Dnes to bude trochu jinačí kapitola, napadly mě takové hezké tři sloky.

Klečíš u hrobu,
který je tvůj.
Čekáš pohromu
a slze: „Stůj."

Růže na hrobě,
jak se tam ocitla?
Slza na hrobě
a dívka procitla.

Stojíš u hrobu,
jen proč je zrovna tvůj?
Čekáš pohromu.
Neslyšíš, radši, to: „Stůj."

A po úpravě, aby to bylo lepší, protože komu by se ty tři sloky líbily, vzniklo toto:

Provazce deště smáčí tvou tvář.
Poslední řádek, popsán tvůj snář.
Žít nelze lehce, i tak se snaž.
Všechno to skončilo, teď se jen smaž.

Teď klečíš tady, tak smutný a sám.
Nevíš si rady, a co já udělám?
Nevíš si rady, já stojím tu opodál.
Další zde slzy, peklu ses zaprodal.

Poblíž hrobu, není bezejmenný.
Na tom hřibově, jenž žije bez proměny.
Pohroma blíží se, objal tě chlad.
Ty kroky plíží se, ten žal má hlad.

Na hrobě růže, rád jsi je měl.
To co jsi chtěl říct, nyní mi sděl.
Pročpak tam leží, kdo ji tam dal?
Kam potom zmizel, šel o dům dál?

Kdo tady truchlí, vždyť jsi tak sám...
„Tak už to vzdej!" zoufale povídám.
„Boj ještě neskončil." Odvětíš mlčky,
vstaneš a odcházíš, jako vždy, pěšky.

Udělat další krok, proč tak tě tíží?
Vyhlas si přestávku, tvé oči se klíží.
Vždy když se zastavíš, upadneš tvrdě,
k hrobu se navrátíš, zas vypadáš bledě.

Oči tvé, ve tmě jak kočičí svítí,
měsíc je poutá svou stříbrnou nití.
Bdělá tvá mysl, v té době pochmurné.
Hřbitov, tvá mysl, místo je nestvůrné.

Další ty slzy a další marný boj.
Jen síly sebereš a sháníš další zbroj.
Jen co se poskládáš, jdeš zas vstříc smrti.
Naděje, víra, to jsou tvé oběti.