Před ním se totiž objevila obrovská brána, která byla zarostlá nějakými kytkami, které po ní lozily stejně jako po něm jeho dvě starší dcery, když něco potřebovaly. Úplně si je na té bráně dokázal představit místo toho plevele.

Sem se snad nikdy nedostal. Vůbec netušil, že by tu něco takového mohlo být. Protože i jemu, obyčejnému zloději, bylo jasné, že k takové bráně musí patřit něco víc. Mnohem víc! Nějaké panství, nebo dokonce i...

Zasněně zamrkal, než zamumlal sám pro sebe: „Zámek."

Jen při té představě roztával. Přestávala mu být zima z toho sychravého počasí, které uměl podzim vytvořit dokonale. No sice dneska nepočítal se zámkem, ale to mu vůbec nevadilo. Spíš naopak. Našel místo, kde nikdy nebyl. Takže ho tu nikdo nebude znát a navíc zámek? No, kdo by si nedal říct? Tam najde všechno, co je na seznamu! A už nebude muset jezdit nikam jinam. To je úžasné! Dostane se domů dřív, než očekával.

Víc už na nic nečekal, seskočil na zem a celý dychtivý se vrhl k bráně. Téměř s třesoucíma rukama nadšením ji otevřel a rozeběhl se, aby zjistil, co je pravda na jeho představách. Nedbal na vůz ani na koně. Jen ať se mu pokusí někam zatoulat. To by viděli ten mazec.

Celý vzrušený proběhl kolem keřů, které se táhly od brány a hned na to narazil na kamennou cestičku, po které se vrhl jako ohař po čerstvé stopě. Šel tak rychle, že se téměř nedotýkal země, skoro se nadnášel. A jakmile se před ním otevřel výhled na oblast, kterou hodlal podrobit svému lupičskému umu, jen zalapal po dechu.

Opravdu se před ním rozkládal zámek nebo hrad. No prostě něco pro nóbl lidi. Neviděl mezi tím rozdíl. Na to by musel být nějak študovaný. Pro něj to znamenalo jediné. Hodně moc drahých věcí a splněný úkol. Ovšem už po druhém pohledu uviděl známky toho, že se o to sídlo nikdo nestará. Zdi byly zarostlé stejně jako brána. Samé plevely, zase ony, zanadával v duchu. Někde byly zdi dokonce pobořeny, že tam v zimě musela hodně táhnout, ale on si z toho nic nedělal. Naopak to pro něj bylo výhodné. Věřil totiž, že v něčem tak obrovském něco cenného určitě najde a navíc nehrozí, že by ho tam někdo nachytal, když tam nikdo není, že?

Proto nadšeně zajásal a vrátil se pro vůz, načež s ním dojel až před celkem ponuře vypadající hrad, nebo zámek? Sakra já doopravdy nevím! Prostě je to obrovský a dřív tu určitě bydlel nějaký nafoukaný princ. No, ale v dnešní době už tu nikdo takový není, honilo se mu zmateně v hlavě, jak se snažil poskládat jednu myšlenku za druhou.

Vesele zastavil koně, seskočil na zem a z vozu popadl dva obří pytle. Vždycky jezdil vybavený. Na hromadu věcí přece potřebuje taky pořádné náčiní. To ví každý jen trochu zkušený lupič. Bez toho by toho nikdy moc neuloupil a neměl by svoji skvěle vybudovanou pověst, kterou mu mohl kdekdo závidět.

Zamyšleně si pytle prohlédl, pak mrkl pohledem k tomu paláci, který byl tak desetkrát větší než jejich chaloupka v lesích, a dodal: „Jo, ještě dva to chce!"

A vytáhl další dva pytle, než vzal boháčovo sídlo útokem. Vrhl se dovnitř a nemohl se vynadívat, protože i přes prach a osamělost před ním leželo bohatství nezměrné hodnoty. V polorozpadlé kuchyni popadl poháry a naházel je do pytlů, načež se vrhl do tanečního sálu, kde se vrhl na obrazy pověšené na zdi. Vypadaly dost prachatě. Spokojeně si zamnul ruce.

Dnešní den už snad nemůže být lepší. Načež vytáhl lístek s věcmi, které chtěly ty jeho zatracené dcery a moc dobře si svým zkušeným okem všiml, že je tentokrát mnohem delší než minule.

„I ty jedny potvory," zamumlal si pod vousy, ale díky místu, kde byl, se nehodlal rozčilovat. Tady najde všechno, takže jim může odpustit, že toho napsaly tolik. V tu chvíli se usmál jako člověk, který má jistotu, že na tomto místě najde všechny položky ze seznamu.

