Rozhodla jsem se, že budu kapitolky pojmenovávat. Zde je první, naprosto všeříkající, název. Však uvidíte sami. :D

Opět díky všem za vše. Věnování opět patří všem komentujícím, dnes nově i tichým čtenářům :) Kupodivu jsme na 38. místě ve Fan fiction, což je zvláštní o_O

btw. písnička se nehodí, ale nevermind :3

EnJoy it! :))

(1313 slov)

Slunce se mi prodralo pod víčka a dožadovalo se pozornosti. Se zavrčením jsem si přehodila paži přes obličej, ale už to nebylo ono. Vzbudilo mě to. Na škvíru jsem otevřela oči, abych se ujistila, že to celé nebyl jen sen, a zase je zavřela.

Ve světle nového dne jsem si připadala ještě nejistější než včera, vyspaná jsem všechno vnímala jinak, střízlivěji.

Vstala jsem a oblékla si náhodné oblečení, které se na první pohled zdálo hodně drahé, ale nijak jsem to nezkoumala. Sešla jsem tři schůdky do obýváku a nakoukla i do kuchyně, ale nikde nikdo.

„V domě jste sama, slečno. Pan Stark se slečnou Pottsovou jeli do práce," ozval se robotický hlas.

„JARVE! Ani nevíš, jak jsem se lekla," vynadala jsem mému robotickému společníkovi a dramaticky se chytla za srdce. Včera mi servíroval večeři, tak jsme se seznámili.

„Váš srdeční tep se zvýšil pouze mírně, vyděsil jsem vás pouze lehce," oponoval.

„Stačilo se omluvit, JARVE," převrátila jsem oči nad jeho nelidskými myšlenkovými pochody a zamířila k dosud neprozkoumanému schodišti dolů.

„Omlouvám se, slečno," řekl, ale už jsem ho neposlouchala, stála jsem před skleněnými dveřmi, za kterými se nacházela obrovská dílna s lákavým vybavením. Ovšem, dveře byly na kód.

„Chci jít dovnitř," řekla jsem a mé přání mířilo k JARVISOVI. Ovšem ten příhodně neslyšel, takže to zůstalo na mně. Jednalo se o pětimístný kód. Vyloučila jsem typické volby jako data narození, jelikož je neznám a snažila se na to přijít logicky. Po minutě přemýšlení jsem to vzdala, nemám šanci to rozlomit. Otáčela jsem se, že se vrátím nahoru, když jsem si všimla červeného flíčku na tlačítku 5.

Prozkoumala jsem ho blíž a zjistila, že je to pravděpodobně kečup, nebo tak něco. Zaplavil mě vítězný pocit. Rozběhla jsem se do kuchyně a ze skříně vytáhla jedlou sodu. Neptejte se, netuším proč. Vím, že už jsem to někdy dělala, ale konkrétní vzpomínka chyběla.

Nasypala jsem si obsah sáčku do dlaně a foukla na nevelkou číselnou klávesnici. Chvilku se zdálo, že můj pokus selhal, ale když opadala většina prášku a zůstalo pět čísel označených přilepeným práškem, zajásala jsem.

Teď jen zadat správnou kombinaci.

„JARVISI, kolik mám pokusů?" zeptala jsem se pro jistotu.

„Tři, slečno. Ovšem na dílnu je pan Stark velmi háklivý. Nedoporučoval bych vám vloupání." Jeho varování jsem ignorovala a zkusila první možnost ze statisíce. Odhadla jsem to podle množství mastnoty na číslech, ovšem můj typ byl špatný. Druhý pokus byl výstřel naslepo, vůbec jsem s nad tím nepřemýšlela. Špatně.

„Hmm, JARVE?"

„Ano, slečno?"

„Co se stane po třech špatných pokusech?" Trochu jsem zaváhala. Mám to zapotřebí?

„Spustí se alarm a já odešlu rychlou zprávu panu Starkovi," odpověděl můj společník po pravdě a já hlasitě polkla. Tak, Kate, jestli tohle posereš, tvoje nová rodinka se tě asi zřekne. Mysli! Měla jsem si asi spíš říct - nedělej to, ale ten prostor mě k sobě vábil jako můru světlo.

Váhavě jsem natáhla prsty k číselníku a zmáčkla kombinaci, která mi zněla dobře - 58693. Rychle jsem odtáhla ruce a napjatě čekala.

„Kód přijat," ozval se hlas s ještě zřetelnějším robo přízvukem, než má JARVIS. Dveře se otevřely a mně se tak otevřel přístup do pracovny Iron mana.

