,,Tak jak to dopadlo?" zeptal se Harry a bez dovolení si nabral polévku do hlubokého talíře.
,,No jistěže si můžeš vzít. Nabídni si," pravila Hermiona naoko naštvaně. Harry se zazubil a usedl ke stolu. ,,Zatím jsem ten svůj problém nevyřešila. Netuším, jak to celé dopadne," odpověděla konečně na jeho dotaz. ,,Dobrou chuť," dodala. Harry děkovně pokýval hlavou, protože už se ládoval, takže nemohl mluvit. ,,Stejně je to podivný pocit," pokračovala po chvíli Hermiona, když zjistila, že Harry bude jíst a neodpoví jí. ,,Málokdy bývám tak bezbranná. Všechno ve svém životě si poměrně úspěšně plánuji a řídím. A pak? Objeví se věc, kterou nemůžu nijak korigovat, ovlivnit... Jen doufat..." Harry ukázal lžící na svou hruď, čímž chtěl dát najevo, že jemu se to stává běžně. Byla pravda, že Harry se ocital v nebezpečných situacích bez vlastního přičinění. Hermiona ne - Hermiona se vždy přidala k Harrymu, aby mu mohla pomáhat, bylo to její svobodné rozhodnutí. V tom se jejich životy výrazně lišily. ,,Navíc mi na tom záleží čím dál víc, to je ten problém. Už to není já a problém. Už je to problém, jehož součástí jsem já." Na to Harry nereagoval, protože tomu moc nerozuměl. Hermiona věděla, že Harry musí být zmatený. Nebylo fér před ním mluvit pouze v náznacích, ale nutně potřebovala jeho rady a podporu a zároveň nesměla nic prozradit. ,,Můžu jen důvěřovat své intuici a podle toho jednat. Víš čím to je?" zeptala se najednou zhurta (protože se sama na sebe naštvala). Harry jen tázavě zvedl obočí. ,,Myslím si, že jsem důležitější než skutečně jsem. Nejde jen o mě, nerozhoduju o všem já. Musím se naučit trpělivosti. Některé věci nemám ve svých rukou, musím je přenechat jiným."
,,Hezky řečeno. Ta polívka je vynikající," pravil Harry.
,,Co tě na světě těší?" zeptala se Hermiona.
,,Ginny," odvětil Harry. Hermiona zakoulela očima.
,,To je jasný, já myslela něco méně... osudového."
,,Aha. Jako maličkosti?" Hermiona přitakala. ,,Tak to bude nejspíš dobré jídlo, víno, večery s přáteli... Mám pokračovat?"
,,Zastavím tě, až budu spokojená," řekla Hermiona. Harry se zamyslel.
,,Někdy i dobrá knížka? To se teda nestává často, ale občas narazím na fakt dobrou knihu. Ehm... Pak třeba..." Těkal očima z jedné strany na druhou. ,,Když mi dá někdo dárek jen tak, bezdůvodně. Tanec, když mám náladu. Bouřky, bouřky jsou super, když neznamenají nějakou špatnou předzvěst," zavtipkoval a sám se zasmál svému vtipu. Hermiona se se smíchem přidala. ,,Jo a takže důležitý je humor," dodal. ,,Mám rád vzpomínání." Mírně posmutněl, poznala to v jeho výrazu. ,,Když třeba někdo ze starších vypráví o mých rodičích, o Siriusovi..."
,,Chápu," hlesla Hermiona. ,,Promiň, zavedla jsem tě k chmurným myšlenkám."
,,Naopak, Mio. Rád jsem si srovnal v hlavě, co mám tak moc na životě rád," pravil Harry a pousmál se.

~~~~~

Hermiona si sepsala seznam a zahleděla se na něj. Jídlo už zkoušela, víno Siriusovi dát nejspíš nemohla, kniha by mu nejspíš nezměnila názor na umírání. Tanec? Zatím ani nevstal z postele, natož aby tancoval. Vtipy přednášet neuměla a obávala se, že by se její vtipkování minulo účinkem. Měla spoustu skvělých vlastností, ale smysl pro humor měla poměrně nevyvinutý a typicky anglicky suchý. Povzdechla si. Vzpomínání? To by Siriuse ještě víc mohlo motivovat k sebevraždě, začalo by se mu stýskat po nejlepším kamarádovi Jamesovi. Podložila si bradu rukou a zamračeně hleděla na poslední slovo v závorce. Mohla by, ne že ne, mohla... Zavrtěla hlavou, to by nebyla fér hra, řekla si. Ale možná by to pomohlo. Nebo by pohořela. Prokoukl by ji? Naštvalo by ho to, kdyby na to přišel? Zvládla by to vůbec? Kousla se do rtu a nervózně ho ohryzávala. Znovu povzdechnutí a další kousání rtu. Rozhodla se, že zatím závorku nechá závorkou a pokusí se získat Siriuse na stranu živých jinak.