„Jeden sendvič," povzdechla jsem si a unaveně si promnula obličej. Vysvlékla jsem se jen do trička, kalhotek a ponožek, rozpustila si dlouhý culík a vydala se do koupelny, abych si mohla prohlédnout, jaké škody napáchal sendvič, do něhož mě Caroline o volné

hodině ukecala.

Voněl tak krásně.

Titulovala jsem se nadávkami v podobě slabochů a s nemalým strachem si před zrcadlem sundala i tričko.

No, nebylo to tak zlé. Z čelního pohledu se nedalo nic poznat, bohužel ten z profilu jasně prozrazoval, že jsem před dvěma hodinami jedla. Nebylo to vidět moc, pod tričkem dokonce vůbec, i tak mě ale nafouklý žaludek trápil. To se během noci ztratí, Rose, pokusila jsem se o uklidnění. Vůbec nepomáhalo, přestože jsem věděla, že ráno, možná dokonce už večer, bude mé břicho opět ploché nebo ještě lépe ‒ propadlé.

Chytla jsem se za bílou kůži na něm a zdeptaně zvažovala, jak se toho zbavit. Teď? Už nijak. Už to nešlo. Jeden malý sendvič... Zle jsem se podívala na svůj nepěkný odraz v zrcadle a otočila

se, abych se mohla prohlédnout celá.

Ramínka podprsenky se mi zarývala do kůže. To se mi nelíbilo, to muselo určitě dolů. Kromě toho jsem žádnou změnu nebo přílišnou nelibost nenašla. Dnes.

Studenými prsty jsem si přejela po mírně viditelných žebrech s myšlenkou, že budu dneska bez večeře. Stejně mi už neustálá vajíčka lezla krkem...

Roztřesenýma rukama jsem si několikrát rychle přejela po nohou a dlaně k nim přitiskla takovou silou, jako kdybych mohla všechno to přebytečné maso a tuk z kostí seškrábat. Nešlo to.

***

Vracely jsme se s Caroline z kavárny do školy přes park. Moje kamarádka povídala tak rychle, že jsem chvílemi měla pocit, že se ani nenadechuje. Jen málokdy si všimla, že jí svou pozornost nevěnuji, a tak tomu bylo i dneska. Sem tam dramaticky rozhodila rukama, ale byla tak zabraná do vyprávění, že jsem ani nemusela přikyvovat. Poslouchat její monology se nedalo vydržet moc dlouho a já jsem se o to snažila jen zřídka.

Podívala jsem se na telefon, abych zjistila, zda máme pohnout. Do zvonění chybělo pár minut, ale vzhledem k tomu, že škola pondělní odpoledne vyhradila jen pro nácvik vystoupení na maturák a jeho organizaci, mohly jsme klidně přijít později. Určitě bychom nebyly jediné.

Pomalu jsme došly ke školní bráně, nesoucí nápis STŘEDNÍ ŠKOLA EDGARA A. POEA. Ušklíbla jsem se při vzpomínce, jak jsem o budoucnosti svého studia rozhodla na základě názvu školy.

„Jak to vymyslíme?"

Otočila jsem se k té ukecané zrzce s obavou, že nešlo o řečnickou otázku. Nešlo. Probodla mě nepěkným pohledem a já už jsem se lekla, že je na řadě další monolog, tentokrát na téma, že jí nevěnuji pozornost.

Naštěstí mě té hrůzy ušetřila a jen si postěžovala: „Zase mě neposloucháš."

Povzdechla jsem si. „Je vyčerpávající tě poslouchat."

Zvláštní, ani nic nenamítala. Ztichla a vytáhla krabičku cigaret. Zapálila si, dvakrát – doslova – popotáhla a nedopalek vyhodila do koše.

„Není to plýtvání?"

Pokrčila rameny. „Pro dobrý pocit stačí, nechci smrdět. Nechala jsem si parfém doma."

Už jsem se raději na nic neptala.

Ve třídě byla tak polovina lidí. Počkali jsme ještě na několik dalších opozdilců a začali. James naši sešlost zahájil slovy, že jsme na tom skrz finanční stránku velice dobře a můžeme si dovolit bohatší tombolu či profesionálního fotografa. Hlasovali jsme, co je důležitější.

V tu chvíli se rozrazily dveře. Stáli v nich dva muži: Rick a náš třídní Abernathy, mile přezdívaný Áb.