Vešla jsem jako Alenka do říše divů.

Měl tu doslova techniku z budoucnosti, hologramové obrazovky, robotické pomocníky na každém rohu a opravdu hodně udělátek, které jsem se rozhodla v budoucnu prozkoumat. Ani nevím, proč mě to tak startuje, ale všechno chci vidět, osahat a rozebrat. Takový nový dětský pokojíček.

„JARVE, řekneš Tonymu, že jsem tu byla?" chtěla jsem vědět, když jsem zasedla před hologramový počítač a začala projíždět jeho složky. Doufala jsem v nějaké informace o Iron manovi.

„Pokud vaše chování pana Starka neohrozí, nemám k tomu důvod. Ovšem pokud se mě zeptá, vaši aktivitu mu sdělím."

„Díky," řekla jsem automaticky a otevřela si složku, kde měl projekt s obloukovým reaktorem. Najednou jsem měla pocit, že jsem našla přesně to, co jsem hledala. Ale proč?

Projížděla jsem si všechny vzorce a výpočty, které JARVIS zapisoval během Tonyho sestavování, všechno se to zdálo tak logické. Rozhodla jsem se přepsat matčin, kdybych náhodou o sešit přišla. Schovala jsem ho hluboko do složek, takže by ho Tony neměl najít, pokud nebude pátrat přímo po něm.

Jak jsem o tom všem věděla netuším. Nikdy jsem s takovými věcmi nedělala, vždyť jsem vyrostla na ulici, ale přesto jsem si v systému připadala jako doma. A tak jsem se nedržela zpátky, všechno potřebovalo prozkoumat.

***

Čekala jsem na Tonyho a Pepper dlouho do noci, ale nikdo se nevrátil. Usínala jsem tak s narůstající nervozitou, že tu se mnou třeba být nechtějí. Ráno se taky nikdo neobjevil a já se začínala bát.

Ale co jsem mohla dělat. Navíc mi jejich nepřítomnost dávala volnost prozkoumat každý centimetr tohoto zázračného domu. Navíc jsem se sblížila s JARVEM, zasvinila jsem kuchyňský strop palačinkovým flekem a rozebrala jeden z Tonyho přístrojů tak dokonale, že jsem ho už neuměla složit. Takže nakonec to byl produktivní den.

Když se přiblížil druhý večer, spalující floridské slunce začalo ztrácet na síle. Oranžovými paprsky zalévalo krajinu, prostupovalo dům a zahřívalo mou osamělou dušičku. Ve vzduchu poletovalo chmýří z keříků na útesech a moře vonělo jako nikdy.

Rozhodla jsem se vyzkoušet bazén, plavky jsem našla skoro hned, skříň byla vybavená opravdu důkladně, ať už to stihli naplnit kdykoli, takže jsem si mohla vybrat ze tří druhů plavek. Do oka mi padl černý kousek drobných bikin, kterému jsem nemohla odolat. Ovšem když jsem pro ně hrábla do šuplíku, zavadila jsem kloubem prstu do dna. Něco mě na tom zadunění zarazilo. Bylo to, jako když klepnete do bedýnky. Znělo to prostě dutě.

Se zájmem jsem vytahala všechny plavky na koberec. Měla jsem pravdu - na dně šuplíku byla drobná dírka, tak akorát na průměrný ukazováček. Vklínila jsem ho tedy dovnitř a zatáhla, aby dno povolilo a odkrylo svá tajemství. Na první pohled se zdálo, že je titěrný prostor prázdný, ale v rožku se zapomenutě krčil pytlík s čímsi. Nepochybně ho někdo přehlédl, když pro mě skříň vyklízel.

Zmateně jsem ho vytáhla a na obsah vykulila oči. Proč je u mě v šuplíku schovaná tráva?! Otevřela jsem pytlík a čichla si. Jo, rozhodně tráva. Během posledních tří let jsem se s ní setkala opravdu nejednou, takže jsem obsah zkušeně zpracovala do ruličky a na terase si jointa zapálila. To by udělal každý, ne? Ne?

Připadala jsem si jako nezbedné děcko, což zrovna nebylo namístě, ale neodolala jsem a využila příležitosti. Žijeme přece jenom jednou, ne? Navíc je můj život jako na horské dráze, zasloužím si trochu oddechu.

Vlezla jsem do bazénu a doplavala ke skleněnému zábradlí. Adrenalin mi projel tělem jako blesk. Od stometrového pádu na skalnatý břeh mě dělila jen tenká skleněná deska, která byla po okraj plná vody.

