Ruka se pohnula, nejdřív nepatrně, pak víc. Hermiona ztuhla. Ano, mohlo se jí to jen zdát, nebo to mohly být posmrtné křeče, ale její srdce se okamžitě zalilo záplavou naděje. A pak se Sirius zhluboka nadechl. Hermiona ze sebe vydala něco jako zakníknutí. Mohl se skutečně stát tento zázrak? Mohla doufat v jeho návrat? Mohla si dovolit vyslovit jeho jméno, aniž by to znamenalo rozloučení? ,,Siriusi," zašeptala a umírala nejistotou. Sirius ztěžka otevřel oči, několikrát zamrkal, aby si zvykl na světlo, pak se koukl přímo na Hermionu. Jemně se usmál a tiše řekl: ,,Ahoj."
Hermioně se rozkutálely slzy po tvářích. ,,Panebože, jsi tu, jsi zpět, jsi živý," špitla a padla mu kolem krku. ,,Umřeš a pak řekneš jenom ahoj...?"
Sirius se zasmál. ,,Byl jsem tam jenom na výletě. Už jsem zpátky. Napořád," ujistil ji. Hermiona se odtáhla, aby mu mohla na tvář položit ruku a hladit ho. Sirius natočil hlavu a políbil ji na dlaň.
,,Jak si můžeš být tak jistý?" zeptala se nešťastně. Vystrašená, že se jí Sirius znovu vzdálí do nebes a už se nevrátí.
,,Protože jsem se mohl rozhodnout. Měl jsem na vybranou, zemřít, nebo žít. Bylo to čistě na mně. Zemřel jsem, abych jasně řekl, co chci. A já si zvolil život," odvětil pokojně.
,,Proč?" otázala se. Sirius chvíli mlčel, jako by vzpomínal.
,,Tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád, kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát," pronesl vážně. Hermiona byla šokovaná jeho vyznáním. Zahleděla se mu do očí a její pláč na chvíli ustal.
,,Já... Já jsem ti chtěla říct... Ty znáš Shakespeara? Vždyť je to mudla."
,,Remus nám celý sedmý ročník předčítal sonety, tak jsem něco pochytil. Byl do toho úplně..."
,,Taky tě miluju!" skočila mu do řeči Hermiona. Sirius se zatvářil pobaveně. Chytil ji za ruku.
,,Už jsem se bál, že to zůstane promlčené."
,,Já ti to chtěla říct už dřív, ale ty jsi zrovna umřel," vysvětlovala Hermiona lítostivě.
,,Víš, co mi došlo?" Hermiona zamítavě zavrtěla hlavou a tím ho vyzvala, aby jí to pověděl. ,,Bez tebe by to nebylo nebe. Život není snadný, ale být s tebou za to stojí."
,,Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná, že jsi nedal přednost věčné blaženosti," pravila Hermiona naprosto upřímně.
,,Však víš - někdy mám pitomý nápady, někdy moje názory nemají hlavu ani patu, ale ty mě vždycky přivedeš k rozumu. Možná jsem zauvažoval nad tím... vzdát se všeho, ale nedokázal bych se vzdát tebe."

~~~~~

Hermiona zaúkolovala sestry, aby u Siriuse byly po celou dobu, co se ona staví doma. Vrátila se o půl hodiny později. S sebou si nesla tašku, ve které měla zubní kartáček a pyžamo. Poděkovala zdravotním sestřičkám. ,,Půjdu se převléct," řekla a zamířila ke koupelně. Sirius si důležitě odkašlal. Otočila se a tázavě zvedla obočí.
,,No... Neříkám nic... Jen bych ti rád připomněl, že jsem kvůli tobě vstal z mrtvých - podruhé," poznamenal rádoby jen tak. Hermiona se zamyslela.
,,Nejspíš nevím, na co narážíš..." přiznala. Sirius se potutelně usmál a sklopil zrak. ,,Takže je to nějaké lechtivé téma, co?" zasmála se Hermiona. Sirius se zatvářil stydlivě, což mu nebylo podobné. ,,Prosím, řekni mi to. Já se stydím hádat," požádala ho napůl nervózně, napůl žertovně.
,,Já jen... Není trochu zbytečné se chodit převlékat do koupelny?"
,,To tedy je," odvětila přísně Hermiona. ,,Před pár hodinami jsi byl ještě mrtvý. Kdybys mě teď viděl nahatou, mohl bys z té krásy zemřít znovu." Sirius ocenil její vtip širokým úsměvem a mrknutím jednoho oka.
,,Zbožňuju, když máš chytrý výmluvy," pravil svůdně hlubokým hlasem.
,,Nelaškuj se mnou. Jsem na odchodu. Mizím do koupelny," řekla a odběhla. Když se převlékala do pyžama, zalitovala trochu výběru nočního úboru. Možná si mohla dovolit noční košilku, aby oslavili jeho návrat... Ale ve skutečnosti tu přespávala kvůli obavám nechat Siriuse samotného. Bez něj by neusnula. Musela být s ním. A k tomu pyžamo stačilo. Ve vší počestnosti nad ním bude dohlížet během celé noci. To bylo její rozhodnutí. Vrátila se k němu. Došla ke stolu a začala sepisovat dopis. Sirius si k ní přisedl.
,,Komu píšeš? Nebo co píšeš?" zeptal se. Hermiona ani nevzhlédla a odvětila: ,,Píšu Lence Láskorádové. Budu potřebovat pomoct a ona je jediná, kdo se mi na to hodí."
,,A pak se půjdeme ňuchňat?" otázal se skoro jako žadonící dítě. Hermiona se rozesmála.
,,Ňuchňat?" zopakovala. ,,Jak se to vyjadřuješ? Kde jsi tohle pochytil?"
,,V nebi takhle mluví každej," zalhal. Hermiona se na něj krátce usmála a vrátila se k sepisování dopisu.
,,Ano, pak se půjdeme ňuchňat," uklidnila ho.

