Z pohledu Castlea

Užíval jsem si krásný sen o tom, jak s Kate sedíme na lavičce v parku a užíváme si večerní svit měsíce, který nám září nad hlavami.

V tom mě ale začnou otravovat vzdálené hlasy, které nepatří do snu. ,,Castle! Notak už se vzbuď! Musíme vyrazit." Někdo se mnou zatřese, zrovna ve chvíli kdy se k sobě přibližujeme a chystáme se políbit.

Ztěžka otevírám spadlá víčka a snažím se zaostřit a vydám že se nade mnou někdo sklání. ,,Kate?" Vydechnu. Je ticho a potom se začně někdo hlasytě smát. Jsou to ale dva hlasy a jsou mi povědomé.

Povede se mi zaostřit a nad sebou spatřím smějící se Esposita. ,,Myslím, že mi za těch pár hodin co jsi spal nenarostli dlohé vlasy a vousy jsou pořád vidět. No ne?" Esposito se pohladil po dobře upravovaních vousech na bradě a při tom se dávil smíchy, spolu se svím parťákem Ryanem, který stál opodál.

,,Sorry kámo myslím, že strniště je ještě vidět." Snažil jsem se zamaskovat svoji první otázku. Kluky následně přepadl další záchvat smíchu, teda až do doby než jsem se zeptal: ,,A kde je teď vlastně Beckettová?"

Nastalo strapné ticho a všem v okolí se rázem změnil výraz do smutné křivky. první kdo po téhle otázce něco promluvil byl Ryan. ,,Pořád tam." Ukázal směrem ke keři, u kterého se choulilo pár lidí ze zásahové jednotky, pro případ, že by se vrah sám ukázal.

,,Aha," vydechl jsem, protože se mi vše vypařilo z hlavy a já si až teď vzpoměl v jaké jsme situaci. ,,Budeš tu ležet ještě dlouho?" Chtěla odlehčit situaci Lanie, která na tom byla doopravdy velmi zle. Trochu jsem se pousmál, protože jsem si uvědmil, že pořád ležím na lehátku. Rychle jsem vyskočil na nohy.

,,Jdem?" Kývl jsem směrem k zásahové jednotce. ,,My ano, Castle, ale ty ne." Řekl Esposito tichým hlasem se sklopenou hlavou. ,,A-le, já vám přece musím po-pomoct." Zasekával jsem se mezi slovy.

Potom se do toho vložil i Ryan ,,Je to moc nebezpečné..." zaváhal ,,a navíc nejsi polda a my nechceme aby se ti něco stalo." ,,A co vy?" Odporoval jsem. ,,Co když se stane něco vám? Musím jít svámi a pomoct vám."

,,To stačí Castle. Už si pomohl dost. Tohle není tvoje povolání a Beckettová by zuřila kdybychom tě tam na vlastní ryziko pustili." Zakončil rázně Esposito, ale bylo vydět, že když vyslovil jméno Kate zakabonil se a přísahal bych že uronil slzu. ,,A prosím. Kdyby se to vymklo kontrole..." Ryan spustil slzu, ,,vyřiď Jane, že jsem ji měl rád." Hned jak to dořekl se vzchopil a oba dva si začali nasazovat ochranné vesty.

Stál jsem tam jako největší truhlík, jakého svět viděl se slzami v očích a otevřenou pusou. Připadal jsem si k ničemu, když nemůžu pomoct Beckettové, jakobych nebyl k ničemu. A dost! Nebude mi někdo zakazovat abych se vydal zachránit svou pŕítelkyni! Řekl jsem si. Je to vlastně moje přítelkyně? To je teď přece jedno! Napomenul jsem se. Ať je mezi námi cokoli. Zachráním ji.

Vtrhl jsem do středu kruhu mezi bandu lidí ve které se nacházel i Kevin s Javierem. Ti Právě vysvětlili jak budou postupovat a rozdělovali pokyny. Rychlím krokem jsem mezi všemi prošel a namířil jsem si to směrem ke vstupu do podzemí.

Odhrnul jsem keř a ukázala se mi dlouhá cesta dolů a žebřík. Teď by jste si možná mysleli, že se mi honí hlavou strašidelné myšlenky. Co mě tam čeká a komu všemu musím čelit. No je to naopak, myslím na to jaké to bude po vysvobození Beckettové. Připadám si jako princ z pohádky, který vysvobodí zakletou princeznu a společně potom potrestají zlého čaroděje.

Z mého dumání mě vytrhli čtyři mužské ruce, které mě odtáhli od cesty do neznáma a posadili mě na zem opodál. ,,Co si myslíš že ďeláš?" Vyhrkl na mě jeden, byl to Espo. ,,Nemůžes si jen tak říct, že se vydáš někoho zachránit a vyrazit." Doplňoval ho druhý, což byl samozřejmě Ryan.

