„Nejeli jsme tudy už náhodou?" zamumlal otec zamračeně.

Ten les vypadal všude tak stejně. Skoro by přísahal, že tenhle kořen viděl během jeho putování už nejméně třikrát. Copak tak zestárl? Dřív přece přesně věděl, kde ještě nekradl a kam by se měl teda vydat. Jenže dnes naprosto nevěděl, kde je, takže ani netušil, kde plakátky s jeho obličejem nevisí.

„Jak dlouho jsem si dal vlastně pauzu od minule," pokračoval v samomluvě. Přece za rok nemohl tak zestárnout, že by ztratil veškerý orientační smysl a vzpomínky na svoje hrdinské kousky.

Znovu pobídl koně do kroku, protože si jen tak zastavili. Co si jako myslí, že dělají? Na pauzy není čas. Nemůže nechat svoje holčičky dlouho samotné. Obzvlášť Krásku, díky níž vždycky cítil tolik optimismu a ne jako teď, kdy cítil jen vztek, že se ztratil příliš brzo.

Navíc už se začínalo stmívat a k tomu všemu se kolem něj začínala omotávat mlha. Skoro by si myslel, že mu to dělala na truc. Copak ji někdo prosil, aby se tu motala, když projíždí?

a zatvářil se přitom důležitě, aby věděla, že to myslí smrtelně vážně.

No, ale nic se nestalo. Mlha nezačala poníženě mizet, jak si představoval. Ne, situace byla pořád stejná, možná ještě horší. Pořád před sebou viděl akorát ty nevděčníky koně, kteří už zase bez dovolení zastavili.

„No tak, vy kůže líný!" zahulákal na ně, aby jim dostatečně ukázal, kdo tu velí. On velký zloděj všech zlodějů. Za těch let získal tolik pokladů jako žádný jiný v okolí, a ani jednou ho nikdo nedokázal chytit.

„Jsem prostě dobrej," zamumlal povzneseně a na chvíli mu bylo jedno, že ta mlha je čím dál blíž a koně jdou snad ještě pomaleji, než by se dalo říkat kroku.

Vzpomínal na svá léta slávy. Inspiroval je. A navíc díky svému poctivému řemeslu získal svou manželku, která byla stejně krásná jako Kráska. U ní však věděl, jak se jmenovala. Měla naprosto nádherné jméno, a to Josefína. Miloval ji stejně jako okrádání bohatých, chudých, nemocných... no prostě všech, a to hluboce, věrně, odhodlaně stejně jako ona jeho.

Jejich setkání bylo přímo poetické. Potkali se na jednom jeho slavném lupu. Zrovna okrádal její rodiče, kteří jen odevzdaně čekali, až s tím konečně skončí a oni si budou moct dát odpolední šálek čaje, když sešla dolů a zarazila se uprostřed pohybu, zatímco na něj zůstala nevěřícně zírat.

On taky ustal v pohybu, v ruce mu zůstala viset soška ze zlata a jen a jen vyklouznout z jeho prstů, zatímco si mladou dívku prohlížel. Hned na první pohled poznal, že je kus. To pochopil i on, prostý lupič, a tak v sobě našel nějaké ty způsoby, které odkoukal, když obíral lidi na bálech, a uklonil se jí. To však bylo všechno, co učinil jako gentleman. Víc toho stejně neuměl.

A tak se poté stal zase tím lupičem jako vždycky. Protože s dvorností vstal, odhodil zlatý pohár a došel k přenádherné dívce, zvedl ji a přehodil si ji přes rameno. Načež si s ní jen tak odešel. Prostě si ji ukradl. Jednoduché. Její rodiče se nezmohli ani na jedno slovo. Žádné požehnání, prostě nic. Takže si dívku ukradl stejně jako na jiných cestách svíce, koberce, sošky a další spoustu zajímavých věcí.

Žena však proti zdravému rozumu nekřičela, neprala se s ním, neprosila o smilování, jak se sluší na slušně vychovanou mladou dámu, naopak byla nadšená a v duchu křičela radostí. Konečně pořádný ženich! Už žádný maminčin mazánek. Z takových se jí dělalo přímo zle a měla co dělat, aby je vždycky neurazila slovy, která se jí drala na jazyk.

