Nebylo těžké je najít, stačilo sledovat stopy ničení a zmaru. Nenamáhali se pohřbívat mrtvé, nechávali je podél cest, tam, kde je zmohlo vysílení, kulka či čepel.

První jsem objevila matku s Lousaper stále pevně přivinutou k hrudi. Z kdysi krásného obličeje, který se tak rád smál, se zvedlo hejno masitých much, jež hodovaly v prázdném očním důlku a otevřených ústech. Nafouklé břicho napínalo roztrhané šaty a svaly na holých pažích i Lousapeřina záda poznamenaly zuby divé zvěře. Zavyla jsem, až se z vyschlých luk zvedala hejna vyplašených ptáků.

Tlapami jsem ryla v prašné zemi tak dlouho, dokud nevznikl mělký hrob. Slunce se sklonilo za obzor, když jsem zuby táhla za límec šatů tělo vlastní matky do díry, kde měla spočinout s nejmladší dcerou. Bez posledního pomazání, bez rozloučení, bez modlitby. Nenacházela jsem pro ni v hlavě slova, ač tisíckrát opakovaná, nebyla tam.

Naposledy jsem se ohlédla po nepatrně vyvýšené hromádce hlíny u cesty.

Tělo Nairi jsem našla za vojenskými baráky na kraji města Getamej, nahé, dobité a špinavé. S obscénně rozevřenými stehny a znamením kříže vyřezaným do podbřišku.

Mayranoush se nemýlila, nezachránila jsem nikoho a nedovedla jsem zabít jediného osmanského vojáka, nikdo mě neviděl a moje ostré tesáky chňapaly naprázdno.