Pět set padesát tisíc liber. Obnos neskutečných peněz, o kterém by si spousta lidí mohla nechat jen zdát... Obnos, za který by se daly stavět domy, snad i zachraňovat zubožené rodiny v těch nejnižších vrstvách, jež se zmítají v nekonečném pekle hladomoru, bídy a nemocí, obnos, který by mohl podpořit nějakou charitu natolik, že by to dozajista zachránilo lidský život...

On tento neskutečný obnos měl, byl jeho majitelem a mohl si s danou částkou dělat cokoliv, co si usmyslel; a tak jej, místo záchrany nebo byť jen pouhého zlepšení něčího bytí, investoval rovnou do koupě lidské bytosti.

Do koupě téměř andělsky krásné, ustrašené, nesmírně ponížené existence, která byla vystavena na pódiu jako zvíře na přehlídce, s cenovkou, jež hlásala jasnou cenu, pomyslně přilepenou předmětu aukce na čele.

Přemýšlel, jak by si přišel on, pokud by byl někde vystavován pod takovou cenou; zahanbený, rozčilený, nešťastný... Či snad polichocený?

Sice si nedokázal představit, jak přesně se ti nebožáčci na řetězech cítí, avšak předpokládal, že pokud by byl na jejich místě, s vědomím, že tolik peněz by nevydělal ani za dva pozemské životy, musel by být proti vůli v koutku duše potěšen.

Bohužel, ze své pozice se jen těžko dokázal vcítit do situace druhé, jemu zcela podřízené, strany. Pět set padesát tisíc liber byla částka sice z obecného, společností nastaveného pohledu vysoká, ale pro něj, výměnou za něco takhle úžasného, zcela postradatelná.

A i kdyby postradatelná nebyla a měla nějak ovlivnit jeho ekonomické postavení... Zaplatil by stejně. Zaplatil by třikrát tolik, jen aby jej měl.

Procházel aukce jako naprostý blázen už příliš dlouho na to, aby si ho teď nechal proklouznout přímo mezi prsty; a tak, když mu milý, a také tučně podplacený, ptáček zpěváček donesl, že by se jím tolik hledaný poklad mohl objevit tento večer, nezaváhal ani na půl minuty, připraven i prolít něčí krev, jen aby byl jeho.

Proto, když opouštěl místnost, ve které se aukce udála, si nemohl pomoci, ale cítil se neskutečně šťastný, že vše proběhlo tak směšně hladce.

„Ambrosio, deštník," pronesl odměřeně, když prošel kolem svého sluhy čekajícího za dveřmi, aniž by se na něj podíval.

Mladík, kterému oči kryla rudá škraboška, ladící s červenou stuhou, jež mu stahovala platinové, prakticky bílé vlasy, se okamžitě rychlým krokem vydal za svým pánem, drže jím zmíněný objekt.

„Prosím, Pane." Přes úzké, bledé rty mu přejel mírný úsměv, když svému nadřízenému předal otevřený černý deštník, který vypadal, že se připletl snad do každé větší bouřky, která se za poslední století ve Velké Británii udála.

Majitel deštníku si jej ležérně opřel o rameno, takže jej teď nesl spíš jako komtesa paraple, a chvíli oba dva muži kráčeli prostory budovy v tichu... Než však Ambrosio opět promluvil:

„Všiml jsem si, že dnes naše kroky směřují do zákulisí, nikoli ven na parkoviště... Byla koupě úspěšná, Pane?"

„Přesně tak, drahý," hlas staršího z mužů už nezněl tak odtažitě a nyní k chlapci mluvil spíše jako ke starému příteli.

„Konečně jsem našel to, co uspokojí mé touhy přesně takový způsobem, jako jsem o tom snil. Věděl jsem to, cítil jsem to zvláštní propojení hned, jak vkročil na jeviště, zahalen do toho neforemného hábitu..." Bylo příhodné, že celý obličej muži kryla bílá jednoduchá maska, neb pod ní se v takovém zápalu dozajista červenal.

„Ah, musíme si pospíšit... Nemohu se dočkat, až ten řetěz připevněný k jeho obojku budu držet já!"

Opět nastalo ticho, které narušovaly jen rozléhající se kroky a šumivé hlasy z chodeb kolem nich, kde pravděpodobně někteří kupci pořád diskutovali o svých výhodných investicích, které se jim dnes povedlo uskutečnit... Ale nějaké takové vybavování přišlo hlavní figuře téhle kapitoly jako naprosto pitomé tlachání, které definitivně neměl v plánu později napodobovat – popadnout svého draze získaného mazlíčka a vypařit se, tak zněl jeho plán.

Ambrosio mezitím vedle svého nadřízeného jen zoufale kmital nožkama, snaže se mu vystačit, neboť on byl, na rozdíl od něj, velmi malého vzrůstu a měl tak celkem problém jít hned po boku, když se jeho více jak šest stop vysoký pán zadumal a někam rychlým krokem vyrazil.

Popravdě, jejich výškový rozdíl nebylo to jediné, co by jednomu mohlo připadat komické – někdo by tím mohl shledat třeba i to, že sluha byl oblečený v krásně upraveném obleku, který by se nejlépe dal zařadit do Viktoriánské éry... Zatímco jeho pán se chodbou nesl v ošoupaném černém kabátu, jež mu sahal zhruba ke kolenům, společně s podobně dlouhými šedými vlasy, které svým vzhledem připomínaly cosi mezi plstí a pavučinami, staženými v neupraveném ohonu... No, a ten rozbitý deštník tomu také moc nepřidával.

