Žaluzie holdují stínu,
nikdy nepocítí vinu,
že ostré světlo zakryly
a pokoje světla pozbyly.

Každý ví to, nenadává,
i peníze za ně dává!
Proto každé okno v domě,
žaluzií pyšní se.

Stíní mně, sobě i tobě
a to v každé roční době.
Někdy ovšem uvítáš,
když v pokoji je tma a ticho.
Není ti to proto líto,
ještě z toho radost máš!

A tak se k nim tiše plížíš,
ty se stínů nebojíš.
V tom tichu si popřemýšlíš
ve svém klidu, v pokoji.

My se přítmí nebojíme
a dál můžeme řádky psát.
Někdy ale chceme slunce,
pak bolí toto vykládat!

Proto tato báseň nejspíš,
skončiti by měla.
Mě však stále, k mrzutosti,
chybí osm veršů, běda.

Žaluzie, žaluzie,
vy nejspíše jste prokleté!
Nevymyslím další sloku,
prostě ne, ne stokrát ne.

Proto se zde s vámi loučím,
žaluzie mé milé.
Nejsem básník, jsem jen dítě,
možná trochu zasněné.

K této básni se váže příběh. Na začátku prvního roku střední školy, nám naše učitelka češtiny řekla, že pokud něco zapomeneme tak dostane úkol navíc, který byl kupříkladu napsat báseň. A když byla tázána, jak takové zadání vypadá, řekla: "Žaluzie, minimálně osm strof o čtyřech verších." a pár lidí (já a tazatel) jsme se rozhodli to zkusit, no, nakonec jsem byla jediný pisatel.