Čaute, pusíci :3

Mrznou mi nohy...

Oka, díl je dřív, písnička je poprvé k tématu a  je nádherná, další díl zítra ve stejnou dobu (tj po obídku). Citát je také k tématu, což je hrozně cute. Díky za ohlasy k povídce, neustále mě to ohromuje, jak jen jsem vás k tomu donutila :D

Jinak k Adrianovi, teď jsem si konečně uvědomila, odkud mám jeho povahu. Viděli jste Croodsovi? :D Tak Guy, chytrý, ale ze všeho hned posraný :D

(1200 slov)

 „Za jednu minutu člověk pozná, zda se mu někdo líbí, za hodinu pozná, zda by jej dokázal mít rád či milovat, za jeden den zjistí, jestli by s tou osobou dokázal strávit celý život...ale poté trvá celý život, než na tu osobu zapomene." –Honoré de Balzac

*Kate*

Pomalu jsem doletěla na střechu plnou mrtvých šupináčů. Ležely jich tam desítky, každý s hlavou v nepřirozeném úhlu. Snažila jsem se na ně nedívat, ale bylo mi z toho úzko.

Došla jsem ke skupince stojící v útočné formaci kolem Adriana. Jediný Tony stál trochu dál a krčil na mě rameny s tichými slovy: „Neposlouchali."

„Co to děláte?" vyjela jsem na ně, protože si Adrian vyděšeně tisknul flétnu na prsa a pomalu couval k okraji budovy.

„Kate, nechoď k němu, je nebezpečný," varoval mě Steve.

„Ne to není. A nechte ho být, zachránil nám všem zadky, zaslouží si trochu míň podezření, ne?" Jejich protesty jsem utla zvednutou rukou, ve které jsem pořád svírala štít. Kupodivu mi ho Steve nebral, ale zavázel mi, tak jsem mu ho s krapet nejistým úsměvem předala.

„Adriane, tohle jsou Avengers, támhle je můj otec," představila jsem je a poukázala jsem na Tonyho, který nejistě přešlápl.

„Lidi, tohle je Adrian, je to dlouhý příběh, ale je to voják... kdy ses to narodil?" zeptala jsem se a kroutila rukou, protože jsem si nemohla vzpomenout.

„1919," šeptnul Adrian a nejistě koukl po ostatních, co oni na to. 

„Jak je to možné?" zeptal se Clint a sklonil luk.

„Taková kouzelná jeskyňka, to není podstatný. Kde je vůbec Fury?" zasáhla jsem rychle, protože Adrian by s klidem prozradil tuny Vibrania. A to jsem nemohla dovolit. Pročetla jsem si některé projekty SHIELDU, co měl Tony v počítači, neostýchali se využít všech prostředků na výrobu zbraní. Bylo tady moc velké riziko.

„Už je na cestě," řekla Natasha a starostlivě na mě koukla. „Jsi v pohodě?"

„Jasně," opáčila jsem s křivým úsměvem a nebyla si jistá, na kterou událost tu naráží. U ní si nikdo nemohl být ničím jistý.

Nakrčila obočí, udělala dva rychlé kroky a objala mě. Bylo to pevné objetí, upřímné. Ostatní mě většinou jenom poplácali po rameni, nebo se rozhodli pro poloobjímání, každopádně jsem vycítila, že všechno bude v pořádku. Tohle byla moje rodina, sice většinou ne biologická, ale o to pevnější.

Vzduchem se rozezněl rachot letounu, který o minutu později opravdu přistál na vedlejší střeše, protože naše byla příliš malá. Vzdálenost mezi střešními plošinami byla snad jenom tři nebo čtyři metry. Všichni až na dva agenty a Adriana, kteří se nechali svézt, propast v klidu překonali a nastoupili do letounu.

Sedla jsem si na jednu ze dvou lavic u stěn a podívala se z malého okýnka na boku. Stejně jako před lety.

Všichni vešli a posedali si v přední části letadla, kde probíhala jakási debata s pilotem o tom, že má předat zprávu Furymu, který nakonec zůstal na základně, aby poslal úklidovou četu. 

Já jsem si sedla dozadu, dál od všeho povyku. Neměla jsem pocit, že by se vše vrátilo k normálu jako lusknutím prstu, pořád jsem to byla já, kdo zahodil Lil, kdo je všechny přinejmenším poslal do limbu, kdo špásoval s temnou stranou. 

Jako poslední vešel Steve a nejistě se po mně podíval, pak se rozhlédl po ostatních, kteří mu nevěnovali žádnou pozornost, a pak zase upřel pohled na mě. Naklonila jsem hlavu na stranu a usmála se. Vlasy mi přitom sjely z ramene do obličeje. Zacukaly mu koutky. Rozešel se ke mně. Abych pravdu řekla, napětí mezi námi bylo dusivé.