U tohoto lupiče jí naopak imponovala jeho kurážnost a drzost, se kterou okrádal její až nechutně bohatou rodinu. Vůbec se nebál o život, prostě jen dělal, co uměl a na jeho tváři byla vidět jen čistá radost. Žádný strach.

A ta chvíle stačila, aby se do sebe zamilovali, protože řekněme si to upřímně, co jiného by dívku z dobrých poměrů donutilo vzdát se bohatství a bydlet kdesi uprostřed temných lesů. Ještě cestou do nového domova donutili s pistolí v ruce jednoho kněze, který chudák zabloudil a hledal cestu ven pomocí božího zázraku, aby je oddal, načež mu šťastní novomanželé poradili, kudy se dostane do města. To byly tenkrát vzrušující časy.

Společně se usadili v malém domku uprostřed lesů a žili tam naprosto spokojeně. Jejich láska naplňovala dny mezi loupežemi a muž už se nemohl dočkat potomků. Měl velkolepé představy, jak jeho dcery budou nádherné po jejich matce. Úplně je před sebou viděl.

Proto pro něj bylo obrovským zklamáním, když první i druhá dcera nebyly žádné krásky. To ho naprosto naštvalo, otrávilo a nenechávalo chladným. Nedokázal tu hříčku přírody pochopit. Nevzal si nejhezčí holku v okolí, aby měl dcery, které nestojí téměř za jediný pohled. Těžce před svou nadšenou ženou skrýval svoje zklamání, protože kdyby to zjistila, určitě by se o další dítě nepokusila, dokud by ho nedonutila, aby si ty malé škaredky oblíbil. Proto to skrýval a doufal v zázrak. Do třetice všeho dobrého. Tentokrát to vyjde.

A měl pravdu, protože když se narodila Kráska, ta mu všechno dřívější zklamání a vztek vynahradila. Okamžitě se stala jeho oblíbenkyní. Hned po prvním pohledu do její krásné tváře. Skoro ho uhranula. Byla krásnější než všechno, co kdy ukradl, ale ovšem své ženě tvrdil, jak má všechny své dcery rád stejně. Taky měl. Jenže jedna holt musela vést...

No, co byla krásná! Na to celou dobu čekal.

Věnoval jí většinu svého času, který netrávil s její matkou. Byly to krásné časy. Často na ně vzpomínal. Bohužel po nějaké době jeho žena těžce onemocněla a ani pohled na ukradené svícny už jí nedělal radost. To více než naznačovalo, jak je situace vážná. Předtím ji vždy takové drobnosti ukradené bohatým lidem vykouzlily úsměv na tváři. Nyní však jen ležela v posteli a nedokázala se radovat, a tím pádem ani on.

Jedině láska jeho tří dcer ho držela při životě. Tedy... spíš jejich otravování. Nemohl zaživa umřít, když do něj neustále něco hučely. Ležel na své smrtelné posteli, s rukama na hrudi, a slyšel jejich otravné hlasy.

„Otče, potřebujeme nové šaty!"

„Takhle nemůžeme do města! Taková ostuda by to byla. No tak jeď krást!"

Jak měl v takovém prostředí umřít? No, to prostě nešlo. Neměl na to klid. Ty dvě nejstarší do něj šily od rána do večera, zatímco Kráska by ho nechala udělat, co chtěl. Jenže v tom kraválu se nemohl na umírání soustředit, a tak se po nějaké době zvedl, otráveně ze sebe shodil rubáš, který měl na sobě připravený, a oblékl se do svých loupežnických věcí.

V tu chvíli se objevila Kráska, která ho prostě jen objala a vyjádřila mu svou podporu, díky níž znovu toužil být tím hrdinou jako dřív. Na umření bylo stejně času dost.

A tak loupežnické řemeslo pokračovalo dál...

