Doufám od samého rána,
že realita je jen sen.
Zase přiletěla ta vrána,
jakoby lákala mě ven.

Jenže mé nohy mě již neunesou,
nemám sílu vylézt z postele.
Hezká slova se sama nepronesou
a radši se tvářím, že se nic neděje.

Na tváři milý úsměv vyčaruji.
A lžu ti sladce od svítání.
Pravdě skrývat se přikazuji.
Utíkám rychle od pokání.

Přátelství co nikdy nebylo.
Byla to jen krutá fraška.
Sic by se mi tolik líbilo.
Hlídaná jak nejmilejší hračka.

Bolest v srdci sic neutichá,
můj úsměv jemný ti lže.
Jed další do mysli se přimíchá.
Řádek o smíchu další má ruka napíše.

Lež, která se neodpouští.
Myšlenky, co ubíjí.
Vězení z nějž nepropouští.
Slabost se nepromíjí.

Jak se vstává, když jsi osamotě?
Jak nosí se maska veselí?
Kam zmizelo tvé kotě?
Proč do hlavy, šli bubáci z pod postelí?

Lhali mi, aby ublížili.
Bylo to dávno, před pár lety.
I dnes mi můj život ztížili.
V očích nekvetou květy.

Než začneš lhát a ubližovat,
prosím, zopakuj si tato slova.
Něčí život budeš pak dlouho ztěžovat.
Pryč bude dlouho jeho svoboda.

Jednou mu do srdce dýku vrazíš,
ta rána se dlouho nezahojí.
Na dlouhou dobu život zkazíš.
Mysl s úsměvem se dlouho nepropojí.

I jednou větou život můžeš zničit.
S tím asi nechceš usínat.
Bude lepší tuto frašku skončit.
Než mi ji někdo začne zazlívat.