„Otče, doufám, že nezapomeneš na náš seznam! Jsou tam samý důležitý věci," přikazovala starému zloději jeho nejstarší dcera Lisa rozhodně a dostatečně panovačně. Znovu mu ukazovala, kam si dal seznam, který mu sepsala ona a jeho druhá dcera, Klara, na jeho další loupežnou misi. Samozřejmě, že potřebovaly jen samé důležité věci. Jak jinak! S ničím menším by ho neobtěžovaly.

Otec se na ni usmál a pokývl.

„Neboj, drahoušku, pokusím se ukrást všechno, co tam máte," pronesl konejšivým tónem.

V této chvíli se vždycky cítil jako hrdina. Jel pro věci, které ho měly udělat v očích jeho dcer znovu silným a odvážným. Prostě někým! Jemně pohladil nejstarší dceru s nosem trochu víc nahoru po tváři, načež se obrátil k druhé v pořadí. Ta měla vlasy stáhnuté do přísného drdolu a někdy se jí dokonce bál. Vypadala až příliš přísně a uměla pěkně komandovat. Sukně jí vlála kolem nohou, a i ta vypadala, jako kdyby měla respekt ze své nositelky, která se sklonila k otci, jenž měl prošedivělé vlasy, a hlavně malou postavu. Byl nejméně o půl hlavy menší. Jak bylo možné, že všechny jeho dcery byly vyšší než on, zůstávalo dosud nevyřešenou záhadou.

„To doufáme, otče, bez toho se domů nevracej! Nemůžeme tu žít jako nějaké špindíry, musíme si udržovat společenskou prestiž," dodala druhá dcera rozhodně, zatímco jí z účesu nevyklouzl ani vlásek, když ho jemně políbila a hned se zase odtáhla. Tímhle si snad odsloužila to, že seznam byl dvakrát delší než minule.

Otec byl velmi dobrý a známý lupič, na nějž už bylo vypsáno nejméně pět odměn, čím se taky často chlubil, a navíc sbíral své podobizny, když je na svých cestách objevil. Někdy ho vystihli dobře, někdy hůř a jindy jim měl chuť napsat stížnost za to, že ho zachytili naprosto blbě. Včas se však vždycky zarazil, protože by to nemohlo dopadnout jinak než katastrofou.

Nyní tedy věnoval Klaře pokývnutí, a poté se otočil ke své poslední dceři, která byla ze všech jeho tří těžce vydřených dětí nejkrásnější.

Její dlouhé zlaté vlasy jí spadaly na záda a na tváři jí celý den zářil krásný úsměv. Postava byla ladná jako postava nějaké tanečnice a nožku měla tak správně malou, jak se v současné době slušelo. Byla opravdovou kráskou, až z toho omámení její krásou celá rodina naprosto zapomněla, jaké jméno to vlastně dostala při narození. Odjakživa jí říkali Krásko, a když se někdo pokusil vzpomenout na původní jméno, neuspěl. Dokonce i samotná dívka ho zapomněla. Ve svých deníčcích to nenašla a otec si už taky nevzpomínal, takže jedinou povolanou osobou by byla matka, ale ta bohužel umřela již před spoustou let a mohla se tedy jen v nebi rozčilovat, že zapomněli jméno, které ona sama dlouhé měsíce vybírala. Taková nespravedlnost!

No, takže krásná opravdu byla. To ano. Zastínila obě své sestry, které proti ní vypadaly jako ošklivka číslo jedna a ošklivka číslo dvě. Ovšem abychom jí jenom nenadržovali, taky nebyla bez vady...

Tak trošku byla poloslepá. Kmotřičky sudičky totiž musely učinit za dost spravedlnosti, a tak je nenapadlo nic lepšího než jí trošku zhoršit zrak. To si říkaly, že jí nijak zvlášť určitě vadit nebude. Jen taková drobná vada na té oslnivé kráse.

Dívka tedy viděla skvěle na blízko, ale na dálku už to bylo značně horší. Ač se to mohlo zdát jako drobný problémek, Kráska s tím nadělala řadu trapasů, problémů a vůbec jí tahle část zraku v jejím životě výrazně chyběla. Možná jí spíš měly vzít řeč, to by bylo bezpečnější jak pro ni, tak i pro všechny ostatní.

Ono jezdit na koni, když před sebou vidíte jen jakési obrysy, nebylo zrovna nejbezpečnější.

No, ale jak už bylo řečeno, aspoň byla krásná, což bylo to hlavní, protože na rozmazaný svět si člověk časem zvykne, jelikož se s tím stejně nedá nic dělat.

„Krásko, ty jsi mi neřekla, co bys chtěla," pronesl k ní otec mnohem jemněji a mileji než k jejím sestrám. Prostě byla krásná, milá, okouzlující, a navíc v něm viděla obchodníka. Poctivého člověka, kdybyste náhodou nevěděli, co to znamená.

Ona si prostě nedala vymluvit to, že je obchodník. Nevěřila mu, že je lupič, na rozdíl od jejích sester, kterým to bylo hned jasný, a taky toho hojně využívaly. Naopak nejmladší dívka se vždycky zasmála a řekla, že ty jeho šprýmy miluje.

Nyní se Kráska usmála a došla k otci, teda spíš mu šlápla na nohu, protože si myslela, že je dál. No, to se jí stávalo často, takže už se ani nikdo nedivil. Jemně pohladila staršího muže po ruce a jemně modulovaným hlasem pronesla: „Však víš co, otče. Mně bude stačit růže. Nic jiného nechci."

Po těch slovech odevzdaně přikývl. Takové přání měla vždycky a on jí nějakou tu kytku pokaždé přivezl, ale v tom plevelu se nevyznal, takže sebral nějakou pěknou cestou zpátky a doufal, že to bude ta pravá. No, z těch jeho třiceti cest se mu to nepovedlo ani jednou. Jenže...

Copak je nějaký učenec, aby věděl, jak taková květina vypadá? No, nebyl. Neštudoval nikde, učil se jen životem a otloukáním. Byl pouhým obyčejným zlodějem, který byl ve svém řemesle ale sakra dobrý. Taky proč se jednou nepochválit, že? Nikdo jiný to stejně neudělá a on si zaslouží uznání za tu dřinu, co tolik let již provozuje.

„Dobře, má milá," dodal jemně a stiskl své nejmladší ruku.

Byla jeho nejmilejší. Bude se mu stýskat po jejím úsměvu a dobré náladě.

Víc nebylo co dodat, a tak se vyhoupl na kozlík vozu, který nebyl sice nijak zvlášť luxusní, ale byl dost velký na to, aby pobral všechno, co měl napsané na seznamu, takže splňoval všechny požadavky jeho majitele.

Zapražení koně si odfrkli, když se tam nemotorně vyškrábal. Očividně se na další krádež netěšili tak jako jejich pán. Nejradši by se pásli a lenošili, ale ne to ne hned je hnali pryč a oni bohužel neměli na vybranou.

Muž tedy vzal otěže do rukou, a naposledy vrhl krátký intenzivní pohled na své tři dcery. Dvě nejstarší mu stále naznačovaly jejich seznam, aby ho snad někde neztratil, zatímco nejmladší mávala koňům spíš než jemu. On však věděl, že je to mířeno na něj. Bylo to tak pokaždé. Holt jeho holčička špatně viděla.

Naposledy se tedy usmál tomu idylickému pohledu na svůj životní úspěch a pak odhodlaně zvolal: „Mějte se tu dobře."

Načež pobídl koně do kroku. Přišel čas na další krádeže.