Takže se bude moct vrátit domů a ukazovat se před dívkami jako hrdina. Přesně jako zamlada. Rozhodně ještě nepatří do starého železa. Bude jednou zapsán do kronik jako nejdéle pracující zloděj. Většina jeho druhů z lupičského cechu, už si dávno užívala jen bohatství. Ale on ne! On je pořád někdo!

Natěšeně vyběhl po schodišti, na kterém se táhl zelený koberec, který kdysi musel být nádherný, nyní však už byl na některých místech potrhaný a prošlapaný. No, ale koberec naštěstí na seznamu neměl, takže mu to mohlo být jedno. Vydupal schody do patra a nakukoval do jednotlivých pokojů, které vypadaly pěkně opuštěně a bohužel v nich některé věci byly příliš staré.

„Taková škoda," zoufal si, když sevřel v rukou dříve hebkou pokrývku, pod kterou se před několika lety muselo spát jedna báseň, ale nyní se mu doslova rozpadala v prstech.

Muž však netruchlil nijak dlouho a dál hledal, co by se ještě dalo zpeněžit, nebo přivést dcerám. Přešel k oknu a vzápětí už z komnaty vyšel na zanedbaný balkón, přičemž za sebou táhl už celkem narvaný pytel. Začínal být pěkně těžký, jako kdyby v něm tahal mrtvolu. Ta by mu s tím pytlem taky při cestě nepomáhala, napadlo ho morbidně a maličko se při té představě uchechtl.

Načež tu tíhu zamyšleně odložil u zábradlí balkónu a vyklonil se z něj a měl tak úžasný výhled... někam daleko. Netušil, co to vlastně před sebou vidí. Nebyl žádný odborník, aby hned řekl, co za pohled se mu to naskytl. Takové věci ho nikdy nebraly. Z těch naprosto nic neříkajících obrysů, nic nevyčetl. Města si stejně nepamatoval podle mapy, ale podle prvního domu. Buď hned poznal, kdy tam kradl, nebo že se tam ještě nikdy nedostal.

V tuhle chvíli si prostě připadal jako pán světa. Dokonce si na moment představil, že by byl vlastníkem takového sídla.

„Vítejte, mí drazí poddaní," zamumlal a zamával rukou prázdnému nádvoří, kde si představoval své poddané, které by samozřejmě měl, kdyby byl majitelem. Při těch představách se cítil daleko vyšší, než ve skutečnosti byl. Skoro jako kdyby se narodil jako obr.

Musel se na chvíli opřít o zábradlí, aby takovou představu rozdýchal. Pevně se držel, a přitom se podíval nad sebe. Jen tak. Potřeboval si vzpomenout, kým že to vlastně je. Jenže v ten moment se jeho pohled upřel na květinu, která se linula nad balkónem společně s dalšími svými sestrami. Jejich trny odrazovaly kohokoli, aby se jich dotýkal, ale přesto starší muž najednou pocítil, že to je ona. Ta květina, po které vždycky toužila jeho dcera, Kráska. Při pohledu na její rudou barvu to prostě věděl, ač nikdy žádné kytky od sebe nerozeznal. Pro něj všechny byly zbytečným plevelem a tím to haslo.

Zasněně květinu sledoval. Konečně doveze své nejmilejší to, po čem její srdce touží. Už se nemohl dočkat, až uvidí, jak se její oči rozzáří radostí, jakmile dostatečně zaostří a pochopí, co jí to vlastně přinesl.

„Budu hrdina," zamumlal si sám pro sebe, načež se vytáhl na špičky, aby se dostal k té nádherné květině a mohl ji utrhnout. Jenže nebyl zrovna obr, takže ať skákal, jak chtěl nedosáhl na ni. Ovšem taky nebyl někdo, kdo by se hned vzdával, a tak se vrhl zpátky do pokoje a očima ho lustroval, aby našel něco, co mu v jeho snažení pomůže.

A nemusel čekat dlouho. Během chvíle si všiml stoličky. To bylo přesně to, co potřeboval. Hbitě se k ní dostal, popadl ji a donesl na balkón. Načež poté skoro nedýchající vzrušením si na ni stoupl a natáhl se po květině. Nadšeně rozevřel prsty, aby ji mohl lehce utrhnout. Už viděl, jak se kolem ní jeho prsty pravé ruky obalují, když se jí konečně dotkl a byl odhodlán květ odtrhnout...

K tomu se už ale nedostal. Náhle byl nějakou silou bez milosti odhozen a tvrdě dopadl na zem balkónu a rukou se uhodil do zábradlí, až zaskučel bolestí. Nechápal, co se to stalo. Jak to, že tak najednou spadl. Zmateně zvedl zrak a v tu chvíli nevěřícně vykulil oči.

