Až temnota ti zhasne svíčku.
Až nenalezneš svého klíčku.
Až rozpláčeš se pro písničku.
Až neprojdeš se přes uličku.

Až na dně bude tvoje duše.
Až budeš chtít, ať vystřelím z kuše.
Jako když do pasti chytí ti laň.
Až ublížit ti bude chtít tvá dlaň.

Netop se v tom svém smutku.
To nepomůže ti od zármutku.
Nepomůže ti stále brečet
u prázdného hrobu klečet.

Ruku, co vždy ti podávám,
ať přijme tvá ruka váhavá.
Chápu, že se třeba bojíš.
Třeba jen toho, že neobstojíš.
Případně to zkusíme spolu zas.
Naději do tmy všeptává můj hlas.

Každé ráno se svítáním,
připomeň si, proč žít dál.
Každý večer, při stmívání,
řekni si, cos dokázal.

Neomlouvej se stokrát denně.
No, co se tváříš tak překvapeně?
S omluvami se neplýtvá,
to z mých slov, doufám, vyplývá.

A život má cenu, tak nevzdávej se.
Je toho hodně, přece znám se.
Nic ale není marný boj,
má slova snad budou tvá zbroj.

Tvá neustálá kritika tě ničí.
Alespoň tak to tvá duše líčí.
Zvedni se, to na tebe křičí.
A tvá pouta bezmoci tiše si řinčí.

Roztáhni křídla, vždyť víš, že je máš.
Nepřemýšlej, co s nimi uděláš.
Prostě jen skoč a rozleť se v dál.
Nebuď navždy ten, kdo se bál.

Necouvej zpět do minulosti,
více se věnuj přítomnosti.
Jen tak se změní tvá budoucnost.
Neboj se, těch rad není už moc.

S bolestí se zase potýkáš,
zase v koutku svém naříkáš.
Ale slzy tě nic nenaučí,
jen pomalu tě mučí.

Nebo tě to všechno baví?
K čemu ti to všechno je?
Do čeho se to rýsuje?

Mám ti to zopakovat znovu?
Cokoliv, jen dostaň svou duši na svobodu.
Zase ti promlouvám do duše.
A doufám, že ti to pomůže.