Vypadali tak oba pořád sice jako gentleman a jemu cosi podřadné, ale s rolemi prohozenými přesně naopak, než tomu ve skutečnosti bylo.

Brzy konečně dorazili do zákulisí, kde mělo proběhnout tak kýžené předání Pánovy nové, tolik vytoužené hračky; jednalo se o místnost, která se, nečekaně, nacházela ihned za sálem, ve kterém celá aukce probíhala.

Ambrosio opět převzal deštník, který však nestáhl, nýbrž si jej jemně a velmi opatrně opřel o rameno, drže jej nad hlavou, jako kdyby v místnosti snad skutečně mrholilo – k deštivému počasí však měla atmosféra daleko. Ve vzduchu se vnášela smítka prachu, ze závěsů, které oddělovaly aukční sál od zákulisí, se linul pach zatuchliny a veškeré dřevo, které se nacházelo v okolí, ať už ve formě nábytku, sloupů, či obložení na zdech, bylo ztrouchnivělé a tak moc proděravělé červotoči, že bělovlasého mladíčka okamžitě napadlo, že je skutečně zázrak, že se jim celé staré divadlo ještě nesesypalo na hlavu; proto také zastavil ihned u dveří, což se ostatním mohlo jevit jako pouhá pokora poslušně vychovaného sluhy, ale bělovlásek tím spíš vypočítavě zamezil tomu, aby zůstal bez možnosti úniku, kdyby zrovna teď červotoči prokousali nějakou důležitou podpěru.

Celé zákulisí bylo více či méně prázdné a nacházelo se v něm pouze pár kupců, zahalených maskami, několik zatím nevyzvednutých položek a samozřejmě většina pracovníků, jež byla zahrnutá v tomhle ilegálním obchodu, který probíhal právě zde v Bristolu.

Přijde mi zcela zbytečné nyní sáhodlouze popisovat to, kterak následné předání probíhalo; přeci jen, nejednalo se o nic záživného, a tak bych se tu jen snažil sepsat velice nudné detaily obchodování, které vlastně probíhalo jako každé jiné... Jen jeho objekt byl celkem nevšední, jak už všichni víme.

Tak tedy, s dovolením přeskočíme část, kde náš muž v černém vypisuje šek s oním snovým obnosem, a přesuneme se k tomu, kde pod rouškou noci, ukryt pod potrhaným deštníkem, opouštěl budovu divadla... Se svým věrným sluhou na četném místě po pravé ruce a novým mazlíčkem, pevně přitaženým na řetězu, zhruba půl metru za ním.

Uspokojení, které cítil, bylo neskutečné – nedokázalo se vyrovnat pocitu po sebelepším sexu, po sebeúspěšnější hře pokeru... Abych jeho pocity přiblížil i těm mladším, nebo jen nevinnějším čtenářům: Bylo to lepší než osm hodin spánku během vytíženého školního týdne. Jeho kroky byly dlouhé, poháněné nedočkáním se konečně dostat k autu, kde bude se svým nově pořízeným miláčkem mít trochu soukromí; nicméně, právě ten nový miláček jej držel od toho, aby šel vyloženě rychle, poněvadž s těžkým řetězem kolem krku, a v dlouhém hábitu se kluše celkem složitě – minimálně tím si šedovlasý obhajoval to, že se vlekli tak pomalu.

Ambrosio naopak pomalejší tempo celkem oceňoval, vedle svého pána se nesl tiše a ladně, a to takovým způsobem, že dopady jeho bot na vyšším podpatku nebyly na prázdném parkovišti téměř slyšet; kdyby šel zcela sám, dost možná by byl pro nepozorné lidské oko nezaregistrovatelný, neboť chlapcova bledá kůže ve stříbřitém měsíčním světle nebyla výraznou a zářivou, jak by možná jeden očekával, ba naopak... Sluha vypadal téměř průsvitně, jako kdyby skrze něj světlo spíše prosvěcovalo, než se odráželo.

Na samém konci parkoviště bělovlasý mladík z kapsy vytáhl klíče od auta, které po jediném krátkém stisknutí odemknuly menší limuzínu, postávající pod jasně zářící lampou - díky té se také černý a pečlivě udržovaný lak auta leskl jako černý diamant.

Otevřel zadní dveře a podržel je, stoje vedle nich jako voják, čekaje, až mu Pán opět předá deštník – když se tak stalo a šedovlasý se uvelebil na sedadle s hračkou na klíně, Ambrosio zabouchl dveře, umístil pořád otevřený deštník do kufru a usedl za volant, startuje auto, snímaje z obličeje škrabošku barvy krve... Nechtěl by přece nabourat ono luxusní auto s ještě luxusnějším nákladem do nějaké překážky jen proto, že mu maska zamezovala v pořádném periferním vidění, no ne?

Limuzína se konečně rozjelq a sluha jí obratně vyjel z parkoviště; při řízení byl stejně elegantní jako při chůzi. Hubené, bílé prsty pevně obmotané kolem koženého volantu, tvář zcela soustředěná na cestu... A oční bulvy, černé jako obsidián, chladné jako u žraloka, upřené na silnici, lesknoucí se ve světle lamp.