Slíbila jsem v šest huh? Docela jsem se i těšila a sledovala hodiny, ovšem menší šlofík se protáhl na čistých 5 hodin, takže tak. -.- Jsem natolik unavená nebo rozespalá, že nevím, co se takhle píše před díl. Jen, že tohle je opět díl s důležitou náplní, nikoli vtipnou :) Už se jí to trošku začíná sypat.

Mimochodem, díky za super diskuze u minulého dílu, každý komentář mě potěšil i pobavil :D :))

(1197 slov)

EnJoy it! :)

Den po odletu celé skupiny jsem neměla do čeho píchnout. Dům byl najednou prázdný a ticho se pomalu stávalo neúnosným. Takže když Pepper s Jane, poslední mé spolubydlící, vyrazily do města cosi zařídit, musela jsem pryč. 

Rozhodla jsem se, že navštívím svého jediného kamaráda. Lissu. Neviděly jsme se už pár týdnů, tak snad má neohlášená návštěva nebude mimo. Byla jsem trochu nervózní. 

Půjčila jsem si z Tonyho garáže auto, i když jsem si nevybavovala, že bych měla řidičák. Ale je to jenom auto, jak těžké jeho řízení může být? Vybrala jsem si takové nenápadné a okatě levné a bez problémů nastartovala. Manévrování do vrat garáže bylo nervy drásající, ale google podal dobrý zdroj návodů a JARVIS předvedl kvalitního navigátora. Nezbylo tedy než vyrazit do centra Miami. 

V první zatáčce jsem to málem nevybrala, ale dopadlo to dobře a já neskončila na dně útesu. Ovšem svým řevem jsem vyděsila párek racků, co se přetahoval o rybku.

Cesta přes město a všechny ty křižovatky byl jeden velký adrenalin, ani nechtějte vědět. Naštěstí mě navigace dovedla do známé ulice, kde jsme nedávno Liss vysadili. Zaparkovala jsem křivě a asi v protisměru, ale byla jsem na místě. Dům jsem velmi dobře poznávala. Vyběhla jsem dva schůdky ke dveřím a chystala se zaklepat, když do dveří něco silně narazilo. Uvnitř se cosi roztříštilo a ozval se ženský jekot. 

„Co to sakra...?" začala jsem, když se dveře rozletěly. Instinktivně jsem uskočila a na poslední chvilku tak uvolnila cestu dvojici kluků, kteří upalovali s taškou plnou k prasknutí. 

„Ne! Zavolej policii! Dělej!" ozvalo se zevnitř plačky. 

Rozhodla jsem se během vteřiny a jedinou myšlenkou aktivovala šupiny k akci. Kluci ještě nebyli daleko a já je bez problému doběhla ještě než stihli dorazit na chodník. Oba dva jsem popadla za kapuce mikin a smýkla s nimi o trávník. Rychle se z tama ale vyhrabali a v jakési zběsilé instinktivní sebeobraně mě chtěli povalit. Jednoho jsem odhodila tak silně, že ztratil kabelu. Druhému jsem podkopla kolena a a jednou dobře mířenou ranou ho poslala k zemi, kde zůstal ležet v bezvědomí. Doufám. 

Druhý si zděšeně sedl na trávu a zvedl ruce v obraném gestu. „V klidu! V klidu!"

Když jsem se otočila, zjistila jsem, že mám dva diváky. Lissa s matkou stály ve dveřích a hleděly na mě uslzenýma očima plnými překvapení. 

„Pohneš se a pověsím tě za oko na tamten strom," usmála jsem se na toho sedícího a šla obejmout Lissu. Její matka mě pozdravila letmým pohlazením po vlasech a seběhla ke spícímu pro tašku. Nedočkavě překontrolovala její obsah, jako by nevěřila, že je ukradené opět vráceno. 

Lissa měla roztržený ret, ale jinak se obě zdály být v pořádku. Stále dokola mi děkovaly a nakonec mě pozvaly k dovnitř na oběd, na to jsem nemohla říct ne. Ještě jsme zavolali policii, která hned poslala hlídku, zlodějíčci zadrženi a oběti poučeny o dalším postupu. 

„Chutná ti hrachová polévka, Kate?" zeptala se s obavami Lissina matka. 

„Jistě, děkuju," poděkovala jsem za podávaný talíř a podle Liss si do ní nasypala kulaté křupky. Prvních pár soust nikdo nemluvil, takže jsem nervózně těkala pohledem po místnosti. Vypadalo to tady trochu jako na mém bývalém ubytování, jen tu bylo světlo a útulno. A čisto. A normální nábytek. 

„Tak co tady vlastně děláš?" zeptala se mě Lissina matka. Představila se mi jako Fran, když foukal horkou polívku.

„Přišla jsem za Lissou," odpověděla jsem jí. Ale aby to nevypadlo, že se o Liss bavíme, jakoby tu nebyla, koukla jsem i na ni. Zářila nadšením, což u mě vyvolávalo vlastní vlnu štěstí.

„Jak se ti u táty líbí?" zeptala se mě konečně i Lissa, která o polívku nejevila valný zájem.

„Jo, dá se to," řekla jsem a obě jsme se zasmály. 

„Jak s nimi vycházíš?" zajímala se dál a konečně uchopila lžíci.

„Překvapivě dobře," zarazila jsem se. „Pepper je skvělá a s Tonym jsme hned našli společnou řeč. Ale co ty? Jak se máš?" chtěla jsem vědět, protože jsem měla obavu, že se vrátila zpátky do klubu. Pak by se to celé mohlo opakovat. 

„Našla jsem si novou práci," usmála se hrdě. „Dodělávám si přes léto střední a ta mi nabídla fajn peníze za výpomoc na táboře za městem."

