chlapcem, ale on do něj teprve doroste. To až později, za několik let.

„Trénoval jsi?" optal se ho, a chlapec přikývl. „To je dobře," pochválil ho, „vždycky jsi byl dobrý."

Chlapec přikývl, i on se sebou byl spokojený, ale něco v jeho výrazu naznačovalo, že tanec není to, co ho skutečně trápí. Pak se přece jen odvážil zeptat: „Dokážu to?"

„Dokážeš veliké věci," přisvědčil.

Takové, o kterých se ti nikdy nesnilo. Jednou vyprodáš stadiony, chtěl mu říct, ale nemohl. Jednou staneš na pódiu a miliony budou volat tvé jméno, a ty jim zamáváš, té anonymní mase životů, a odevzdáš jim ten svůj, jak to udělali mnozí před tebou a další teprve budou následovat.

Pak budeš čekat.

„Já?"

„Ano," přislíbil a odraz se zaradoval; a on poprvé zaváhal, jestli dělá správně, když mu odpovídá? Je správné přemýšlet nad provoláváním slávy a opomíjet, jak moc ta světla, v jejichž záři stojí, pálí jeho oči? Vyzvedávat úsměv a zapomenout na bolest?

„Budu se jim líbit?" dotíral chlapec. „Budu dost dobrý?"

Chlapec vyčkával na odpovědi, které neměly přijít ještě mnoho let: tolik si přál nahlédnout do budoucnosti, jen na okamžik. 

Co mohl dělat? Prosit ho, žadonit na kolenou, ať se neohlíží, ať ignoruje ten tenkrát ještě dětský pláč, který ho nevědomky volá přímo do pasti? Ať odejde?

Vášeň a vyčerpání. Co z těch dvou je skutečné?

Stál tam, prsty svíral umyvadlo, a díval se do těch očí, v nichž ještě pořád žhnula naděje. Bylo jí tolik, dost na rozdávání. Ještě ano.

Nepotrvá dlouho a nezbyde z ní nic.

„Budeš se muset hodně usmívat," řekl chlapci, přičemž kompletně ignoroval jeho otázky. A ty oči – musely to být pokaždé oči? – se rozzářily jako milion světýlek.

„Budou mě mít rádi?" vyzvídal.

„Bude se jim to líbit."

Na tom, jak kličkoval mezi odpověďmi, bylo něco špatně. Chlapci to neuniklo. Úsměv mu zamrzl na rtech – správně, pomyslel si ještě, chytrý chlapec – a váhavě se zeptal: „Hoseoku?"

Neoslovili ho tak už dlouho.

Přiložil prst na ústa a jeho odraz v zrcadle ten pohyb se slepou důvěrou napodobil. „Tiše," vyzval ho, ale chlapec neposlechl.

„Hoseoku," opakoval.

Zavrtěl hlavou, ruce přitisknuté na uších. „Nic to není," opakovaly rty v zrcadle stále dokola, ale nevycházel z nich žádný zvuk; ani chlapec ho neslyšel, protože si nedal pokoj, volal ho k sobě, pořád dokolečka opakoval: „Hoseoku, Hoseoku..."

„Ne..."

„Hoseoku!"

Poslední chlapcův výkřik se roztříštil v ticho.

Našli ho klečet v krvavé loužičce na studené zemi, zraněnou ruku schovanou před světem, obklopeného střepinami toho, co zbylo;

ze zrcadla.

Z Hoseoka.