~~~~~

Lehla si vedle Siriuse, museli se obejmout, aby se na nemocniční lůžko vešli. Hermionu velice uklidnilo jeho pevné sevření. Spokojeně vydechla.
,,Vyřeším to," slíbila Hermiona.
,,Hm?"
,,Všechno vyřeším, přísahám na mou duši. Už se nebudeme mít čeho bát."
,,To já přece vím," ujistil Hermionu a něžně ji začal hladit po zádech. ,,Ty to všechno zachráníš." Začal se jí vískat ve vlasech.
,,Budu na tebe celou noc dohlížet," zamumlala znaveně.
,,Neměla by sis spíš odpočinout? Ty jsi na mě dohlížela, když jsem si odskočil na onen svět. Tak teď já budu hlídat tebe," navrhl mnohem příjemnější alternativu. Hermiona nespokojeně zamručela.
,,Ne, ne. Já budu vzhůru," ujišťovala... spíš sebe. Byla si skoro jistá, že to vydrží, ale Siriusovo hlazení a objetí ji uspávalo. ,,Něco mi říkej a já neusnu."
,,Já ale chci, abys usnula," trval na svém Sirius. Políbil ji do vlasů. ,,Jsem šťastnej, že jsem tu s tebou." Na to ovšem Hermiona nic neřekla. Usnula ze vteřiny na vteřinu. Siriusovi to nevadilo, naopak se spokojeně usmál a pevněji ji sevřel v náručí. ,,Miluju tě, Hermiono. Hrozně moc tě miluju."

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Sonet 66

Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid,
když vidím zásluhy rodit se na žebrači,
a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít,
a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči,

a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných,
a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku,
a dokonalost pak, budící už jen smích,
a vládu ve zchromlých pařátech panovníků,

a jazyk umění vrchností zmrzačený,
a blbost, doktorsky radící rozumu,
a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny,
a Dobro, zajaté a otročící Zlu -

tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád,
kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.

(William Shakespeare, překlad: Jan Vladislav)