Hermiona běžela nemocniční chodbou, užuž chtěla vletět do pokoje. Ve dveřích ji zarazil primář.
,,Teď tam nesmíte," zašeptal, jemně ji chytil za paži a vedl pryč. ,,Nevíme, jak na tom je. Dovedu vás k zrcadlu, ale víc pro vás udělat nemůžu."
V místnosti s polopropustným zrcadlem nikdo nebyl, Hermiona si stoupla těsně před sklo a uviděla Siriuse. Z úst se jí vydral jeden tichý sten a po tvářích se jí rozkutálely slzy. Sice ležel stále stejně na posteli, nehýbal se, ale měl otevřené oči. Mrkal jen občas, Hermioně se to zdálo vždy jako celá věčnost. Jednou dokonce pootevřel ústa, když se nadechoval, jako kdyby jen zkoušel, zda ho rty poslouchají. Kolem procházela zdravotní sestra a jeden z lékařů, Sirius si jich nevšímal. Jeho pohled byl upřený na strop, vypadal odmítavě a apaticky. Jeho tělo bylo v místnosti, jeho duše se vznášela někde daleko a vysoko nad lidstvím. Hermionu zasáhla ta pravda jako blesk, zabolelo ji u srdce. Sirius býval mrtvý, již sem nepatřil. A podle toho, jak ostentativně ignoroval ruch kolem sebe, si toho byl velice dobře vědom. Vzpomněla si na bajku o třech bratřích a otřásl jejím tělem žal a strach. Předtím se bála, že se Sirius neprobudí, ani na vteřinu ji nenapadlo, že by mohl trpět, kdyby se probudil. Ani na chvíli si nepřipustila, jak bolestivý návrat to musí být.
,,Měla bych za ním jít," zašeptala.
,,Ne," odmítl primář tiše. ,,Dnes večer rozhodně ne."
,,Zítra?" zeptala se, aniž by odtrhla pohled od Siriuse.
,,Chápu vaši nedočkavost, ale nemůžu vám to slíbit," odvětil primář.
,,Vy jste pravý diplomat, pane doktore," pronesla Hermiona uznale.
,,To samé se povídá o vás, paní ministryně. Nicméně musím zůstat neoblomný."
Hermiona se zachmuřila, zkrabatila své čelo a zeptala se spíš sama sebe: ,,To ho tam mám nechat samotného?"
,,Není sám. Jsou tu lékaři, jsou tu sestry... Jste tu vy - sice nejste přímo s panem Blackem v místnosti, ale jste tu," odpověděl primář. Hermiona si povzdechla, tento boj prohrála.
,,Tak to asi znamená, že si sem přinesu pohodlnou židli z vaší kanceláře, veliký hrnek kávy a ráno někoho zaúkoluji, aby mi došel koupit něco k snídani," odtušila.

~~~~~

Seděla celou noc a sledovala, jak Sirius pomalu oddechuje a mrká. Hadičky napojené k jeho tělu odváděly a přiváděly tekutiny, na monitoru blikala jeho srdeční činnost... Nic se nedělo. Hermiona se však stejně bála (byť jen na sekundu) kouknout jiným směrem. Upíjela z velikého hrnečku. Nikdy nevypila tolik kávy za jednu jedinou noc. Sirius zavřel oči a za chvíli se jeho dech stal pravidelným. Napjaté svaly v tváři povolily. Hermiona vstala a došla do kanceláře. Primář si oblékal kabát.
,,Usnul," informovala ho Hermiona.
,,To je dobře, potřebuje hodně spánku," pravil primář.
,,Kam odcházíte?" zeptala se.
,,Domů," odpověděl primář a zasmál se. ,,Končí mi směna. Taky byste se měla jít prospat," doporučil Hermioně.
,,A co když se mu něco stane?" otázala se Hermiona rozhořčeně.
,,Věřte mi, nic se mu nestane. Bude spát. A i kdyby se mu něco stalo, je tu pod dohledem mých kolegů a ti by mne i vás informovali," ujišťoval ji. Hermiona si musela přiznat, že není zas tak potřebná a navíc byla skutečně vyčerpaná. Ale odcházet se jí nechtělo. Ještě jednou se šla podívat na Siriuse, aby si byla jistá, že tam leží a spí a nic mu není. ,,Opatruj se," zašeptala a položila ruku na sklo.

~~~~~

Zírala do stropu přesně jako viděla zírat Siriuse. Nekonečné úvahy o tom, zda je nešťastný, ji sice ještě víc unavovaly, ale zároveň ji držely v bdělém stavu. Proč se vrátil? Proč byl navrácen do lidského živoucího světa, kdyby tu neměl být šťastný? To Hermioně nepřestávalo vrtat hlavou. Nedokázala ty myšlenky správně uchopit, a to se jí nelíbilo. Nechtěla na to myslet, když tomu nerozuměla. Rozhodla se, že to zaspí. Ráno bude mít víc energie a bude se moct vrátit k Siriusovi... Třeba tomu přijde na kloub.