Ty stěny, co mě zase dusí.
Opakuji ta slova, sic se mi hnusí.
Ve tmě skryta, sic jí nenávidím.
Pravdu asi už neuvidím.

Naděje pomalu opouští mě.
Sic to vypadalo slibně.
Ale to poslední co chci je se vzdát.
Už nedovolím další pád.

Co tě nezabije, sílu dodá.
I když pochybnost v tobě hlodá.
A i přes rány, srazit se nedám.
Ale odpovědi stále hledám.

Naděje je jen naivních představa.
Ale pro mě to je důležitá postava.
Ale udělala jsem další chybu.
A asi nedostojím slibu...

Zas mysl do temnot uvrhám.
Omluvu pro činy už dávno nehledám.
Nechci spát, sic bych měla,
na to hezké jsem zapomněla...

Doufám, že ti to je všechno jedno.
Ale v tomhle nejsme za jedno.
A proto zas se omlouvám.
Konečně už mlčet si domlouvám.

Tak těžké je, jen zavřít ústa.
Pak se divím, když přijde pomsta.
I svět z lega se pomalu hroutí.
Už zas usychá to proutí.

Vyčítám si, že nedokážu ti to říct jen tak.
I když by to dopadlo všelijak.
Zas psát ti to musím do veršů.
Čekáš, až zase selžu?

Nechci se zase začít topit.
Ale nevím, jak se slepit.
Když už se zase rozpadám,
takto to se mnou dopadá.

Jsem moc křehká, na to riskovat.
Nutí mě svědomí opakovat.
Zas až moc přemýšlím nad minulostí.
Bolesti prostě nemám dosti.

Bolest je krutá, ale tak to chodí.
Zas sešla jsem jedno poschodí.
Život je krutý, to se stává.
Možná ani tato chvíle není ta pravá.

Zase jsem spadla, tak zase budu vstávat.
Snad jednou přestanu tak často padat.
Možná jednou skončím i s nadáváním sobě.
Ale to bude až v budoucí době.

Promiň, výčitky mě dostihly.
A jako nemoc jsou ty postihy.
A až usnu, bude líp, uvidím.
Alespoň, trochu klidnější se probudím.

Ale nyní ještě zůstanu v temnotě.
A v dost nepříjemné teplotě.
Protože i přes nenávist starého,
asi se nepřestanu bát nového.

A tak s mou známou společnicí.
Navzájem líbneme si líci.
A v slzách budu uvadat.
Moc slabá jen šeptem si nadávat.