Ahojte :))

Dlouhý naplňující díl, který vám sem dávám dřív. Zjistila jsem, že mám narozeniny :D Tedy BD party s mými prarodiči, kteří mě budou chtít líbat na pusu. Tak mi držte palce :((

btw. písničku jsem vylovila ze starého playlistu a vstávají mi z toho videa chlupy, ale je to k této kapitole krásné :)

(1670slov :O)

EnJoy it! :))

**Kate**

Za poslední dva roky jsem si mnoho věcí ujasnila. Zjistila jsem, kdo je můj nepřítel, kdo je pravá rodina i kde je můj domov.

Už hodinu stojím ve skladu, kde by se všichni Avengers měli postupně sejít. Jak důmyslné, chodit po jednom, mám tak dostatek času zlikvidovat je v klidu. Navíc, který idiot nechal volně proudit signál, aby si ho mohl každý pohodlně poslechnout? Nevím sice, jaký byl celý jejich plán, ale tahle část byla trochu kravina. Možná počítali s tím, že je nebudeme čekat, ale víme o jejich sledování týdny. 

Nožíkem úzkým jako žiletka jsem si čistila černě nalakovaná nehty a nechala zaschlou krev padat kolem černého trička, kalhot i pevných černých bot. Dneska jsem měla napilno, mnoho lidí potřebovalo upustit trochu červené. Za dobu, co jsem s matkou, jsem zabila víc než se mi vůbec zdálo možné, ale všichni to byli padouši.

V klidu jsem zvedla pohled ke vzlétajícímu ptáku, kropenaté holubici. Hmm, krása.

Švihla jsem rukou, vyletěla tlustá jehla a pták se poklidně snesl k zemi. Pomalu jsem k němu došla a zvedl měkké tělíčko potřísněné krví. Krása vždy něco stojí. Stejně tak láska.

Najednou se nade mnou ozvaly tiché kroky, někdo se plížil po tenké střeše. Odhaduju to na Natashu, vždycky se plíží tiše, ale také má charakteristický došlap paty, docela hlasitý. Někdy jí to musím říct. Stín se mihnul na stropním okně, které se neuvěřitelně pomalu pohnulo a Natasha vklouzla dovnitř. Měla jiné vlasy, dnes byly do půl zad v pevném culíku a úplně rovné. Vypadá dobře, až na ty vlasy se vůbec nezměnila. Prohlédnu si ji později, slyším přicházet dalšího. Stejně jako po holubici, jsem i po Romanovové mrskla rukou a do její paže se zabodla jehlička velká asi jako bodec do kružítka. Sykla bolestí, ale než se vzpamatovala, už byla na zemi v bezvědomí.

Hawkeye se objevil během dvaceti vteřin a brzy následoval svou nejlepší kamarádku do snové říše. Přiletěl i Thor, který byl tak roztěkaný ze své ztráty, že si mě nevšiml, ani když přistál dva metry od mého úkrytu ve stínech. Trochu se spánku vzpíral, ale látka je tak silná, že by položila i dinosaura. 

A nakonec dorazil i Tony následovaný Rogersem, těšila jsem se, až je uvidím, ale bála jsem se, co by ve mně mohli vyvolat. Tonyho jsem kdysi obdivovala a svým způsobem milovala, stejně jako Rogerse, ale dva roky jsou dlouhá doba, všeho se dá zbavit.

Nechala jsem je, aby si mě všimli, protože jsem chtěla vidět jejich obličeje. První mě zaznamenal Tony, který přistál na plácku vedle mě. Steve se ještě zdržel nahoře na střeše, nejspíš kontroloval, jestli odněkud nejde nebezpečí.

„Kate? Kate! Jsi to ty?" vydechl roztřepaně Tony a chtěl mě obejmout, ale když mi skočil kolem krku, jehličku jsem mu bodla přímo do odhalené šíje. Skácel se k zemi jako pytel brambor i s tím jeho oblekem, takže udělal rachot jako rozjezd první lokomotivy. Bezva.

Ovšem k mé neskonalé radosti to Rogerse nijak neznervóznilo a on poklidně vklouzl střešním oknem dovnitř. Netrvalo mu dlouho, než si mě všimnul, stála jsem přeci jen přímo před ním. Obočí mu vyletělo vysoko do čela a třemi dlouhými kroky překonal prostor mezi námi a pevně mě objal. Neříkám, že to nebylo příjemné, ale už jsem byla dál, už pro mě neznamenal víc, než starý známý.

„Nemáš kozačky," poznamenala jsem, když mě pustil, a sjela pohledem jeho novou uniformu, která byla už pouze tmavě modrá. Červené kozačky mu vyměnili za modré boty na snowboard.

