Jehla a nit, sešijí ránu.
S každou, víc a více stárnu.
Jizvy, zdobící mou tvář,
Louč, zachránce a zář.

Lítost odhalují slzy,
na jizvy přijdou ty řezy.
Knoflík, někam se odkutálel.
A tys tak dlouho ho sháněl.

Odpusť, i co se odpustit nedá,
chudák, je tak moc bledá.
Třeba shledáš jí jednou tou pravou.
Milou a hezkou tu dívku hravou.

Ošálí zrak, zjitří ti smysly.
To se pak dost špatně myslí.
A když jí ztratíš, dosti to bolí.
Radši tě všichni nechají na pokoji.

Teď čteš tu zprávu, co zase tě srazí.
Co se to děje, proč u srdce tě mrazí?
Slza se kutálí, proč jen tě zradila?
Co se to stalo, že by najednou nebyla?

Byla ta pravá, proč jsi to neviděl?
Byla ta jediná, ale jiným jsi záviděl.
Byla tu pro tebe, ty jsi ji přehlížel.
Teď už jen vzpomínky, vím to, vidíš je.

Omlouvám se, po delší době je básníčka, vím, ještě k tomu všelijaká. Pokud tady ještě někdo jste a čtete si ji. Děkuji.