Rick byl osmnáctileté, nepříliš vysoké pako s účesem podle poslední módy a věčně ohrnutými džíny tak, aby nikdo nepřehlédl dlouhé barevné ponožky vykukující z kotníkových botek. Vypadal jako cvok, ale byl to hodný kluk a já jsem ho měla ráda. Vlastně to byl můj nejlepší kamarád.

A pak tu stál náš třídní, kterého snad nikdo neměl rád. Většího suchara jsem nepoznala a to jsem s klidným svědomím mohla říct i já, která si podobnou přezdívku taky několikrát vysloužila. Opět se trochu mračil a autoritativně na nás shlížel. Ruce složené přes hrudník mu na přísnosti ještě přidávaly. Otřásla jsem se z představy, že nám má tenhle bručoun dávat na plese šerpy.

„Jde nám oznámit zítřejší písemku?" zaskučela Caroline, načež Rick přestal oxidovat ve dveřích a zaujal své místo za námi.

„Dobrý den," ozval se Abernathy.

„Jsem si to kráčel vokolo automatů a viděl jsem, jak na mě zůstal civět," dal se do vyprávění Rick, šeptem samozřejmě. Jeho slova, úmyslně volená ve snaze být vtipný, začala na Caroline zabírat, takže se neubránila uchechtnutí. „Tak jsem se ho zeptal, co ho žere."

„Máš poznámku?" zeptala jsem se.

Rick se teatrálně chytil za hlavu. „Vědma! Čarodějnice!" Caroline jeho gesto napodobila a ukázala na něj prstem:

„Pošuk!"

„Alespoň něco víte, slečno Freemanová," vložil se do jejich potyčky třídní a já jsem si až teď uvědomila, že kromě naší trojice jsou projednou všichni zticha. Vyrušovaní se zde nedalo pokládat za něco neobvyklého. Popravdě jsem se dost divila, že nás dávno nepotkal nějaký postih v podobě důtky. Asi bych se měla přestat pokládat za vzornou studentku.

Rick zařval smíchy a Caroline nabrala humří odstín červené snad až na zadku.

„To je asi vše," řekl třídní a ve dveřích se k nám ještě otočil.

„A zítra píšeme." Pak už za sebou jen zabouchl. To znělo vážně skvěle.

Caroline si odfrkla. „Možná je mu třicet pět, ale chová se jako můj devadesátičtyřletý děda."

„Myslela jsem, že umřel," podotkla jsem zaskočeně.

„Jo," přikývla, „tak dva roky zpátky."

„Je nabroušenej, protože se rozvádí. Už nenosí snubák," poučil nás Rick. „Jsem byl detektiv u automatů."

„Hotovej Sherlock." Zakroutila jsem hlavou údivem, ale také nepochopením jejich starostí. Do následujícího dialogu o tom, jak pravděpodobné je, že se vážně rozvádí, a kolik let mu je doopravdy, jsem se raději nepouštěla. I když s Carolininou poznámkou, že bude starší než kdejaká fosilie, bych se ztotožnila.

Opatrně jsem ukazovákem píchla do Jamese v lavici přede mnou a zeptala se, co chtěl.

„Prý mu volali z Wiew, že ten náš sál bude volný až o den později. Máme se domluvit, zda nám to bude vyhovovat."

„Dík." Kývla jsem.

„Co je s tebou?" strčil do mě Rick loktem. Zamračila jsem se na něj podívala a zjistila, že si přitáhl židli vedle mě, takže jsme u jedné lavice seděli ve třech. Nahodil jeden ze svých okouzlujících pohledů a založil si ruce na prsou.

„Jsi mimo."

Nuceně jsem se usmála. „To jsem pořád."

„Ne takhle," zamračil se. „Jíš?"

„Jdi do háje," odsekla jsem. Stále s úsměvem.

„Myslím to vážně."

To jsme na tom byli stejně. Poslední, na co se mi chtělo odpovídat, byly otázky ohledně mé stravy a jídla celkově. Zvlášť proto, že bych odpovídala hlavně negativně.

Když jsem přišla domů, táta tam ještě nebyl. Zjevně se mu rybaření protáhlo.

Napochodovala jsem přímo do svého pokoje, kde už mě vyhlížela Isis, moje samice havrana. Seděla na žebříku v kleci a koukala ven z okna. Jakmile si všimla, že jsem vešla, hned se ke mně otočila a pozdravila mě svým typickým zakašláním. Shodila jsem batoh z ramen, vymotala se z péřové bundy a vydala se do kuchyně, kde jsem pro ni ráno připravila misku s bobulemi a červy. Oklepala jsem se při pomyšlení, jaký humus můj domácí mazlíček žere, a děkovala zverimexům, že hmyz prodávají v krabičkách a já ho nemusím vyhrabávat někde v parku.