„Co tady děláš?!" chtěl vědět a stále mě naléhavě držel za paže. Dvakrát jsem ho konejšivě poplácala po rameni a vpravila tak do něj mnohem víc látky, protože vím, jak to má s omamnými látkami. Když se skácel k zemi, podepřela jsem ho, aby nespadl na obličej, sice už k němu nic necítím, ale pořád, jeho obličeje by byla škoda.

Odtáhla jsem ho jako prvního a usadila ho v patře pod námi.

Místnost byla prostorná a bíle vymalovaná, jedna celá stěna byla prosklená s výhledem ven a na protější stěnu byla napojená půlkruhová stěna z čisté energie. Bylo to Rogersovo nové vězení. Nikdo se z něj nedostane, neprojde jím Kapitánův štít, Thorovo kladivo, Tonyho energetické řádění ani Hawkeyeův šíp. Dokonalé vězení, podobné mají na Asgardu.

„Mám prvního!" zakřičela jsem na matku stojící dramaticky zády a čekala, než se konečně dostane k ovládacím panelům ve zdi. Vypnula silové pole a já uložila Rogerse do rohu hned vedle spící Jane.

„Co ostatní?" chtěla vědět.

„Už jsou na cestě," zabručela jsem. Nechápu, na co má armádu super silných lidí, když na takové věci využívá svou jedinou dceru.

Naskládala jsem i ostatní spáče za ochrannou zeď a odešla z místnosti, dokud se neprobudí, což bude trvat aspoň hodinu, u Rogerse možná méně.

***

„Kate, dones ji," ozvalo se mi ze sluchátka v uchu. Povzdechla jsem si. Nechtělo se mi, sice v televizi běžela úchylná scéna, kdy chlap svázal vřískající ženskou a bořil hlavu do jejich kotníků, ale na tuhle část plánu jsem se cítila opravdu nejméně. 

Připloužila jsem se do rohu místnost, kde se v křesle a hnízdě přikrývek kroutila malá Lillith. 

„Ahoj, zlatíčko," zašeptala jsem, když jsem si ji zvedala na hruď. Už byla v tom věku, kdy na vás skoro až děsivě chytře koukne. Měla jsem z toho husí kůži.

Nasadila jsem jí huňatou čepičku s rozkošnými oušky, i když to v červenci muselo působit těžce nevhodně, ale bude ji potřebovat, a to hodně. Zabalila jsem ji do bundičky a na holé nožky nasadila miniaturní bačkůrky.

„Je čas jít, pusinko, uvidíš rodiče," zanotovala jsem a vysloužila si podezřívavé pohledy dvou přítomných, kteří byli už po šupinové proceduře. Hodila jsem na ně pohrdavý pohled a odešla směr místnost s vězením.

Dveře z chladného kovu jsem otvírala s těžkou nevolí, ale musela jsem zůstat u plánu. Nádech a výdech, chladný výraz. Popadla jsem kliku a vešla za matkou a za vězni. Když mě uviděli, strhl se neskutečný povyk. Křičeli jeden přes druhého, začali pobíhat podél stěny. Na Thora s Jane jsem se ani nepodívala, jejich zdrcení by mě dostalo. Periferně jsem vnímala, jak se ve své kleci hemží a křičí na mě, ale nevěnovala jsem jim pozornost.

Upřeně jsem se dívala na matku. V ten moment bych si ráda promnula oko, ale asi bych si rozmazala ďábelské líčení, které s mým černým úborem působilo velmi záporáckým dojmem. Nemůžu za to. Matka si potrpí na atmosféru.

„Kate, co to děláš?!" křičel na mě Tony zmateně a snažil se najít slabinu toho pole, ale dělala jsem ho já, vím, že žádnou nemá.

Neodpovídala jsem a čekala, než matka začne se svým připraveným představením.

„Uklidněte se proboha!" křikla po nich a potáhla z dlouhé cigarety po vzoru Cruelly Devil . Nikdy nekouřila. Bože, ještě víc dramatu prosím.

„Cože?! Vrať nám naše dítě!" křičela hystericky Jane, slzy jí tekly snad všude. Vzpomněla jsem si na poslední vteřiny, kdy jsem ji viděla. Utíkala před mou matkou a nyní, o dva roky později, ji vidím ve skoro stejné situaci.

„Užil sis dovolenou v Karibiku, Tony?" zeptala se lišácky matka a blýskla po něm zlomyslným pohledem. 

Asi ho chtěla vyděsit, ovšem celý efekt překazila dorážející Jane. „Proč to děláš?" vykřikla opět a už se dívala na mě, opětovala jsem jí pohled, vytasila jsem jeden z mé sbírky „lednička".

