Castle zpozorněl a dal hovor na speaker. ,,Mami co je tak důležitého?" Přerušil Martu ve větě Castle.

,,Ano, mám tady něco..." Marta se odmlčela ,,důležitého, a teda alespoň mě to příde důležité."

,,To je sice hezké...ale i tak se chci ujistit, že se nejedná o tvůj zlomený nehet." Protočil očima Castle.

,,Ale né, tohle je opravdu vážné, ale nechci vám to říkat po telefonu...přijeďte domů, tam vám to řeknu." Odpověděla Marta.

,,Ale jak víš že jsem tu s Beckettovou?" Zeptal se do mobilu Castle, ale odpovědi už se mu nedostalo, jelikož Marta hovor vypnula.

***

Stála jsem za Castlem, před dveřmi jeho bytu, na které právě klepal. Hned mu ale přišla otevřít Marta a vřela nás pozdravila. Já jí pozdrav opětovala a vešli jsem do domu. Všichni jsme si sedli na měkkou sedačku v obývacím pokoji, před televizí. S Castlem jsme na Martu upřeli prosebné, ale zároveň tázací pohledy, aby nám řekla proč nám volala a co tak naléhavého nám chce zdělit.

A tak Marta začala: ,,Zavolala jsem vám, jelikož mám něco důležitého a myslím, že by vám to mohlo pomoc najít Alexis a tvého otce." Podívala se na mě. ,,A také vraha těch tří obětí." Vztáhla ruku na stůl pro nějakou knížku. Počkat, to nebyla knížka- bylo to album na fotky. Začala v něm rychle listovat. Skoro na konci knížky zpomalila, až se úplně zastavila.

Nadechla se, jakoby to bylo pro ní nesmírně těžké a podala Castlovi na klín fotografii, kterou vytáhla z alba. Castle seděl uprostřed a tak jsem si mohla fotku dobře prohlédnout.

Byla na ní vyfotografována nějaká třída. Né, to nebyla třída byli to děti před chatkou asi z tábora. Dětí bylo asi dvacet a jeden pán...To není jen tak nějaký pán, problesklo mi hlavou. Podívala jsem se na něj lépe a úlekem vyjekla. ,,Óó můj bože!" Zvolala jsem úlekem, když jsem si uvědomila kdo to je a s kým tam je. Podívej se lépe, jsou tam ještě další známé tváře....radil mi hlas v hlavě. Měl pravdu ale já jsem si ty osoby nemohla vybavit, kde jsem je viděla.

Následně Castle zvolal: ,,Řekněte mi, že mám halucinace!"Oba jsme se na sebe podívali a Castle vyhrkl: ,,Alexis a tvůj otec se znali..." Měl pravdu na té fotce byl můj otec a Alexis. Je pravda, že můj táta vedl párkrát tábor, ale i když Alexis vyděl nikdy se nezmínil, že už se s ní setkal.

A potom jsme odvrátili pohledy na Martu. Kívla hlavou, jako že je to pravda a dodala: ,,a to ještě není všechno." Natáhla ruku k fotce a otočila jí. Byli na ní podpisy. ,,Přečtěte si je pozorně," zašeptala Marta. S Castlem jsme se pustili do čtení. Zabralo nám to jen chvíli něž jsme si uvědomili těch třech třech známých podpisů. ,,No to snad ne..." zašeptala jsem tentokrát já, ale všichni mě slyšeli. Na druhé straně byli podpisy všech třech obětí.

,,Castle mi o všem co prožíváte na stanici říká a také mi řekl jména obětí...je mi to líto Kate." Řekla smutně Marta. ,,Vy za nic přece nemůžete." Uklidňovala jsem jí. ,,Takže," přemýšlela jsme nahlas, ,,Alexis s otcem jeli na tábor před půl rokem a s nimi tam byli také Marie Kafariatová, Alexandr Plácka a Xenie Mástková. Ti se před pár dny ale našli  mrtví a tátu s Alexis někdo unesl a jsou pohřešovaní...je možné, že to někdo udělal kvůli tomu výletu? Zdá se mi, že to náhoda nebude." Otázala jsem se, ale spíš sama sebe, nečekala jsem, že mi někdo odpoví. Doufám, že je najdeme...a živé a zdravé. Je možné, že udělali něco zlého na tom výletě a oni je proto zabili a teď unesli Alexis s tátou a chtějí je též zabýt?

Nastala dlouhá chvíle ticha všichni jen seděli a přemýšleli. ,,Nevíš kde to bylo Marto?" Snažila jsem zase začít konverzaci. ,,Nemám tušení," řekla plačtivým hlasem. Až teď jsem si všimla že Marta spolu s Castlem brečí. Já jsem také jen steží zadržela pláč, jelikož srdce mi pukalo žalem.

Natáhla jsem se k fotce, která ležela nechybně na stole. Ještě aby se ta fotka hýbala ;-D. Pozorně jsem si jí prohlédla, opravdu tam byli všech pět-tři oběti a dva pohřešovaní. Podívala jsem se na zadní stranu a všimla si malých písmenek v pravém rohu. Vedle data bylo i místo konání- Adirondackém pohoří. ,,Tak bych řekla, že si uděláme malý výlet do Krkonoš." Usmála jsem se na smutné osoby sedící vedle mě. I když já bych se tady teď nejraději také rozbrečela na celé kolo, jelikož jsem se necítila o nic lépe. ,,A tohle si vezmu s sebou jako zatím největší záchytný bod a důkaz." Vyndala jsem si z kapsy pytlík a fotku do něj opatrně vložila.

***

Konec dne už nebyl nijak zajímavý, jen jsem oznámila, že jedeme s Castlem na jednu chatu v Adirondackém pohoří. Nejdříve si z toho všichni dělali legraci, že jedeme na líbánky, ale  když jsme jim vysvětlili za jakým účelem a už se nesmáli. Byli z toho také celí vedle a litovali nás. Jsme šťastná, že mám tolik přátel a nejlepší kamarádku Lanie, která oznámila, že má v Krkonoších má rodiče a měla tam v poslední době přijet je navštívit, jen to ale nestihla. Teď ale řekla, že tam pojede jako pomocná ruka s námi, jsem jí moc vděčná že tam bude, jelikož s některými věcmi se chce prostě žena bavit se ženou.

Doma jsem se vyplakala ale moc to nepomáhalo. Všichni doufali před tímto zjištěním, že ten únos je jen náhoda, ale teď si s tím nebyl nikdo jistý. Vlastně jsme si nebyli jistí v ničem...

Tak jsme zpět s dalším dílem! Jak se vám líbil další díl s malinkatým zvratem? Určitě budu ráda za všechny komentáře, hvězdičky atd. Také bych chtěla moc poděkovat všem co si tento příběh, alespoň čtou. Jste vážně úžasný!

Kate Beckett