Nahlédla jsem do misky přes skleněnou pokličku, odpustila si další projev odporu, když jsem zahlédla, jak se ty potvory kroutí, a rozhodnuta neprodlužovat své utrpení jsem je odnesla do klece, kde si s nimi Isiska už poradila sama.

***

„Jeden sendvič," zopakovala jsem a zadívala se na sebe do zrcadla ještě pozorněji než doposud. Byla to velká chyba.

Zdeptaně jsem si povzdechla a udělala po dlažbě v koupelně kolečko, abych se alespoň trochu uklidnila. Na svá stehna jsem se podívala s ještě větším odporem než na červy, kteří skončili v havraním žaludku. Ještě párkrát jsem se před zrcadlem otočila a shodla se sama se sebou, že jsem s půstem rozhodně neskončila. Když jsem se chystala stoupnout na váhu, ozval se tátův chraplavý has: „Jsem doma!", doprovázený bouchnutím dveří, až jsem leknutím nadskočila. Určitě jsem nestála o to, aby mě při takové prohlídce přistihl. Dovolila jsem si ještě krátký pohled na své paže a nacpala se do chlupatých tepláků. Stejně už jsem se

začínala třást zimou. Převážení muselo počkat.

„Super," houkla jsem v odpověď.

„Jak ses měla?" zavolal z chodby tak hlasitě, že ho musel slyšet celý panelák. Zamračila jsem se nad faktem, že si na otcovy zvukové projevy ještě nikdo nepřišel stěžovat. Ani havran toho nenařval tolik, co on, a to krkavcovití patří mezi hlučnější ptáky.

Povytáhla jsem tkaničku v pase, abych ji mohla pevně utáhnout a nehrozilo, že ze mě tepláky spadnou, a vylezla jsem ven, ať na sebe nemusíme křičet.

Táta momentálně poskakoval na jedné noze a z druhé se snažil sundat maskáčovou holínku. Neměl být realiťák, ale cirkusák. Věnoval mi oslnivý úsměv a pak své představení zakončil sedem na zem a rozvázáním uzlu, který jeho nohu nechtěl pustit.

„V pohodě, co ty?" Pokrčila jsem rameny a zašklebila se. Při pohledu na dvoumetrového chlapa, který se na zemi pere s obuví, se mi nedařilo držet vážnou tvář.

„Dobrý, jen ty potvory nebraly," povzdechl si zklamaně. „Chytili jsme jen takový prcky a ty se stejně musí pouštět."

„Hm," broukla jsem, pokoušejíc se zakrýt radost z toho, že se tu zase nebude snažit porcovat své úlovky.

Táta byl rybář amatér. Poté co se s mámou rozvedli a přestěhovali jsme se, se rozhodl, že nutně potřebuje nový koníček. V práci se seznámil s Jeffem, velmi zapáleným rybářem, který si ho vzal pod křídla a zasvětil ho do prutů, podběráků a k mé smůle i žížal. Rád je nechával v lednici a já jsem je pak vyndávala k červům za okno. Žížaly měly jen jedinou výhodu: Isis se po nich mohla utlouct.

„Jedla jsi? Mohl bych objednat čínu," navrhl, jakmile se vypořádal s gumáky a postavil se na nohy.

„Jedla," odpověděla jsem pohotově, „ještě jsem plná."

Jen kývl. Naštěstí neměl nejmenší podezření, že bych mohla lhát. Ani netušil, proč bych něco takového dělala.

Rozrazil dveře do mého pokoje a jako buldozer se nahrnul ke kleci s Isis, která měla dávno dojedeno. Miska vypadala jako umytá. Nevydržela tak ale dlouho, jelikož do ní nasypal všechny žížaly, co mu zbyly.

Zaškaredila jsem se při pohledu na to, jak přetekly z kelímku do misky.

„Fajnovko," uchechtl se a sledoval, jak se do nich Isis s radostí pustila.

Jelikož jsem už svou dávku odolnosti vyčerpala, raději jsem odvrátila pohled. Natáhla jsem se na postel pro telefon, jenž mě blikající diodou upozorňoval na nepřečtená upozornění. Pozastavila jsem se nad tím, jak jsem žádaná, a mobil odemkla, abych se mohla podívat na zprávy.

RICK: nemáš náhodou tušení z čeho budeme zítra psát?

RICK: a opovaž se napsat že z literatury

RICK: papalas? ^•^

Protočila jsem oči nad jeho starostmi a zvažovala, zda mám na poslední otázku vůbec reagovat. Tady by někdo potřeboval i jiné zájmy než vysedávání u počítače na Facebooku a pruzení kamarádky.