Tony prkenně stál a měřil si mě nechápavým pohledem. „Jak to, že nejsi mrtvá?"

Ovšem matka se cítila odstrčená a s neskutečnou zlobou ve tváři hodila do silového pole sklenici, kterou měla po ruce. Ta se během vteřiny roztříštila a vrhla mým směrem tisíce nebezpečných střepů, bleskově jsem se otočila a ochránila tak Lillith před sklem. To se odrazilo od mé kovové kůže a s hlasitým zařinčením dopadlo k zemi. Bohužel moje oblečení bylo na mnoha místech zničené. Vyčítavě jsem se na matku podívala, ale ta už měla pozornost vězňů a byla opět spokojená.

„Takže mi pověz, Tony, užil sis chvilku klidu? Co Pepper s Parkerem, mají se dobře?" zeptala se ho výhružným tónem.

Tony ji nenávistně probodával pohledem. Jakkoli byla moje matka zlá a bezcitná, pocitům lidí kolem rozuměla a efektivně jimi dokázala manipulovat. Tak nejspíš získala i tu kupu pochybných dobrovolníků, kteří se bez zaváhání do její armády přidali.

„Užil sis ten pocit nejistoty? Pocit, že jsi jenom přítěží pro ostatní, že je krev na tvých rukách?" Její hlas rozechvíval Tonyho tělo a obsah potvrzoval, že její nenávist k němu je hluboko zakořeněná.

„Nechám tě trpět, rukou tvých vlastních přátel," zašeptala vztekle. „Dokud bude žít, bude toto dítě padat k zemi."

Ano, jak jsem vám už řekla předtím, tohle je ona nechutná část plánu. Vůbec se mi nelíbí, tohle by mohlo napadnout jenom psychopata, co opravdu nenávidí děti.

„Kate?" ozvala se hravě matka a čekala, než udělám, co mi předem přikázala. Natáhla jsem ruku a z ní mi vyšlehl skoro neviditelný záblesk, který rozbil velké okno. Střepy se sesypaly na ulici.

„Kate!" zaječela Jane, váhavě jsem se na ni otočila. „Kate, vzpomeň si, jak jsi mě vytahovala z kabinky! Řekla jsi mi tam, že máš zaručeně větší problémy než já, řeklas, že pokud je srdce na správném místě, nikdy nezůstanu sama! Když jí teď něco uděláš, zůstaneš sama a..." Během jejího naléhání jsem došla k díře a koukla se do propastné hloubky pod námi. Mohlo to být takových čtyřicet pater.

„Pusť ji, Kate," přikázala mi láskyplně matka, skoro se mě její láska dotkla. Skoro.

Váhala jsem moc dlouho, dokráčela ke mně stará známá blondýna s vyholenou hlavou, která mě dva roky zpět unesla, a chtěla mi Lillith vzít.

„Ukaž, udělám to," řekla mi, zněla lhostejně, ale uvnitř její hnusné hlavy to křičelo nadšením, jak moc se chtěla před mou matkou vytáhnout. Vylepšení do našeho šupinatého obleku dostávali pouze matčini oblíbenci a jakkoli se to zdá nepravděpodobné, byla jsem jejím číslem jedna.

„Sáhneš na ni..." pohrozila jsem jí a odtáhla uzlíček z jejího dosahu. Kdyby ji hodila špatně, dopadlo by to tragicky. 

Výsměšně se na mě podívala a dala si ruce v bok. „A co? Huh? Praštíš mě? Kopneš mě? Víš, že je mi to docela jedno?" řekla a vytočila mě, protože se natáhla a jedním prstem sáhla na Lillith. Sáhla na ni. Sáhla. Na. Ni. Popadla jsem ji jednou volnou rukou za vlasy a než se nadála, letěla dolů k zemi. Sklonila jsem hlavu a nepatrně se usmála, tohle jsem chtěla udělat už hrozně moc dlouho. Bylo to správné? Ne, ale muselo to přijít. 

„Kate!" křikla matka a dala mi tak najevo, že ještě jedno zaváhání a neskončí to se mnou dobře. Už nebylo nad čím váhat. Došla jsem až na samotný kraj a za výkřiku samotné smrti jsem odhodila nabalené dítě do ulice.

Tak co myslíte? :D :O Vím, asi jste nadšení, že je Kate alive. Tahle kapitola byla rovněž předmyšlena a je asi dva roky stará :D ovšem přepsaná do mé aktuální mluvy :D

Další díl zítra po škole tj asi kolem druhé až třetí :))