Jo. Bolelo to.

Ale aby byla Týna k sobě upřímná, ani neměla Martina tak ráda.

Byl to jen kámoš.

A Niki vypadala tak šťastně.

Zatím si jen psali, chodili spolu ven, ale prý ještě nic nebylo.

Těžko říct, co přesně to podle Niki znamenalo, ale Týna si byla jistá, že jakmile spolu něco mít budou, dozví se to.

Niki na Týně poznala, že je ze začátku mrzutá. Ale podařilo se jí Týnu rychle přivést na jiné myšlenky. A pak se jí přiznala, že po Martinovi pokukovala už od prváku a že do té doby nesebrala odvahu.

Že jí sebrala jen díky Týně a že jí za to děkuje.

Že je její nejmilovanější člověk na světě a že by nesnesla, kdyby se kvůli ní Týna trápila.

Že stačí slovo a ukončí to.

Samozřejmě, že jí nemohla nic říct. Konečně byla Niki šťastná.

A nebylo to tak, že by ho měla Týna zamluveného nebo tak.

Možná se jí líbil, no, ale nebyla do něj zamilovaná. Ne, to ne.

Určitě ne.

Rozhodně ne tak, jako Niki.

Takže jo, trvalo to nějakou dobu, ale nakonec si zvykla na to vidět Niki s Martinem procházet se po chodbách ruku v ruce. Smát se.

Niki měla svátek a Martin jí dal tričko s Billie Eilish.

Niki ho milovala. Nosila ho pořád. Podpatků se nevzdala. Ani svého červeného laku. Pokaždé vypadala jako modelka z Instagramu, která je cool.

Týna si ho původně přála k Vánocům. To zatracené triko stálo balík.

A vždyť ani spolu nebyli tak dlouho.

Ale ne. Niki je její nejlepší kamarádka. Nenechá si to přece zkazit nějakou prašivou žárlivostí.

A vážně byla ráda, že je šťastná.

Jen to pořád trochu bolelo.

Ale to nevadí.

To přejde.

Už byla skoro odmilovaná.

Už to bylo skoro dobré.

A pak, když šly v šatně ke svým skříňkám, potkaly kluky, co mířili na trénink.

Niki se s rozzářeným úsměvem vrhla mezi skupinu kluků. Nadšeně chytla Martina kolem krku a políbila ho.

Jo. To bolelo.

Kluci výskali a pískali a Niki byla pořád nalepená na Martina.

Když se nakonec udýchaní odtáhli, Martin měl ten nejstupidnější výraz na světě. „Uvidíme se po tréninku," řekla mu Niki, nečekala na odpověď, propletla se skupinou kluků a šla dál do skříněk.

Týně nezbývalo nic jiného než jít za ní. Měly skříňku společnou a potřebovala boty a bundu.

Když obcházela kluky utahující si z rudého Martina, všimla si Tomáše, který se tvářil asi stejně tak nadšeně, jako se ona cítila.

Nedivila se mu.

A na rozdíl od něj ona nevěděla, jak Niki líbá.

Podle jeho výrazu asi hodně dobře a asi ho to hodně sralo.

Jo, byl čas na sprostá slova.

Když došla ke skříňce, tak už byla Niki ze svých školních podpatků přezutá do kozaček a zrovna si zapínala kabát.

„Páni," řekla Týna a přiměla se usmát. „To bylo něco."

„Jo, asi jo," pokrčila rameny Niki a přetřela si rty balzámem.

„Takže..." sklonila se, aby si obula botu. „Co plánuješ dál?"

„Ale, nevím. Asi se s ním půjdu někam projít nebo tak."

„To, nezní moc nadšeně." Zavázala si tkaničky.

„Hmm, no jo."

„Chceš..." postavila se a zhluboka se nadechla. Musí být statečná. „Chceš si o tom promluvit?"

Pokrčila rameny. „Asi není o čem. Jen to nebylo úplně ono."

„Třeba si na sebe jen musíte zvyknout? Naučit se, co má kdo rád?" navrhla. Bože, proč to vlastně říká?

Jo, protože kamarádky mají přednost před kluky a vážně nechce, aby se Niki trápila.

„Hmm, možná. Uvidíme no."