Zastavili jsme na kraji pomerančovníkového háje, hladově se vrhli po zralých voňavých plodech nedbajíce hejna vos, které se vzteklým bzučením zvedaly pod našimi kroky. Hlad a žízeň byly větší.
Skryla jsem se do stínu temně zelených lesklých listů a zavřela na okamžik oči. Pak přestali existovat vojáci, strach a nejistota. Zadoufala jsem, že když se znovu kolem sebe podívám, budu sedět na naší zahradě, uslyším údery otcova kladiva z kovárny, Nishanovo brblání, že musí pomáhát zatímco Vahe si může vyřezávat píšťalku.
Jenže ze snění mě probral hluk náklaďáku blížícího se po prašné silnici, následovaný dupotem těžkých vojenských bot a nářekem žen.
Kdyby tu byli naši otcové, bratři, strýcové, krev by tekla proudem. Teď tekly jenom slzy a hořké kletby splývaly z jazyka rychleji, než si sedal zvířený prach. Skupina důstojníků šla od skupinky ke skupince, cupovala zbytky rodin, trhala dívky z náručí matek, odháněla nechápající drobotinu, tu slovně, tu ranou pažbou.

,,Karyan, dej pozor na Nairi!" Matka mě držela za paže a úpěnlivě prosila. ,,Je ještě mladičká, neví o mužích nic."

A já snad ano? Chtěla jsem zaprotestovat, ale hrůza vepsaná v její tváři mě zarazila.

,,Cokoliv budou chtít, udělejte. Nes v srdci vzpomínku na nás." Políbila mě na čelo.