„Ťuk,ťuk, ťuk" zaťukala jsem na dveře a čekala až mi Alexis nebo Castle otevřou a pustí do jejich domu.

Dveře se pomalu otevřely a za dveřmi na mně koukal Castle, ale nevypadal moc šťastně jak jindy, když mě vidí. Nikdy, jsem nedokázala být šťastná, když byl on smutný. Dost se toho od našeho prvního setkání změnilo...oba jsme se změnili.

„Tak ahoj, jsem tu" snažila jsem se trochu ho rozveselit.

„Ahoj, pojď dál. Alexis na tebe čeká nahoře v jejím pokoji." Řekl Castle, ale o moc šťastněji se netvářil.

Potvrdila jsem si svoje domněnky a pochopila jsem, že když někdo koho máte rádi  je smutný, vy nemůžete být nikdy šťastný.

Vešla jsem teda dál a dala malou pusu Castlovi na tvář. Rychle jsem vyběhla schody do prvního patra a zahnula jsem na pravou stranu hned do prvních dveří, kde má pokoj Alexis.

Lehce jsem zaťukala a čekala. Jsem zvyklá ťukat, i když jsem pozvaná. Ale nikdo neotvíral, jen byl z pokoje slyšet silný a hlasitý brekot.

Zaťukala jsem silněji, aby to slyšela.

Pomalu se její pláč změnil ve fňukání a ze dveří se ozvalo: „Dále Beckettová." Vešla jsem tedy a pozdravila Alexis. Měla celé mokré tričko a uplakané oči.

„Tak je se daří, já vím je to těžké." Začala jsem jí chlácholit, když jsem si k ní přisedla na postel.

,,Já nevím, cítím se divně." Odpověděla plačtivě.

,,Jsi připravená, abych ti dala nějaké otázky?" Zeptala jsem se opatrně.

„Jo, asi to zvládnu." Řekla pomalu a opatrně a navíc moc přesvědčivě to neznělo.

„Tak dobře, začneme. Kdy si jí viděla naposledy a neříkala ti něco o tom, jestli jí někdo sleduje, jestli se někoho bojí?" Položila jsem první otázku.

,,Tak naposledy jsem ji viděla před týdnem a jen říkala, že neví, jestli to má risknout se svým přítelem, ale něčeho se bála a zároveň o svém příteli mluvit nechtěla."

„Jak to myslíš risknout s přítelem?" Zeptala jsem se nechápavě.

„No nebyla si jistá, jestli se mají vzít, mělo to bít dnes nebo večer nebo zítra ráno. Byla jsem mezi pozvanými." A po dořečení této věty zase propukla v pláč. Bylo mi jí strašně líto, a tak sem se k ní přisunula a ona si položila svoji hlavu na mé rameno a plakala. Přitom jsem jí hladila vlasy.

„Nevíš jak se jmenuje? A neměli spolu nějaké problémy?"

„No to teda nevím, nechtěla to nikomu říct. Její přítel občas propadal záchvatům žárlivosti a byl zuřivý. Navíc byl na Marii naštvaný ohledně toho, že nemohla mít děti."

„Aha..." stačila jsem jenom doříct, protože mi v kapse začal zvonit mobil. Omluvila jsem se Alexis a vyndala jsem mobil z kapsy a přijala hovor. Volala Lanie a já doufala, že má nějaké dobré stopy, které nás spojí s Mariiným vrahem.

„Ano Lanie? Máš něco důležitého, nebo zajímavého?" Začala jsem po přijetí hovoru.

„No to bych řekla, ty ošklivé škrábance měla z růží, jak jsem předpokládala, ale našla jsem tam ještě jiný druh škrábanců, patří ananasovým květů. Škrábance od růží dostala jako první a o pár hodin později ten ananas." řekla Lanie.

„Dobře a díky. A kde jsou kluci?"

„Tím si nejsem jistá, ale myslím, že říkali, že tě u Castla chtěj vyzvednou a pojedete spolu do toho blázince, kde je ubytovaná ta matka Marie." odpověděla Lanie.

„Ok, moc děkuju." típla jsem mobil.

Rozloučila jsem se s Alexis a Castlem a za chvíli pro mě tady byli Esposito s Ryanem.

--

Vystoupila jsem z auta a rozhlédla jsem se. Zaparkovali jsme na parkovišti v parku, které patřilo domu pro staré lidi, kde byla ubytovaná Mariina matka. Všude kolem byla krásná příroda a rozléhal se zpěv ptáků.

