BOYS PLANET • LEE HOETAEK • SUNG HANBIN • PRVNÍ SETKÁNÍ

Hoetaek seděl na obrovském blyštivém křesle se stříbřitou vypolstrovanou poduškou. Ruce měl složené v klíně, ramena stažená k sobě, nohama zlehka komíhal pouhých několik centimetrů nad zemí a připadal si u toho jako nejosamělejší člověk na světě.

Kde jenom začít? Tak třeba: v prvé řadě na tom hloupém křesle ani sedět nechtěl.

V nějakém příjemnějším, přívětivějším a celkově méně zvráceném vesmíru by se posadil na židli s číslem osm. Nebo devět. Nebo třeba klidně čtyřicet pět, proč ne... zkrátka by se s radostí uvelebil na kterémkoliv ze stovky přichystaných míst. Kdekoliv, jenom ne tady.

Jenomže to nešlo. Byl totiž Lee Hoetaek: a proto musel přijít až úplně poslední. A protože se objevil jako poslední, musel být jeho příchod zlatý hřeb večera – a co většího, okázalejšího, nezapomenutelnějšího mohl udělat, než se usadit uprostřed, v samém srdci židlemi obtěžkané konstrukce, přímo na tom největším křesle?

Nešlo ani tak o to, že by o symbolické první místo nestál. Samozřejmě, že ho chtěl. Jenom ne za cenu, že z třpytivé sedačky bude muset vyhnat nějakého vyjukaného, sotva dospělého mladíčka, co jen chtěl alespoň na okamžik okusit ten překrásný pocit vítězství.

Hoetaek byl hrdý muž. První místo si chtěl zasloužit. Ne k němu přijít... takhle.

Tyto myšlenky se mu honily hlavou, zatímco ze svého trůnu pozoroval, jak se na malém pódiu dole pod ním střídají skupinky soutěžících. V tuto chvíli byl vděčný za léta zkušeností a tréninku, díky kterým před kamerami snadno schoval své myšlenky za masku zdvořilého zájmu.

Střídavě upíral oči k jednotlivým účastníkům, vesměs mladým chlapcům, a k zádům šesti porotců usazených na čestném místě před vyvýšeným pódiem. Nad nimi byla u stropu zavěšená velká obrazovka, kam se v reálném čase promítaly záběry jak vystupujících, tak publika.

Hoetaek se ale na dispej nedíval. Jednak nijak netoužil po tom, vidět svůj obličej (a ani na okamžik nepochyboval o tom, že se jeho maličkost na tabuli objevuje v pravidelných intervalech). A pak také proto, že žádné digitální zvětšení zkrátka nepotřeboval. Přestože jim pořádně neviděl do obličeje, řeč těla i tón hlasu, kterým účastníci odpovídali na hodnocení poroty, mu prozradili všechno, co potřeboval vědět.

Ne poprvé ho napadlo, co tady vlastně dělá. Nezpochybňoval své rozhodnutí – hluboko uvnitř věděl, že to, co dělá, je správné. Na první pohled však bylo všem jasné, že mezi tyto mladé, často ještě nedospělé kluky zkrátka nezapadá. Dělily je od sebe jak zkušenosti, tak dovednosti i věk, a v neposlední řadě – a to mu bylo proti srsti ze všeho nejvíc – také ten drobný fakt, že Hoetaek byl idol; a že všichni tito chlapci na něj zírali s otevřenými ústy a neskrývaným obdivem.

Dva z nich zrovna stáli na pódiu a se svěšenými rameny poslouchali hodnocení poroty. Nepochyboval o tom, že se snažili. Že předvedli to nejlepší, čeho byli v té chvíli schopni.

Jenomže to nestačí, dodal v duchu hořce, když porota nevybíravě zahrnula oba nešťastníky kritikou. Jeho přítomnost na této přehnaně okázalé sedačce toho byla jasným důkazem.

Přesto se nemohl ubránit tomu, aby za hrudním košem nepocítil osten závisti. Nic se od nich neočekává, pomyslel si pochmurně. Když něco pokazí, svět se nezboří. Přijdou další příležitosti. Druhé a třetí šance. Ještě se mohou zlepšit, rozvinout.

Ale on?

Co může po tolika letech světu nabídnout on?

Že produkce vyhlásila krátkou přestávku si uvědomil až v okamžiku, kdy se chlapci usazení na zářivých křeslech okolo něj začali po skupinkách trousit dolů ze schodů. Sálem se rozezněl šum hovoru, jak si desítky hlasů vyměňovaly postřehy a dojmy z natáčení.

