Jelikož mám psací náladu, přináším další kapitolu, abych mohla napínat 😀

Kjudy rozrazil dveře na dvůr. Jako obvykle se tam poflakovalo pár zaměstnanců, ale mladík na ně nedbal, protože věděl, že se jej nebudou ptát. Stejně by je on ani nevnímal. Bolest, zoufalé zklamání a nechuť k životu bylo to jediné, co už dokázal cítit. Vytáhl z kapsy předem popsaný lístek a začal hledat nějaký  vhodný vůz.
U zdi stálo jedno ze služebních aut, Opel. Stříbrná metalíza diesel alespoň za milion dolarů. Kjudy se na ni chvíli jen tak díval, jako by se chtěl předem omluvit za to, že ji zničí, potom zasunul vzkaz za levý stěrač a odhodlaně vzal za kliku u dveří. Každý automobil společnosti VADEMIS měl klíče už nachystané v zapalování, aby se muži při důležitých misích nezdržovali. Celý komplex byl navíc tak ostře hlídaný, že se mu i zloději ze strachu z Jimmyho a jemu podobným zdaleka vyhýbali, tak proč zamykat auta?
Kjudy dosedl na sedadlo a sevřel volant. Palcem přejel po jeho povrchu, pohybem pravé ruky nastartoval a ještě jednou se ohlédl po prostorách společnosti. Snad jeho otec řeší nějaké záležitosti ohledně té dívky a nebude právě vyhlížet z okna, i když jej měl z druhé strany. Mohl by jej vidět odjíždět.
Předení motoru jej donutilo více se soustředit na to, co dělá. Počkal, než se auto zahřeje, aby mohl získat potřebnou rychlost, a zatím si pustil v rádiu svou oblíbenou píseň od jisté americké rockové skupiny. Stáhl okénko a nechal hudbu řvát na celé kolo, aby si tak zpříjemnil poslední okamžiky svého života. Ale rychle jej zase vytáhl zpět, když si uvědomil, kdo všechno jej může slyšet, a pomalu zařadil rychlost. Věděl, že to nesmí uspěchat.

Opel pomalu vyjel z brány a Kjudy zatočil doprava na polní cestu. Věděl, že asi dva kilometry odsud stojí v poli betonový blok asi pět metrů široký a dva metry silný, který byl úplně ideální k tomu, co se chystal udělat. Hudba dál hlasitě hrála a Kjudy si v duchu promítal svůj neradostný život a dětství. Zesílil hudbu ještě víc a zařadil rychlost. Jen tak tak vybral ostrou zatáčku a musel se hodně snažit, aby nevyletěl z cesty dřív, než bude on sám chtít. A potom jej uviděl. Vysoký kus kamene, který stál osamoceně uprostřed pole. Mladík hlasitě polkl, sevřel volant oběma rukama a stočil jej přímo směrem k překážce. Byl maximálně soustředěný. Jeho chvíle se blížila. Když se skála objevila těsně před ním, dupl na plyn. Ručička vyskočila na sto šedesát kilometrů v hodině. Kjudy sevřel rty a z očí se mu spustily slzy.
,,Odpusť mi to, tati. Mám tě moc rád, ale tohle nemůžu." zašeptal a těsně před nárazem zavřel oči. Opel po střetu s dvoutunovým kusem kamene nadskočil, jeho zadní část se zvedla do vzduchu a poté dopadla na zem. Z rozbitého motoru stoupal tenký proužek dýmu, ale hudba nepřestala hrát. Kjudy zůstal ležet na volantu s rukama bezvládně spuštěnýma podél těla. Ale život z něj ještě docela nevyprchal.