Nebyl na balkóně již sám. Šokovaně zíral na obrovského tvora, který se nad ním nahýbal. Podle nohou by řekl, že je to člověk, ale když se mu podíval do obličeje, zařval hrůzou.

Ne, člověk to nebyl. Tvář byla tak odporná, děsivá! Jako kdyby patřila nějakému netvorovi, zatímco nohy člověku. Ovšem i přes tento pocit jakési nedodělanosti z něj šel takový strach, že muž nedokázal zarazit svůj zděšený výkřik, který se rozezněl celým tím osamělým místem. Ječel, jako kdyby ho na nože brali, zatímco nedokázal na delší dobu odtrhnout zrak od té kruté tváře, jež ho sledovala chladným pohledem. 

„Přestaň ječet, smrtelníku, nebo ohluchnu!"konečně proneslo to stvoření se zavrčením, když rozplácnutý člověk neustával v té siréně, která se mu linula z úst.

Když však i přes tato slova zloděj ječel dál, jako kdyby zapomněl, jak se zavírají, dodal s hrdelním zavrčením: „Nebo tě sežeru!"

V tu ránu křik ustal a ležící muž zůstal na tu příšeru jen zděšeně hledět. Obával se, že je tohle jeho poslední hodinka. Co hodinka? Spíš minuta!

Jenže kdo se postará o jeho dcery, když on tu hrdinně padne? To přece nejde. Nemůže je nechat v lese samotné navždycky. Potřebují řádný dozor. On si přece nezaslouží být sněden netvorem. Ne! Vždyť on jen kradl, ale tady je toho přece tolik, že se můžou klidně podělit nějak fifty fifty.

Zvíře nad ním stálo a hledělo na něj tak, že to vypadalo, že se na něj každou chvíli vrhne, roztrhá ho na kusy a sní.

„Cos tu dělal?" otázal se a hlas zněl jako zahřmění hromu.

Otec nadskočil leknutím a vrhl pohled z balkónu. Kdo ví, jestli by nebylo lepší z něj skočit. Než tohle...

Na to byl však příliš velký zbabělec, a tak těžce polkl a přiznal se: „Kradl jsem tu."

Lhát nemělo cenu, když nedaleko lidských nohou zvířete stál pytel ukradených věcí. Pochyboval, že by netvor uvěřil nějaké narychlo vymyšlené povídačce o dvojnících. Že on se snažil všechno vrátit, zatímco zahnal toho původního zloděje. Takže by mu měl vlastně děkovat...

Ne. Zvíře nevypadalo, že by mělo zrovna náladu na nějaké to přátelské žertování. Spíš vypadalo, že má hlad a jeho tělo si představuje jako třeba nějakou tu pečínku.

Chvíli si ho mlčky prohlíželo, než po něm mrsklo další otázkou: „A proč jsi kradl tu růži?"

Otec Krásky na okamžik svraštil obočí. To doopravdy jeho vězniteli vadilo hlavně kradení té kytky? Toho naprosto bezcenného plevele? A co to ostatní bohatství? To si nevšiml, v čem to žije?

Bohatým opravdu nikdy neporozumím, pomyslel si naprosto zmateně, a proto nechápavě odpověděl: „Vám vadí, že jsem chtěl ukrást ten plev... kytku? A co ty ostatní věci? Zlaté svícny, obrazy nebo tak? To vám nevadí?"

Jistě, nejspíš by ho neměl upozorňovat na to, co všechno už ukradl, ale byl prostě v šoku. V takovém stavu se to dá snad prominout. Zvíře se na něj taky dívalo jako na šílence. Taky kdo by se přiznával k tomu, co ukradl, že?

„Jde mi o květinu! Je vzácnější než cokoli jiného v tomto hradu a já chci vědět, proč jsi byl tak nenasytný a chtěl vzít kromě bohatství ji? A odpověď si pořádně promysli, závisí na ní tvůj mizerný život, člověče!" proneslo zvíře zase s vrčením, jako kdyby nedokázalo mluvit klidně a mile.

Muž na zemi se otřásl. Dostal se tedy do pěkné kaše, a to to na začátku vypadalo tak nadějně! Místo života v bohatství bude rád, když neskončí v břiše zvířete. Radši se mu přestal dívat do obličeje a díval se mu na nohy. Tak si mohl aspoň představovat, že mluví s člověkem.

„To jsem nevěděl, pane! Jen jsem chtěl udělat radost dceři. Chtěla, abych jí přivezl ze svých cest růži, a tahle byla tak krásná," zamumlal koktavě. Zapírat nemělo cenu, a tak vyklopil pravdu. Na ní stejně nebylo nic špatného.