,,Já jsem se nevydal zachránil někoho, ale Beckettovu." Odporoval jsem, zamračil se na ně a založil si ruce na prsou. Zarazili se a potom se na sebe podívali. ,,To je sice pěkné, ale sám ji nezachráníš...a ty to víš." Ujal se slova jak první Esposito.

Sklopil jsem hlavu, protože měli pravdu. ,,Ale s nejlepšími přáteli, kteří udělají cokoli pro svoje přátele aby byli šťastní..." řekl a potom se na chvíli odmlčel Ryan. ,,Zvádne kdokoli, cokoli." Usmáli se na mě dvě přátelské tváře a podali mi ruce, abych se zvedl ze studené země.

,,Děkuji." Poděkoval jsem se, když jsem se postavil na nohy. Díval jsem se do země a potom jsem se konečně odhodlal podívat se jim do očí se slovy: ,,Takže mě berete mezi sebe." Javier s Kevinem si vyměnili své zamyšlené pohledy.

Najednou se na mě otočili a schmatli mě do jejich obětí. ,,To zanmená jo?" Zeptal jsem se mezitím co jsem byl utlačován mezi svalnatýma rukama mých nejlepších přátel. ,,Jasně ty jeden nepoučitelnej blázínek." Pronesl Ryan s úsměvem na tváři, když jsme se konečně pustili.

Espo mi poručil: ,,Tohle by se ti mohlo hodit." Ukázal přede mě jednu policejní vestu, na které ale byli velkým písmem napsané: writter. Bez dalších otálení, jsem si vestu oblékl. ,,Díky hoši." ,,Od čeho jsou přátelé." Pronesli sborově.

Kluci kývli na zásahovou jednotku, směrem k vchodu. Esposito si sedl do díry a zhluboka se nadechl. Potom se otočil tak aby mohl sestupovat po žebříku dolů. Když už bylo volno a Espo nebyl ve tmě skoro vidět, začali za sebou sestupovat chlapy ze zásahové jednotky.

Měl jsem jít předposlední a po mě to uzavíral Ryan. Když jsem byl na řadě, musel jsem uznat, že jsem se trochu bál. Ryan na mě jen povzbudivě mrknul a tak jsem se pomalu začal sestupovat. Za chvíli stoupnul na žebřík i Kevin s baterkou, kterou občas posvítil pod nás dolů.

 Nakonec jsem se se všemi setkal dole v jakési krtčí noře. byli tu různé cestičky ale nikde světlo. Polovina lidí vytáhla baterky a ta druhá zbraně. Já dostal od Ryana baterku a kluci mě poslali do prostřed davu. Vyrazili jsme do levé uličky.

Šel jsem uprostřed skupiny a svítíc baterkou před sebe jsem pozoroval okolí. Vypadalo to vážněm jako by ty chodby vykopol gigantický krtek.

Na levé straně cesty se objevyl výklenek, který vypadal jako pokoj. Byl tam starý rezavý stůl a dvě židle, do kterých kdyby někdo ťuknul, rozpadli by se. Zastavil jsem se, protože mě to zaujalo a nechal jsem ostatní, aby mě předběhli.

Prohlížel jsem si tu místnost a uviděl v rohu spadlou mrtvolu. Byla ale dost stará, jelikož z ní nezbilo víc než kostra. Zamrazilo mě. Mezitím co jsem si to tu tak prohlížel jsem uslyšel a Ryan řve: ,,Zachytil jsem pohyb v blízkosti nám. Jdeme." Je mi to líto pane kostřičko, ale už budu muset jít, čeká mě zatknutí vraha a únosce v jednom. Takže čau, ale neboj někdy se za tebou určitě zastavím.

Když jsem se konečně přestal vybavovat s kostrou, rozhlídl jsem se kolem sebe. Nikoho jsem nevidel, ani světla baterky, ani obrysy lidí ve vestách ani zvuk pochodující party. Né! Že na mě nezapoměli a čekají na mě za rohem. Klepal jsem se strachy a řeknu vám, není moc příjemné být sám někde v podzemí.

Šel jsem se podívat dál směrem, jakým jsme šli, ale aby to nebylo zase tak lehký, muselo to mít háček. A samozřejmě, že mělo. Byla tam křižovatka. A já nevěděl kterou cestou se mám vydat. Je konec. Pokud narazím na nebezpečného vraha po kterém jdeme nebude mít s takovým samotářem slitování. 

Ahojky! A zrodila se nám další část k této knize. Omlouvám se za opakování slov a za to, že se nic moc nedělo...

A asi vás hodně omrzí když napíšu, že mě čeká ještě jeden tábor, takže zase nebude nic vycházet. Mohl by vyjít ještě jeden díl. Ale zatím toho nelituji, že jedu na týdení tábor, protože se mnou jede moje BFF, tak doufám, že si to užijeme-tahle část je pro tebe!

Kate Beckett :)