Hoetaek se nezvedl okamžitě. Nikam nespěchal – téměř nikoho tu neznal, a s těmi, které poznával, teď mluvit netoužil.

S rukama stále v klíně a podrážkami bot kousíček nad zemí seděl a čekal, než se největší nával účastníků odebere po svých. S úsměvem na rtech skláněl hlavu v úkloně, když ho uctivě zdravili ostatní soutěžící procházející kolem jeho místa.

Nakonec ale přece jen opustil své blyštivé křeslo a zamířil ze světly zatopeného a vydýchaného sálu ven. Kroky ho automaticky vedly chodbami. Minul šatnu, maskérnu i odpočinkovou místnost, kde skrz pootevřené dveře zahlédl skupinku asi osmi účastníků, jak sedí v kroužku na zemi a čemusi se smějí, až konečně došel ke dveřím vedoucím na záchod.

Srdce mu poskočilo radostí, když uvnitř na nikoho nenarazil. Zapadl do nejbližší kabinky a v rychlosti si vyřídil to, co sem přišel udělat.

Když o chvíli později vylezl ven, u zrcadla postával další soutěžící. Byl k němu otočený zády, ale Hoetaek cedulku se jménem, co museli mít všichni povinně připevněnou k oděvu, vidět nepotřeboval. Tenhle chlapec se mu nenávratně vryl do paměti: ještě aby ne, po tom, co za fenomenální vystoupení před chvílí předvedl. Nestávalo se často, aby se účastníci pustili do tanečního souboje se samotnou porotou ještě předtím, než soutěž pořádně začne.

Sung Hanbin se otočil za zvukem a když v nově příchozím rozpoznal Hoetaeka, obličej se mu rozzářil. Pospíšil si, aby vysekl zdvořilou úklonu, a idol pohyb automaticky napodobil.

Protáhl se kolem něj a přešel k umyvadlu. S hlavou sklopenou k bílému porcelánu si drhnul ruce mýdlem.

„Je tu docela vedro, že?" pronesl nad ním Hanbinův hlas zčistajasna.

Hoetaek vzhlédl. Napůl očekával, že do místnosti vstoupil někdo další a on jen přes tekoucí vodu neslyšel klapnutí dveří.

Zběžně se rozhlédl na obě strany. Poněkud překvapeně si uvědomil, že kromě něj a Hanbina nikdo jiný uvnitř není: a že chlapec trpělivě vyčkává na jeho odpověď.

„Trochu ano," připustil. Koutky úst mu samovolně vyjely vzhůru v nacvičeném úsměvu. „To bude těmi světly."

„Nejspíš ano."

Opláchl z rukou poslední zbytky pěny a natáhl se po papírových ubrouscích. Z náhlého popudu se však ihned obrátil zpět k Hanbinovi:

„Pěkné vystoupení," vypadlo z něj. „Udělal jsi dobrý dojem."

„Díky."

Zmačkal mokrý papír do kuličky a vyhodil ho do koše pod umyvadly. Hanbin mezitím dokončil inspekci svého zevnějšku v zrcadle. Plynulým pohybem si urovnal košili a jako první zamířil ven.

Podržel za sebou dveře a Hoetaek s tichým povděkem proklouznul na chodbu za ním. Společně se pak bok po boku vydali zpět do haly, kde se mělo brzy pokračovat v natáčení.

„Abych nezapomněl, jsem Sung Hanbin," představil se chlapec za chůze.

Hoetaek kývl hlavou. To už věděl. Stejně tak věděl, že si je Hanbin moc dobře vědom toho, s kým si několik posledních minut povídá. Nedávalo by smysl, aby se mu také představoval: to by působilo nanejvýš zvláštně.

Z nějakého důvodu ale přesně to udělal.

„Lee Hoetaek. Těší mě."

„Mě také."

Byla to neohrabaná konverzace: jedna z těch, co vedou děti při seznamování na základní škole; kdy ani jedna strana pořádně netuší, jak pokračovat, a která nakonec nevyhnutelně vyšumí do nepřirozeného ticha.

Jak předpokládal, zbytek cesty už si mezi sebou nevyměnili jediné slovo. Uvnitř se rozloučili prostým kývnutím hlavy a zamířili každý zpět na své místo.

Vlastně o nic nešlo, říkal si později Hoetaek, zatímco stoupal po schodech. Jednou se tady ocitl, tak si může začít zvykat na to, že s mladšími účastníky přijde do kontaktu. Takových drobných interakcí má před sebou jistě ještě nespočet.

Právě teď se ale nepřestával usmívat. Z nějakého důvodu na měkkou podušku obrovského zářivého křesla usedal s o něco lehčím srdcem.