Nejistě mrkl výš a znovu měl co dělat, aby nezařval hrůzou. Ta tvář byla opravdu děsivá...

„Pro dceru, člověče? Takže pro ni ses ji pokusil ukrást?" zamumlalo zvíře už celkem klidně, i když v tom bylo stále slyšet vrčení, ale člověk asi od zvířete nemůže čekat nic lepšího.

„Ano, pane. Pro Krásku," vyhrkl rychle, když viděl, jak ho to uklidnilo. Třeba má taky děti a chápe, co pro ně člověk občas musí udělat. Jo, určitě je to nyní na dobré cestě. Možná to i přežije.

Zvíře zamyšleně natočilo hlavu na stranu a prohlíželo si svého zajatce. Vypadalo to, jako kdyby přemýšlelo. I když těžko říct, jestli ho jen nebolelo za krkem. Přece jenom nosit na krku takovou děsivou hlavu musí dát zabrat. Vůbec by se nedivil, kdyby s tím měl problémy.

„Tak pro Krásku?" proneslo to individuum najednou zamyšleně a tím se slovy nejspíš skončilo, protože se k němu najednou sehnulo, tvrdě ho sevřelo v objetí a klidně seskočilo z balkónu, zatímco jeho zajatec ječel jako šílenec.

Už si myslel, že se rozmáznou a umřou si v objetí, když zvíře nevzrušeně přistálo na pevné zemi před zámkem. Než se však mohl starší muž z toho šoku vůbec vzpamatovat, už ho jeho věznitel táhl k temnému otvoru naproti zámku. Muž se na chvíli probral a začal se vzpírat, ale nebylo mu to nic platné, stejně musel projít temným průchodem a poté dotlačen po schodech až do temného vězení. To on zase poznal hned, kam ho to vleče. Vězení měl nastudované.

„Pane, prosím, všechno vrátím, už nebudu krást, jen mě nezabíjejte," prosil ukňučeně, když ho zatáhl chladnými dveřmi do temné kobky, načež otevřel další dveře a pak ho tam nešetrně hodil, až se postarší muž několikrát převrátil, než se zastavil. Okamžitě se začal soukat na nohy.

„Prosím! Jsem jen nudný zloděj!" snažil se ho přesvědčit, ale Zvíře si ho chladně prohlédlo, než zařvalo jako lev, že zloděj znovu padl nosem do slámy, a držel si ruce na uších, aby neohluchl.

Když si je konečně dovolil sundat, jeho věznitel chladně pronesl: „Neumřeš, člověče. Za tvůj hřích zaplatí tvoje Kráska! Jakmile se stane mou zajatkyní, budeš volný."

Ta slova starého muže málem skolila. Ne, jeho Krásku ne. Takový netvor. Něco takového si nezaslouží. Ona ne. Okamžitě se vrhl k mřížím a zatřásl s nimi.

„Prosím! Nechte moji dceru být! Já za sebe zaplatím sám! Klidně umřu, jen ji nechte být!" prosil zoufale. Najednou mu nevadilo umřít, jen když svou dceru zachrání před někým takovým. Jeho diamant. Hedvábí. Jeho jediná radost.

Dostalo se mu však jen temné nevzrušené odpovědi: „Už bylo rozhodnuto. Za tvé hříchy zaplatí ona!"

A bez dalšího slova se jeho věznitel obrátil a zanechal svého vězně v chladné kobce, která byla pěkně nehostinná. Zloděj sice spal už na hodně špatných a nepohodlných místech, ale na takovémto rozhodně ne. Většinou měl aspoň měkkou postel, jenže tady no...

Lůžko v kobce se dalo popsat třemi slovy tvrdé jako kámen. Už na pohled bylo člověku jasné, že tady se nebude spát jako na obláčku, dokonce i při spaní na zemi by se dalo říct, že se člověk vyspal v rámci možností dobře...

No, takže osaměl ve svém novém vězení, protože rozhovor očividně skončil, když jeho děsivý společník byl dávno pryč. Vůbec mu nedal šanci ho přesvědčit, nebo se bránit. Žádný soud se nekonal, nemohl si přivést svědky, kteří by o něm řekli něco pěkného jako třeba, že normálně nekrade růže, ale zásadně jen to nejdražší. Jenže nic z toho se prostě nekonalo. Rozsudek byl vynesen bez jakýchkoliv podložených informací.

Chudák jeho nejoblíbenější holčička, pomyslel si starý muž zoufale, když sevřel v rukou mříže a s poslední nadějí se jimi pokusil zatřást. Nepohnuly se však ani o píď.