Zajímalo by mě, jestli přes tento typ zábradlí už někdo přepadl. Třeba když plaval na zádech nebo tak. To mi přišlo natolik vtipné, že jsem se nahlas rozesmála a ruku s jointem pověsila přes zábradlí.

Zapadalo slunce a já si v luxusní vile kouřila trávu. Nejkrásnější den v mém životě. Užívala jsem si klid, a když mi papírový komínek uletěl z ruky, přerušila jsem ticho hlasitým chichotáním.

Najednou se za mými zády ozvalo odkašlání. Rozzářeně jsem se na narušitele ohlédla. Za mnou stál vysoký chlap se světlými vlasy střiženými na dnešní dobu trochu moc ostře. Co mě ale dostalo, byl jeho kostýmek. Neudržela jsem se a s pohledem na jeho úplounkou kombinézku jsem se rozbrečela smíchy. Postavu měl sice pěkně vyrýsovanou, ale i tak to bylo vtipné.

Zmateně na mě koukal, ale nakonec se přece jen ozval. „Čemu se smějete?"

Vykulila jsem oči. Co jsem si to sakra vzala? Mluvící bludy jsem ještě neměla. To nebyla normální tráva.

„Nechci s tebou mluvit, připadám si pak jako blázen," řekla jsem a kriticky si změřila jeho červené kozačky.

„Prosím?" zeptal se zmateně. Připlavala jsem k okraji bazénu, na kterém stál, a znovu si ho prohlédla.

„Ty máš být jako nějaký superhrdina? Jsi jako Superman nebo co?" rozesmála jsem se nanovo.

Zdálo se, že mu došlo, proč se tak chovám a s povzdechnutím, kterým mi taktně naznačil, že se chovám hloupě, se ke mně natáhl a vytáhl mě na břeh.

„To jsou ale silné halušky," zamumlala jsem a s nepřítomným pohledem se vydala do kuchyně následována oním bludem. Otočila jsem se a uviděla, jak vytahuje telefon. Naštěstí mi došlo, že chce volat Tonymu a skočila jsem po tom prastarém mobilu s jednobarevnou obrazovkou.

Bohužel moje mokrá pata podjela na kachličkách a já se se zajíknutím přiblížila k zemi, naštěstí mě Superman zachytil a silnými pažemi mě vytáhl zase do vertikální polohy.

To mě dojalo. Musela jsem ho prostě obejmout, už jen proto, že jsem mu tím chtěla poděkovat. Ale taky jsem si chtěla šáhnout na jeho tělíčko. Ztuhl, možná to bylo tím, že jsem na sobě měla jenom plavky. Nebo taky ne. Ha!

Je mi divně.

„Děkuju ti, blude," řekla jsem, když jsem ho pevně objímala. „Nevolej Tonymu."

„Nejsem blud, jsem Steve Rogers," představil se mi, ale to mě zrovna zaujala moucha letící kolem nás, takže si získala moji plnou pozornost. Fascinovaně jsem sledovala její pohyb.

„Já jsem Kate, ale říkej mi Kate. Moje matka mi myslím říkala Kate, ale zase Joffrey mi říkal Kate. Toby s Pepprem mi říkají Kate, můžeš si vybrat, je mi to jedno," konec už jsem jenom tiše zamumlala a zamířila k pohovce, kde jsem si lehla a usnula. Propadla jsem se do barevných snů, plných duhových much a tříokých jednorožců.

!!!

 Nechci tímto propagovat konzumaci drog, tráva není tak fajn, jak je občas prezentována. Můj bratranec si tím změnil psychiku natolik, že mívá záchvaty agrese a úzkosti. Mně osobně to nechutná a už tak mám v hlavě dost problémů, než abych riskovala stavy paranoie, úzkosti a deprese, které jsou potenciálně v balíčku. Pokud se budete někdy rozhodovat, zvažte to, načtěte si něco k tomu, ať víte, co všechno to obnáší. :) 

!!!

Bojím se zeptat, co vy na to? :D Tuhle kapitolku jsem tam prostě dát musela, jinak by nešlo realizovat hafo jiných věcí (lež, prostě jsem ji tam dala :D).

(EDIT 2020: Tahle kapitola vzbudila a budí víc kontroverze než jsem čekala. Záleží to nejspíš na vašem očekávání a náladě... každopádně doufám, že ať už zastáváte jakýkoli názor, přijmete výstřednosti Kate minimálně tentokrát a uvidíme se příště.) :)

Přeji pěkný pátek ^^