JÁ: Netuším.

JÁ: Slyšel jsi přesně to, co já.

RICK: sakra

RICK: cos papala? ^•^

JÁ: Vajíčka. A táta ještě něco objedná.

RICK: to je dobře :]

RICK: a že bys mě třeba pozvala?

JÁ: Máma je zase v tahu?

RICK: ne ale zkouší pro jednou něco sama vařit

RICK: mám strach o svůj mladý život

RICK: jestli se zítra neobjevím ve škole víš proč

JÁ: Co s tebou taky? Se nedivím, že tě chce otrávit. :D

RICK: si zlá

RICK: až tu umřu na mor z máminýho slanýho koláče, tak se budeš divit

JÁ: Tvoje máma do něj dává myši?

RICK: proč myši

RICK: ne

JÁ: Pak se moru neboj.

RICK: to je fuk

RICK: zkusím napsat ještě do skupiny jestli někdo něco neví o tý literatuře

JÁ: Zkus to. Ale všichni víme kulový. Slyšeli jsme jen to, že píšeme. Z čeho, už neříkal...

RICK: já náhodou slyšel něco víc B)

JÁ: Vážně? Umíš číst myšlenky?

RICK: ne

RICK: jak jsem přišel s ábem do třídy, tak se mě předtím na tebe ptal

JÁ: Co prosím?

„Rose, pojď si uklidnit tu potvoru masožravou," zavolal táta, takže jsem zvedla oči od telefonu. Zrovna teď, když jsem v konverzaci vážně chtěla pokračovat a zjistit, co třídní Rickovi chtěl a proč nešel rovnou za mnou, pokud ho něco tak moc zajímalo. Mobil jsem zamkla a zjistila, že Isis drží zobákem tátu za prst. Zakroutila jsem hlavou.

„Nemáš ji provokovat."

23:52

Konečně jsem poslepu našla telefon, jenž zůstal zamotaný v dece, a nechala si prozradit, že zanedlouho nastane půlnoc.

Čas vyrazit.

Zavřela jsem knížku a promnula si oči. Chybělo mi sice tak posledních třicet stránek, ale už jsem neudržela pozornost a oči se také hlásily o odpočinek. S námahou jsem se vysoukala ven.

V kuchyni jsem se vyznala i poslepu. Rychle jsem dala vařit vodu, připravila si svůj oblíbený hrnek a opřela se o linku vedle sporáku, odkud jsem mohla obdivovat noční oblohu skrz francouzské okno vedoucí na lodžii.

Měsíc se mi vždycky líbil, měl něco do sebe. Hledala jsem kolem něj těch pár souhvězdí, která jsem znala. Našla jsem jeden z vozů, nevím který, Velkého psa a Kasiopeu. Pak cvakla konvice a já jsem svou minutovku astronomie ukončila.

Podlaha divně zavrzala.

Chvíli jsem bez hnutí poslouchala, zda se nevzbudil táta. Dále už se ale nic neozývalo. Nikdy jsem ho nevzbudila, ne tímhle.

Z konvice jsem zaplnila hrnek do třetiny, přidala mléko a vydala se zpět k sobě. Potichu jsem zavřela dveře a zalezla pod deku, která stále držela teplo.

Usmála jsem se a přivoněla si ke kávě. Natáhla jsem se jako pravý teenager dvacátého prvního století po telefonu a se vzpomínkou na rozhovor o třídním se podívala, zda je můj kamarád aktivní. Byl, jak jinak.

Znova jsem si přečetla poslední zprávu, kterou mi dnes poslal. Tak trošku jsem doufala, že když tomu dám čas, její obsah se třeba změní. Nezměnil, ovšemže ne.

JÁ: Co chtěl?

Na víc než ta dvě slova jsem se opravdu nezmohla. Číslice hodin na telefonu přecvakla z padesát devítky na nuly a já jsem se napila kávy. Rickovi netrvalo ani pět sekund, než mi odpověděl.

RICK: se ptáš fakt brzo

RICK: takhle mě ignorovat

JÁ: Co tedy chtěl?

RICK: sex

JÁ: Jsi debil

JÁ: Co vážně chtěl?

RICK: jen se ptal jestli nejsi nemocná

JÁ: Nemocná?

RICK: však víš

JÁ: Ok.

JÁ: Tak pokud se tě bude zase ptát, tak mu řekni, že jsem v pohodě a ať jde případně rovnou za mnou.