„Zatraceně," probral se najednou ze vzpomínek, když se koně z ničeho nic splašili. Prostě přestali dělat to, co měli a rozeběhli se jako utržení ze řetězu, až se muž musel pevně chytit, aby se nekatapultoval někam do křoví.

„Stát! Hned! Zbláznili jste se?!" ječel rozzuřeně a snažil se je otěžemi zklidnit, ale to bylo, jako kdyby k sobě táhl vzduch. Naprosto marné konání. Vůbec ničemu trháním otěžemi nepomohl.

Koně se prostě hnali neznámo kam, a on je nemohl nijak zastavit, jediné, co mohl, bylo se modlit, aby nejeli do města, kde kradl nějak nedávno. To by se jízda stala celkem nebezpečnou. Zloděje si totiž lidi z nějakého neznámého důvodu pamatovali hodně dlouho, a navíc ani trochu neváhali udat zločince mužům zákona, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost. Zrádci! Kvůli penězům. Takové chování nechápal. Absolutně ne.

„Stůjte! Okamžitě! Zatraceně!" řval na ty neposlušné bestie, ale jako kdyby byly uhranuté. Vůbec ho nevnímaly a jen se řítily cestičkami lesa, přičemž byl div, že přitom vražedném tempu a při překonávání všech těch překážek, neupadla vozu kola.

Lupič se jen držel jako o život, a přitom se utěšoval, že jednou prostě zastavit musí. Jenže k tomu všemu si i přitom šíleném tempu všiml, že se ztratil úplně. Jestli si předtím nebyl jistý, kde se nacházejí, nyní ani netušil, jestli pořád jede na voze, nebo už letí vstříc svému osudu.

A tak když najednou koně zastavili, skoro tomu ani nevěřil. Chvíli jen zíral před sebe a zhluboka dýchal, aby ten šok nějak zpracoval ve své vyděšené mysli. Opravdu stáli. Nic se nehýbalo. Nikdo se nikam neřítil. Stále křečovitě svíral otěže. Bál se, že kdyby je pustil, ty bestie by se znovu rozeběhly a on by se rozplácl na zemi jako idiot.

Tiše vyčkával, ale když se kromě listí kolem něj nic nehnulo, začal se radovat... teda aspoň v duchu, že tu vražednou jízdu přežil. Na mluvení totiž neměl v současné chvíli ve svém těle dostatek kapacity.

Čas jako kdyby se zastavil. Už nikam nespěchal a pozoroval starého muže, který se začínal pomalu dostávat k sobě. Na mysl se mu vrátilo vědomí, že je velmi dobrý zloděj, jeden z těch nejúspěšnějších v celém širém okolí. A to mu hned vykouzlilo na tváři něco jako pološíleně spokojený úsměv, když se rozhlédnul kolem sebe, aby se aspoň pokusil zjistit, kde to vlastně skončili.

Mlha kolem nich byla v tu chvíli už tak hustá, že viděl maximálně tak tři kroky před sebe, a to to možná ještě s odhadem přehnal. Teprve nyní začal svému okolí věnovat pozornost. Když se předtím řítil na voze, neměl čas sledovat ještě změnu prostředí.

V tuto chvíli se proto rozhodl nejdřív vyřešit jinou věc než nějakou zbytečnou mlhu, a tak se jako muž činu nahnul k udýchaným koním a zahrozil jim: „Proveďte ještě jednou něco takového a jste bez práce. Na hodinu letíte! A pak si ukradnu nějaké poslušnější koně, kteří budou poslouchat pokyny!"

Zvířata na to ovšem nijak nereagovala, pouze pohazovala ušima a sem tam zafrkala. Spíš by bylo divné, kdyby najednou promluvila, a řekla, že to chápou, nebo by mu taky pěkně od plic vynadala. To by starý muž nejspíš nerozdýchal a klepla by ho z toho pepka.

Jelikož se ovšem odpovědi nedočkal, zvedl zrak a v tu chvíli mu málem vypadly oči z důlků,protože mlha se při jeho převelice důležitém kázání koním stačila rozestoupit a on konečně uviděl, kam se to vlastně tím šíleno-vražedným tempem dostal.