Zdála se novým vývojem událostí tak nadšená, až mě to naplňovalo jistou dávkou štěstí. Ale jak si mohla dovolit chodit do nepochybně dobré školy (tábory? vážně?), když předtím neměli skoro na bydlení?

„Za to ti chceme moc poděkovat, Kate," spustila náhle její mamka a chytila mě za ruku.

„Za co?" nechápala jsem a už nejedla.

„No za tu práci, kterou nám tvůj otec sehnal. Moc nám to pomohlo," řekla s vděkem. Ráda bych se na ni usmála a ujistila je, že to nebyl problém, ale neměla jsem s tím nic společného.

„Nezmínil se," řekla jsem a nevěřila, že to doopravdy udělal. „Kde- kde teď pracujete?"

Všichni se zdáli zmatení, mysleli si, že jsem to zařídila já. Tony se tady ukázal jako opravdový charakter.

„No pracujeme u pana Starka ve firmě. Stejné zaměstnání, ale na lepším místě a s mnohem lepším platem," pochvalovala si Fran. Vzpomínám si, že se Liss zmínila, že její matka je uklízečka a otec údržbář.

Zbytek jídla jsme pojídali dlouho, vždy jsme se zapomněly v hovoru, takže polívky brzy úplně vychladla. Ale nikomu to nevadilo.

„Nevadilo by, kdybychom šly s Liss na chvíli ven?" zeptala jsem se, když jsme dojedly a začalo se sklízet ze stolu. 

„Jen utíkejte!" usmála se Lissina máma a pustila se do nádobí.

***

„Povídej, co jsi ty týdny dělala," pobídla jsem ji nadšeně, když jsme se skřípěním pneumatik vyrazily ulicemi rozpálené Miami.

„Nic moc. Jak jsem říkala, chodím do školy, vydělávám a mám přítele," odpověděla zamyšleně, ale to poslední jenom zašeptala, jako bych o nic nešlo. Snad abych si toho nevšimla. No jistě.

„Fakt? No tak říkej!" Rychle jsem na ni koukla, ale radši jsem se rychle vrátila k vozovce, zase tak profi ještě neřídím.

„Je hodný, má práci, je vtipný. Je hrozně pěkný. Už jsme spolu skoro tři týdny," chlubila se a já jí to z celého srdce přála, zdá se, že se její život změnil dost zásadně. Stejně jako ten můj.

Řekla mi, jak se seznámili, což bylo docela překvapující. Dělal na recepci ve firmě mého otce.

***

Asi za tři hodiny naše schůzka skončila. Liss zazvonil telefon a někdo na druhém konci jí oznámil, že jejich rande začalo před půl hodinou. To jste měli vidět ty fofry. K autu jsme musely běžet, sice se mi celou dobu omlouvala a slibovala další schůzku, ale myšlenkami byla u toho tajemného. Nezazlívala jsem jí to, sama jsem musela vyrazit domů, aby si snad někdo nevšiml, že jsem ukradla auto. 

Dovezla jsem ji blíž k centru, kde už začínaly houstnout kavárny a bistra a vyložila ji u jednoho obklopeného vrstevníky. Po příteli jsme nemusela pátrat dlouho, jeho zářivý úsměv svítil v davu. Docela hezoun. Měla jsem chuť je ještě chvilku sledovat, ale musela jsem domů.

Zpátky jsem spěchala, jak jen to šlo, tušila jsem, že kdyby Pepper odhalila můj hřích, dostala bych se do těžké nepříjemnosti. Z chvátání mě vytrhla až blikající světla ve zpětném zrcátku. Policie.

„Sakra!" zanadávala jsem nahlas. Dlaně na volantu se mi náhle orosily a začala panika. Zastavila jsem u krajnice a rychle se prohrabala v přihrádkách, hledajíc cokoli nápomocného. Třeba věrohodné vysvětlení, proč jedu bez dokladů v cizím autě. Našla jsem tam řidičák Jane. Ukradla jsem Jane auto!

Teď by bylo fajn, kdybych uměla měnit obličeje. Smůla. Hlavou mi proběhlo, jak Jane vypadá, ale to by musel být strážník slepý nebo sjetý, aby si nás spletl. Každopádně jsem to měla zjistit, protože neúnavně klepal na okno. 

Když sklo sjelo, nevinně jsem se na něj usmála. „Ano?"

„Vaše doklady prosím," rozkázal znuděně a koukl na mě přes jeho zrcadlové pilotky. A tehdy jsem to uviděla. V odrazu na mě vyjeveně koukala Jane, já vypadala jako Jane a to do všech detailů, včetně vlasů! Obličej neměl moc ostré detaily, nejspíš na mě šupiny ze zbytku těla vrhaly barevné paprsky, nebo tak něco. Byl to takový lepší oční klam. 

Vykuleně jsem mu zírala do brýlí, takže jsem vypadala jako idiot, že na něj tak vyjeveně koukám. Nehodlala jsem pokoušet štěstí, kdyby ten zázrak najednou zmizel a rychle jsem mu podala řidičák, který jsem tam našla.

„V pořádku, můžete jet. Ale prosím, pomaleji." Snížení rychlosti naznačil dvěma zobáčky z rukou a udělal u toho jakýsi nepříjemný obličej. 

„Spolehněte se," zasmála jsem úslužně, ale jakmile odešel, protočila jsem oči.

Stalo se něco neuvěřitelného! Něco, o čem se mi ani nesnilo. Uměla jsem měnit obličeje!

S tichým výsknutím, aby mě svačící policista neslyšel, jsem sešlápla plyn a vyrazila domů.