Ahojte, šnečci :))

Písnička je k doladění nálady dílu :)

Zítřejší kapitola bude zhruba ve stejný čas, případně později :)

Doufám, že si její čtení užijete a dáte vědět, co si o tom myslíte :) byla bych ráda :)

(1024 slov)

EnJoy it! :)

„Kate Mosley, půjdeš s námi," oznámila mi nějaká dívka.

„Nemyslím si," řekla jsem vzdorovitě, ale to jsem neměla. Chlap držící Peper okamžitě zareagoval a nakopl ji do nohou. Moje nová opatrovnice se s výkřikem sesunula na kolena.

„Přestaň!" zakřičela jsem na něj a zoufale přemýšlela, co dělat. Možnosti jsou jasné, buď ony, nebo já. Šance, že bych dokázala utéct je docela lákavá, ale když tam vidím zlomenou Pepper a k smrti vyděšenou těhotnou Jane, není jiné cesty, než se podvolit.

„Tak se vzdej a pojď s námi," tlačila na mě ta holka a já už jí měla plné zuby. Její světlé vlasy, které měla na jedné straně úplně vyholené, mě vytáčely snad nejvíc. Arogantní blonďatá blbka!

„Dobře, ale nejdřív je pusťte," smlouvala jsem neústupně. Zase taková blbka asi nebyla, protože pochopila, že přes moje slova vlak prostě nejede. Teda... podle situace. Pokynula hlavou dvěma svaloušům, kteří drželi rukojmí. Najednou byly obě ženy volné a postavily se za mě.

„Jděte! Utečte někam!" vyjela jsem na ně. Na co sakra ještě čekají!? Neochotně se rozběhly ke schodišti do dílny. No nevím. Co tam? Pepper přidržovala otřesenou Jane a nervy drásajícím šnečím tempem s ní sešla schody až k dílně.

Když jsem se poohlédla, jestli jsou opravdu pryč, celá skupina synchronně vystartovala a jala se mě krotit. Popadli mě za ruce, za pas a nějaký kretén i z hrdlo.

„Chyťte je," přikázala ledově jejich velitelka a dva hromotluci se rozběhli neskutečně rychle ke schodům. Tam jsem to pochopila, to jsou ti super lidé, ty zrůdy, ta monstra. A já jich mám plný barák.

„Ne!" vykřikla jsem a bleskovým máchnutím ruky odhodila pár z nich, zbyli dva, které jsem v panice praštila do obličeje a rozběhla se ke schodům. Skočila jsem těm vazounům na záda a společně se s nimi sletěla ze schodů. Nebolelo to nijak zvlášť, byla jsem celá od šupin, ale to oni taky. Periferně jsem zahlédla, jak obě ženy mizí za rohem, tam byly garáže, a ale neměly šanci dostat se k nim včas.

„Rychleji!" zakřičela jsem zoufale a snažila se ty dva přilehnout, ha, dobrý pokus o vtip - byla jsem pro ně jako otravná moucha. Váhou jsem prostě nikdy nic nesvedla. Pak nastal šrumec. Ti dva mě odhodili ze sebe a vyběhli zase za Jane a Pepper. Čtyři šupináči přiklusali ze schodů ke mně a začali mi poutat ruce.

„Ne!" Vykřikla jsem, protože se od garáží ozval rachot. Museli je dostat. Zklamala jsem, selhala jsem. Na pokraji panického záchvatu jsem se divoce zmítala v nepoddajném sevření a rozvzlykala se. Přišla jsem o ně! Přišla jsem o svou rodinu. S křikem mě odvlekli k jejich tryskáči, který přesně kopíroval ten od SHIELDu. Mlátila jsem kolem sebe, co jen šlo, ale k ničemu to nebylo. Chvilkami mě nesli vzduchem, abych nemohla zarývat paty do země, jindy jsem naopak jela obličejem po štěrku, nakonec mě jeden z nich chytil jak malé dítě a přilepil si mě zády na hruď, abych nemohla kopat. Na těch dvacet metrů to byla slušná sbírka druhů vlečení. Ale neměla jsem šanci.

Připnuli mě v zadní části ke směšně malinkému okýnku, snad abych se mohla dívat, jak mi domov mizí v dáli. Vzdala jsem to. 

**Tony**

U SHIELDu jsou dny akční i nudné. Bohužel tentokrát to byly jenom ty nudné.