Jimmy zatím prohledával celou firmu a Kjudyho hledal. Chtěl si s ním promluvit, pokusit se jej uklidnit. Připadal mu až příliš rozrušený a věděl, že zvláště v jeho věku může snadno provést nějakou pitomost. Začínal být nervózní. Nenašel jej v garáži, v kancelářích ani na toaletách, ale Grantovi to říkat nechtěl. Vyběhl ven a rozhlédl se po dvoře. Ani tam jej však nenašel.
,,Hej Jimmy!" zavolal na něj náhle jeden ze členů organizace, které Jimmy znal jen zběžně. Přestože pro Granta pracoval už pět let, jeho práce vyžadovala, aby se držel v ústraní a nepřicházel příliš do styku s ostatními. Muž pokračoval:
,,Pokud hledáš mladýho od šéfa, tak tady byl asi před půl hodinou a choval se divně." Jimmy zpozorněl:
,,Jak to myslíš, divně?"
,,No, přiběhl sem, neřekl ani půl slova, skočil do auta a odjel. Z brány vyjížděl pomalu, ale potom na to šlápl. A nejspíše jel na západ. Nevíš, co se stalo?" vysvětlil muž. Jimmy zavrtěl hlavou:
,,Nevím. Ale líbí se mi to čím dál míň. Raději jej pojedu zkontrolovat. Před hodinou se totiž dost pohádal se svým fotrem a bůhví jak je na tom psychicky." Jimmy se nezdržoval dlouhým vysvětlováním, nasedl do nejbližšího auta - černé Audi - a vydal se mladíka hledat. Stopy jeho kol byly od výjezdu z firmy hodně zřetelné, jako by jel velkou rychlostí. Jimmy naopak zpomalil, aby jej náhodou nepřehlédl. Rozhlížel se na všechny strany a úzkostný pocit v jeho hrudi sílil.
A potom, po několika desítkách metrech, Kjudyho uviděl. Tedy spíše - uviděl napřed zadek jeho Opela. Jakmile si všiml betonové zdi, u které auto stálo, pochopil, co se odehrálo, zaklel a ostře zabočil na pole, divže se sám nevyboural. Šlápl na brzdu, vypnul motor, aby neplýtval palivem, vysedl z auta a rozběhl se ke Kjudymu. Opatrně se přiblížil ke dveřím řidiče. Čumák auta byl zcela zdemolovaný, jinak to ani při tak vysoké rychlosti a prudkosti nárazu dopadnout nemohlo. Opatrně auto obešel, dával si přitom pozor, protože se mu nelíbil kouř vycházející z motoru. Všiml si bílého papírku za stěračem a hned poznal, co se zde odehrálo. Žádná nehoda to nebyla.
Chvíli s dveřmi zápasil, než se mu podařilo je téměř vysadit z pantů a otevřít.
,,Kjudy?" oslovil nešťastného řidiče. Mladík však podle očekávání nereagoval. Jimmy jej popadl za ramena a pomalu jej vyvlekl z auta na cestu, kam jej opatrně položil. Přitiskl ucho k jeho hrudníku. Dýchal, ale slabě. Na hlavě měl krvácející ránu, jak prudce narazil hlavou do čelního skla a hrudníkem do volantu, pravou ruku měl ošklivě zlomenou. Jinak ale vypadal, že se mu nestalo nic horšího.
Jimmy jej popleskal po tvářích. Nejdříve lehce, poté intenzivněji. Napadlo jej také, že by měl někomu zavolat. Projel si rukama kapsy, ale mobil nenašel, a Kjudy jej u sebe také neměl. Povzdechl si, vzal mladíka pod pažemi a opatrně jej položil na zadní sedadla Audi. Nabouraný Opel nechal stát tam, kde byl, sedl si za volant a opatrně, tak, aby to s Kjudym házelo co nejméně, se vydal zpátky. Jakmile projel branou, začal zuřivě troubit, aby přivolal pomoc. Okamžitě se seběhlo několik zvědavců, někteří z nich se vydali najít Kjudyho otce. Nebylo to ale třeba, Grant se na scéně objevil téměř okamžitě. Když viděl Jimmyho vážný výraz v obličeji a gesto, jakým mávl k zadním dveřím svého auta, pocítil silné deja vu. Takto mu jeden z jeho mužů ukazoval mrtvou Veronicu ...