Ta touha, když stojíš u propasti,
slzy co tečou, když zas si se chytil do pasti.
Zas jsi to nezvládl, kus tebe umírá,
proč to, že jsi na dně, každý ti zazlívá?

Víte, vážně mě nebaví se trápit.
Ale zas jsem se do smyčky nechala lapit.
Jeden den bylo o trochu líp,
nyní nejradši bys chcípl.

Přijdeš si jak zablešený toulavý pes,
co každý den navštíví další ves.
Nikde ho nechtějí, nikde nemá stání,
a budí se ještě před svítáním.

Kdyby to šlo, na vše zapomenu.
Kdyby to šlo, skončím teď a tady.
Omlouvám se, ale já nevím si rady.

Slzy, tak kruté zradily mě.
Jsem tak slabá, zranily mě.
Chtěla bych zmizet a ať lidé zapomenou.
Už nemoct ublížit, snad se nerozpomenou.

Zase ta nenávist, tolik mě ničí.
Má duše je zoufalá, nelidsky křičí.
Už jsem to vzdala, nevím, jak se zvednout.
Doufám, že se smilují, hlavu mi setnou.