Popošli jsme k velkým starým dveřím. Objevila se malá kamera a já jsem nahlásila, že jsme z kriminální policie a jdeme za paní Kafariatovou. Kamera se zasunula, a když se vysunula, oznámila, že nás už očekává a můžeme vstoupit.

Šli jsme úzkou chodbou jen s jedním oknem uprostřed a podle pokynů paní na informacích jsme zahli do pátých dveří po levé straně. Byly otevřené dveře, tak jsme rovnou vešli dovnitř.

Pozdravili jsme a začali jsme se  vyptávat:

„Dobrý den paní Kafariatová, máme pro vás smutnou zprávu."

„Dobrej, co se zase děje?" zeptala se udiveně paní.

„Vaše dcera je mrtvá, přejeme upřímnou soustrast," řekla jsem smutně a sklopila hlavu.

„No a co s tím mám dělat? Najít vraha je vaše starost ne a já nevím, co bych vám měla víc říct? Každý někdy umře, dříve nebo později, to je přeci jedno," řekla ostře paní Kafariatová.

„Chtěli jsme se vás zeptat na pár otázek," řekla jsem překvapeně, protože málo pro které matky není zdrcující zpráva, že jejich dítě je mrtvé. 

„Tak se ptejte," řekla paní Kafariatová.

Takto nějak probíhal nějak ten rozhovor a u té ženské jsme se toho moc nedozvěděli, protože strašně vyšilovala a řvala typu: „Já to říkala! Neměla s ním chodit a plánovat svatbu! Ona je blázen a on taky! Jděte ode mě dál, když ještě nevíte, kdo ji zabil. Vy blázni." Myslím, že jí vážně kape na maják a není moc v pořádku a taky by mě zajímalo, kdo je ona, když nás nazvala blázny.

No prostě zjistili jsme, že Marie měla poměr s jiným klukem, a doopravdy se chytala svatba a měla mít na šatech a na kytici stejnou výšivku jako našla na obličeji Lanie. Proto si myslím, že by jí mohl její snoubenec zabít- když se jedná o jednu nevěru, nemají muži žádné slitování. Jen nechápu ty škrábance od ananasu.

Zítra ráno nebo co nejdříve bychom měli zajet a prověřit jejího snoubence.

Cestou Rian zjistil, že je to Ondřej Marašek a už měl v trestném rejstříku dobrých pár napadení, ublížení na zdraví a dokonce znásilnění. Zatím tam není záznam, že by někoho zabil, ale to se může brzy změnit. A myslím, že je možnost, že to byl on, kdo zabil Marii.

Ten s kým podvedla snoubence ještě není znám, budeme to muset zjistit od snoubence Ondřeje Maraška.

No uvidíme, dnes už jsem unavená a jdu spát. Kluci mě vysadili u mě doma, protože u Castla bude podle mě celou noc brečet Alexis a Castle vypadá, že si také potřebuje odpočinout.

Šla jsem brzo spát, abych nebyla zítra unavená.

Ale proti tomu jak jsem si to představovala, to dopadlo jinak- usnula jsem v devět a to je na mě celkem brzy a tím pádem jsem se vzbudila hodně hodně brzo.

Protáhla jsem se a zjistila, že je všude tma, podívala se na moje hodinky, které ležely na nočním stolku, a zjistila, že je něco po půl jedné.

Povzdechla jsem si, kdyby bylo alespoň pět nebo šest hodin tak dobře ale půl jedné? Jako vážně?

Vstala jsem a došla téměř poslepu do kuchyně. Mám totiž zlé zkušenosti se světlem ve tmě, je mi to strašně nepříjemné.

Vzala si ze skříňky nad umyvadlem čistou skleničku a natočila do ní až k okraji vodu, měla jsem strašnou žízeň a tak jsem to do sebe hned hodila.

Potom jsem otevřela ledničku a vzala si bílý jogurt smíchaný s ovesnými vločkami a vyndala malou lžičku z šuflíku s příbory.

Poté jsem došla do obývacího pokoje a sedla si na pohovku.

Jedla jsem jogurt, a rozhodla se rozsvítit pomalu lampičku.

Nejdříve to bylo nepříjemné, ale po čase jsem si zvykla, a když jsem dojedla jogurt, otevřela jsem knížku, kterou píše Castle a hluboce se začetla.

Tak doufám, že se vám tenhle můj díl četl dobře a jinak máme 1210 slov čitého příběhu myslím, že je to celkem hezké číslo ne? V příštích dílech se toho bude dít trochu víc a něco se dozvíte, tak si počkejte a čtěte dál.

Kate ;-)