Seděli jsme na vedení kolem kulatého stolu (plně vystrojení na bitvu s vylepšenými) už dva dny a nic se nedělo. Kate měla pravděpodobně pravdu, autorka kovových lidí se nám ukázala schválně, ale určitě ne proto, aby se s námi utkala. To už bychom měli dávno za sebou. Bylo v tom něco jiného. Musela mít důvod, proč nás vlákat zrovna sem. 

Do poklidně hučící řídící místnosti se jako blesk přiřítila Hillová. Oči měla navrch hlavy a v rukách nesla malou obrazovku s videem. Všichni se zvědavě zvedli hlavy. Že by posun? Co já bych dal za jakoukoli změnu od nekonečného sezení tady!

„Pane, máme velký problém," řekla a tvářila se u toho jako umírající ovce. Nikdy jsem sice žádnou umírat neviděl, ale musí vypadat nějak takhle.

„Co se stalo?" Fury vyskočil ze svého místa a všichni přítomní se napjatě narovnali. Koho proboha napadalo, že tu budeme sedět, než se ukáže? Čí to byl sakra nápad?!

Hillová mlčela, jen zasunula skleněný display do ovládacího panelu. Na velkém monitoru před námi vyskočilo video, na začátku šumělo, ale když se vyjasnilo, zalapal jsem po dechu. Zabíralo můj dům z velké výšky, a když se obraz přiblížil, uviděl jsem velkou skupinu lidí odcházející z domu. Postup ale nebyl hladký.

Ve středu se zmítala Kate, snažila se s nimi prát. Vždycky se jí podařilo někoho odhodit tak na metr daleko, ale zbytek byl připravený a společnými silami ji naložili do letounu a vznesli se.

„Co to má být?!" houkl jsem na Hillovou, která nezměnila svůj výraz ani teď.

„Skupina super lidí napadla váš dům a unesla Kate," polkla a koukla se po ostatních, hlavně ne na mě.

„Co Pepper?" vychrlil jsem okamžitě.

„Jane i Pepper jsou v pořádku, už nám volaly, jedeme pro ně. Schovaly se v protiatomovém krytu," řekla mi se značným optimismem. Jak jen může takhle měnit nálady? Kate je pořád tam někde a kdo ví, co s ní dělají! Cítil jsem se, jako by mi někdo něco hodil do pití, kolem nebylo nic skutečné. Všechno byl jenom špatný sen. 

Video se na vteřinu zaseklo a moji vilu nahradil obrázek příchozího videohovoru. Anonym. 

Všichni po sobě koukli a urychleně se shromáždili před obrazovkou. Když už někdo umí poslat do SHIELDu anonym, musí to být někdo opravdu odhodlaný. Fury bleskově zaúkoloval agenty a videohovor přijal.

K našemu překvapení se kamera zaměřovala na Kate, byla připoutaná k židli a tvářila se prázdně.

„Kate!" ozval se hlasitě Rogers, který se zdál být stejně zdeptán, jako já. 

Kate na obrazovce se rozhlédla po místnosti a zatvářila se zmateně, ale když nás uviděla všechny namáčknuté před obrazovkou, s novým návalem energie sebou trhla a snažila se dostat z pout, ale držely dokonale.

„Tony, našli jste Pepper a Jane? Jsou v pořádku? Dostali je? Nemohla jsem nic dělat!" ptala se a oči se jí zalily slzami.

„Jsou v pořádku," uklidnil jsem ji a přešel blíž k monitoru.

Kate vydechla a dostala ze sebe úlevný smích smíchaný se suchým vzlykem. „V tom případě nemusím brečet, co?"

„Kde jsi? Proč tě unesli?" dorážel na ni Steve, odhodlaný okamžitě vyrazit do akce.

„Já nevím, vůbec nevím proč..." najednou se zadívala někam za kameru a údivem pootevřela ústa. Přikrčila se na židli a vypadala, že za moment dostane panický záchvat. Zděšeně se rozdýchala a začala se na židli zmítat, jakoby se k ní blížil hladový tygr. Neustále koukala na někoho před ní, ale my nevěděli, kdo tam stál. A pak nám to Kate prozradila.

„Matko," vydechla nevěřícně.

***

Když jsem tuto kapitolu psala poprvé, trochu mi slza ukápla, byla jsem tak ztotožněná s ní. :(

Díky moc za ohlasy k minulým dílům, nehorázně mi to pomáhá a mám pak prostě dobrý den :)