Však víš..., prolétlo mi hlavou. Rick trpěl utkvělou představou, že ze mě do Vánoc zbude jen kostra. To se rozhodně nestane. Občas mi přišlo, že je můj kamarád až moc starostlivý a hledá problémy tam, kde nejsou. U mě žádné nebyly určitě.

RICK: řekl jsem mu ať se zeptá tebe

RICK: :)

RICK: zítra bych ti chtěl něco říct

JÁ: Můžeš hned

RICK: teď už táhnu chrápat. dobrou zlato :*

JÁ: Hrabe ti? Jaký zlato? Nechceš mi říct, že jsi do mě zamilovaný, že ne? O.O

Můj pokus o zlehčení neobstál.

RICK: jsi vtipná. ne to fakt ne. neboj není to nic strašného

JÁ: Dobře, dobrou noc tedy.

RICK: dobrou rose

Zavrtěla jsem hlavou, dopila a položila hrnek na stolek. Stejně tak své brýle. Ještě chvilku jsem se dívala do telefonu, ale pak mi začala padat víčka, a tak jsem ho vypnula a připojila k nabíječce. Zabalila jsem se jako housenka do deky, abych se konečně zahřála. Netrvalo dlouho a opravdu jsem usnula.

Když jsem se ráno vyhrabala z pelechu, táta byl dávno pryč. Ale všimla jsem si, že mi nechal v mikrovlnce pár čerstvých palačinek. Do pusy se mi nahrnuly sliny. Táta nebyl zdatný kuchař, ale palačinky uměl prvotřídní. Tuhle dobrotu by mu mohl závidět kdejaký pracovník cukrárny. Dokonce k nim koupil i datlový sirup. Vyndala jsem si je na stůl, abych se do nich mohla později pustit. Isis měla přednost. Do černé misky jsem nakrájela měsíček jablka a s velkou nechutí přidala žížaly z lodžie. Jakmile snídani uviděla, nahrnula se k ní a hned začala vybírat ty slizké potvory. Otřásla

jsem se, když jsem viděla, jak jí chutnají.

Při převlékání mi začal vyzvánět mobil. Bezpochyby Caroline. Nadila jsem se rychle alespoň do spodního prádla, abych po bytě nepobíhala nahá, a hovor přijala.

„Budím tě?" zeptala se.

Já jsem vstávala celkem ochotně, ale ona nebyla žádné ranní ptáče. To, že mi volala takhle ráno, znamenalo, že mi něco nutně potřebuje říct, ostatně jako vždycky.

Do začátku vyučování zbývaly tři hodiny, takže mě zřejmě čekala nějaká katastrofa, když to nemohlo počkat. Třeba čtvrtá světová...

„Ne, už mám nakrmeného ptáka a teď se oblékám," odpověděla jsem a čekala, jak si to přebere.

„Nakrm... ptáka? Cože?" Chvíli bylo ticho. Do jejího usilovného přemýšlení jsem nemluvila. „Aha, toho krkavce?"

„Havrana, ty nemravo," zasmála jsem se. „Copak jsi chtěla?"

Z telefonu se okamžitě vyvalila vlna slov: „Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že mi sestřenka pošle šaty na ples z toho pěknýho obchůdku, kde maká? No, vybodla se na mě. Taky nechápu, proč nerozváží, nebo neposílají přes e-shop. Říká, že zapomněla, ale bůhví, jak to bylo."

Vydala jsem se do kuchyně zamávat s porcí tátových palačinek.

„Samozřejmě už to nepošle, takže si musím šaty vybrat tady.

Půjdeš se mnou a poradíš mi."

Přestože jsem o zábavném odpoledni měla docela odlišnou představu, souhlasila jsem. Sama jsem zatím žádné šaty neměla.

Z Caroline se vyřítila další lavina vět. Rozhodla, že půjdeme dneska, jelikož máme krátký rozvrh, že ví o úplně úchvatným salonu nedaleko mé oblíbené kavárny... Ještě chvilku cosi štěbetala a pak zavěsila.

Vsadila bych se, že se mi z ní naježily vlasy. I při jejich délce.

Čtvrtá světová, fakt že jo.

Rychle jsem do sebe naházela palačinky a doběhla se do pokoje doobléct a dát si do tašky ty tři knížky, které dnes budu na výuku potřebovat.

Nakonec jsem zavítala do koupelny, kde můj pohled zabloudil k toaletě. Chvilku jsem přimrzle stála na ručníku a civěla před sebe, načež jsem potřásla hlavou, klekla si k záchodu a lokty položila na prkýnko.