Sedl si půl metru daleko, což nejspíš považoval za bezpečnou zónu, kdybych náhodou nepostřehla, co se tady dělo. Kdybych si snad nebyla vědoma, k čemu se tady schylovalo. Nenápadně, abych na nás nestrhla pozornost ostatních, jsem se na lavici pošoupla o pár centimetrů, takže jsme seděli těsně vedle sebe. Překvapivě ho můj krok překvapil, což jsem nepovažovala za dobré znamení a celá znejistěla. Co bych dala za náhled do jeho hlavy! Vždycky jsem si v takových záležitostech věřila, někdy možná až příliš, ale před ním jsem dokonale znejistěla. Kdyby řekl, že se nejmenuji Kate, byla bych schopná zaváhat.

Co když si to rozmyslel? Co když někoho má nebo prostě nemá zájem?

Natisknutá na jeho bok jsem se na něj trochu usmála, úsměv mi opětoval a mně spadl malý kámen ze srdce. Úsměv ale nic neznamená.

Nikdo nás nevnímal, protože jsme zrovna přistávali na druhé straně New Yorku pro Jane a Lillith.

„Víš, jak jsme no..." začala jsem nervózně a nejradši bych se zahrabala. Zatím ti to jde skvěle, Kate, líp jsi opravdu začít nemohla.

„Ano?" Očima přejel prostor.

„Myslíš, že to něco jakože... Myslíš, že to něco znamenalo?" vymáčkla jsem se konečně a bála se jeho odpovědi. Byly celkem tři. První, snad ta nejlepší byla Ano. Druhá Nevím, už se mi tolik nelíbila, znamenalo by to, že nemá jasno a třetí Ne, no řekněme, že pokud to bude jeho volba, dnešek se stane oficiálně tím nejdebilnějším v mém životě. A že mám z čeho vybírat.

„Doufám v to," zněl trochu zmateně, asi jsem ho trošku vylekala tím váháním, ale musí mě pochopit, stalo se tolik věcí.

Skryla jsem úsměv pod vlasy, ale viděl ho a odhrnul mi neposedné prameny dozadu.

„Tony nebude nadšený," poznamenala jsem se šťastným úsměvem. Periferně jsem zaznamenala, jak posunul ruku blíž k mojí. Moc moc jsem se ho chtěla dotknout! Posunula jsem ruku o centimetr a opatrně položila dlaň na tu jeho. Chvilku jsme hypnotizovali naše spojené dlaně, které do sebe zapadly a prsty se vzájemně sevřely.

Ani jsem si neuvědomila, že zadržuju dech, ale teď jsem úlevně vydechla. Koukala jsem na moji ruku, která byla snad o polovinu menší než ta Stevova. Byl to pěkný pohled, protože to znamenalo, že patříme k sobě. Že je můj.

Přistáli jsme na základně SHIELDu vysoko v mracích, dostali jsme dýchací masky a přešli dovnitř. Steve mě pořád držel za ruku a vypadal, že mu to vůbec není nepříjemné. Ne, že bych s tím já měla problém, nejradši bych ho nikdy nepustila.

Ovšem SHIELD nám nachystal uvítací překvapení v podobě deseti ozbrojených agentů, kteří na mě a Adriana zčistajasna skočili.

„Neper se s nimi," doporučila mi Natasha a vypadala, že je jí celá ta situace líto.

Dvakrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila. „Proč nás spoutávají?" chtěla jsem vědět a s klidem spolupracovala.

„Nejsou si jistí, že jsi opravdu změnila stranu. Navíc tělo tvojí matky se nenašlo. A jeho, protože o něm nic nevíme, " oznámila mi a sledovala, jak mě spoutávají dalšími třemi druhy pout. Na kotníky, na zápěstí dokonce hned dvoje a kolem krku elektrický obojek, tenký jako nitka, ale byla jsem si jistá, že chyba by mohla člověka stát doživotní nervové záškuby.

Adrian se tvářil zděšeně, ale pokorně se nechal spoutat.

„Co to má sakra znamenat?!" vykřikl rozčíleně Tony a chtěl se nahrnout ke mně, ale Clinton ho zastavil.

„Bude lepší, když to proběhne v klidu," kladl mu důrazně na srdce.

„To je v pohodě, Tony," ujistila jsem ho a chtěla se vydat s agenty pryč, ale spoutané kotníky mi to znemožnily. Tohle fakt vymysleli chytře.

Najednou se prostorem ozval hysterický křik, plný těch nejslušnějších nadávek, co jsem kdy slyšela. Hlas, který je mi tak dobře známý, který mi chyběl a který tolik miluju.

„Pepper!" vykřikla jsem a chtěla se k ní rozběhnout, ale pouta na nohách způsobily, že jsem se rozmázla o zem a obojek zapraskal. Trochu to zabrnělo, ale šupiny výboje vykryly.

Agenti mě zvedli z podlahy, dva z nich mě popadli za paže a tak napůl mě odsmýkali pryč. Adrian byl vlečen přede mnou.

Dobře, otázky jsou dotěrné, ale tahle bude asi poslední :D Vrtá mi od včerejšího večera hlavou. Když přidám písničku, kdo z vás si ji pustí? Protože já nad tím moc nepřemýšlím, obsahově jsou často dost mimo, jde o pocit, ale někomu to třeba vadí, a tak neposlouchá...

btw. díky za minulé odpovědi, dost mě překvapilo, že si pamatujete i začátek, který je už měsíc starý :O sama jsem zapomněla :D