STRAY KIDS • MINHO • CHAN • VÁNOCE • POLIBEK POD JMELÍM

Tentokrát to vyjde.

Prvních několik let Minho zkrátka neměl odvahu. Když ji konečně posbíral, zkřížila mu plány pandemie. Loni to tak dramatické nebylo, ale výsledek stejný.

„Promiň, Minho, ale nestihnu to. Kvůli té bouři zrušili všechny lety. Nemám tušení, kdy se vrátím."

Proč se musel zamilovat zrovna do cizince, co navštěvuje přes svátky rodinu, ještě k tomu na jiném kontinentu?

Ale letos je připravený se vším všudy. Tu pusu na Štědrý den dostane, i kdyby se měl na hlavu postavit.

Loupl očima ke stropu. Větvička jmelí se na něj usmívala zavěšená nad rámem dveří. Až Chan dorazí, bude jimi muset projít – přímo do pasti, Minhovi do náruče.

A když je o něm řeč... kde zase sakra vězí?

Zkontroloval telefon. Žádné zprávy.

Možná se zdržel na cestě. Venku se setmělo a za okny teď padal sníh. Nejspíš jen jede opatrně. Pro jistotu mu ale zavolal.

„Minho? Děje se něco?"

„Nic, jenom... jak jsi na tom?"

„Na čem mám být?" zeptal se Chan opatrně po krátké odmlce.

Teď byl se zmatením na řadě Minho. „Na cestě ke mně, přece?"

„Ach bože," ozvalo se do sluchátka. „Já si... spletl dny..."

„A nemůžeš-?"

„Jsem u Jeongina. V Busanu."

Na opačné straně země. Jistě. Jak jinak.

Zavěsil a plný frustrace se sesunul na podlahu. Okamžitě se k němu začala lísat jedna z jeho koček, a Minho ji bezmyšlenkovitě hladil po kožichu.

Oči samovolně zabloudily ke jmelí nad hlavou a zase sklouzly zpátky k předoucímu zvířeti.

„A proč vlastně ne," povzdechl si.

Stejně měl kočky raději.