„Proč se mnou chceš mluvit?" nechápal. Seděl na svém lůžku, tenkým klacíkem, který našel, rýpal do stěny z pálených cihel a postupně ji celý rok drolil. Počítal, že ještě chvíli a vytvořil by v cihle díru, za kterou by mu ostatní nepoděkovali. Na druhou stranu spal tam, kde se pouze skladovalo dříví, nebylo podstatné, aby zdi byly bez poškození, stačilo pouze to, že dřevo bylo suché.

„Protože si už dva dny nemluvil s nikým a nevylézal ven," odpověděl Benjiro a podal mu misku polévky, kterou Sévilovi přinesl.

Sévil neměl potřebu někam chodit. Pracoval odmítal, ostatní vidět nechtěl a oni jeho také ne. Opět se odebral ke své samotě v chýši, kterou se nikdo neodhodlal narušovat. Až na Benjira, který měl potřebu postarat se o každého, kdo strádal.

„Na tom nesejde," pokrčil Sévil rameny, vzal si od něho polévku a položil ji vedle sebe na zem. Byl hladový, žaludek mu křičel po jídle, ale nechtěl jíst před ním.

Benjiro se bez vyzvání posadil na Sévilovu postel, promnul si zraněnou nohu pod dlouhými kalhotami a řekl: „Zítra ráno se vydáváme na lov. Počítáme s tím, že půjdeš s námi. Hádám, že luk a šípy ti nejsou cizími předměty a umíš s nimi obstojně zacházet, že?" zeptal se s krátkým pohledem, který naznačoval pouze to, že ho obviňuje z jeho minulosti.

„Lépe jsem zacházel s mečem," namítl Sévil, opřel se ramenem o zeď a lehce se zamračil. Chtěl jít na lov s někým, jako byl Edwatrich? Vzpomněl si na to, co mu ten velikán řekl – že Benjiro se nikdy nezeptal kmene, co si o tom myslí. „A zeptal ses ostatních, jestli jim nevadí, že půjdu s vámi?" odsekl stroze.

Benjiro nechápavě nahrbil jedno obočí. Sévil se tomu nedivil, pochyboval, že se Edwatrich chlubil tím, co Sévilovi řekl. „Stianne s námi tentokrát nechce jít. Potřebujeme náhradního lovce, kterého mám vybrat já, jelikož výpravám velím. A já si vybírám tebe, nemusím se ostatních ptát na jejich souhlas," odpověděl mu rozpačitě.

Sévil pokrčil rameny. Pokud zůstane u kmene, bude celé dny sedět v chýši a nepohne se. Neměl s kým mluvit, neměl kam jít. Pokud půjde, alespoň na chvíli změní prostředí a třeba si uvědomí, co má dělat. Nebo ho Edwatrich zabije. Nebo odejdu.

Edwatrichova slova se mu honila hlavou od té chvíle, co je pronesl. Zároveň s tím i to, co řekl Benjiro. Všechno to způsobilo, že měl hlavu bolavou, mysl zmatenou, netušil, co si počít, co dělat, komu věřit a zda si vůbec dávat naději v to, že ještě někdy něco bude správné a bude na nějakém místě vítán. Protože si byl jistý tím, že v Tiberathu už není.

„Půjdu s vámi," přikývl Sévil, přisunul se blíže k Benjiro a dodal: „Pokud mi řekneš, proč mě nenávidíš."

Benjiro se lehce usmál, stříbrné oči stočil k vyskládanému dřevu a tiše řekl: „Protože stejně jako hvězdám, nikdo ti nemůže poroučet, kdy máš padnout a vzdát se. Když si člověk myslí, že tvé světlo pohasne a podmaníš se temnotě, exploduješ v tisíce drobných světel, které nahánějí hrůzu a zároveň člověka okouzlí. Lidé na tebe mohou hledět každičký den a hledat v tobě nějaký význam, ale ty je vždy přesvědčíš o tom, že se pletou a uchováš v sobě svá tajemství. Je toho neskutečně moc, proč tě člověk může nenávidět, ale snad ještě více věcí, proč tě naopak milovat."

Dlouze se odmlčel, zatímco Sévil na něho hleděl s údivem a pootevřenými ústy neschopen slova.

„Proč tě nenávidím, pochopíš brzy. Proč tě miluji možná nikdy nepochopíš, ale to možná ani nikdy nepochopím já. Jsi snad ta nejsložitější existence, která kdy chodila po této zemi, ale to ty sám musíš vědět, Sévile Malciusi."

Vstal, strčil si za ucho jeden pramen zlatých vlasů, pouze se krátce na Sévila podíval se slovy: „Odcházíme zítra za rozednění," a odešel.

Sévil tam jenom seděl, hleděl do prázdna s pootevřenými rty a netušil, co říct nebo si pomyslet – protože Benjiro řekl vše, co kdy potřeboval slyšet.

•••

Obyčejně by nikdy při rozednění nevstal, ale tentokrát ani nešel spát. Nemohl. Převaloval se z jednoho boku na bok, v hlavě slyšel pouze Benjirova slova a představoval si všechny důvody, proč by ho měli jiní nesnášet. Jeho namyšlenost, povrchnost a krutost. To, jak nikdy neprováděl špinavou práci, ale nechával to na jiných. Jak využíval své jméno, aby se dostal na lepší místa. Jeho nanicovatost a tvrdohlavost, která ho dostala do mnoha problémů. To, jak se nechal lehce unést city a žárlivost. Naopak neviděl to, proč by měl být milován. Všechny jeho vlastnosti se vždy přetočily k těm špatným a nakonec se nezmohl na nic jiného než to, že ležel v posteli, v pěstech si drtil prameny vlasů a snažil se usnout, aby nemusel na to všechno myslet.

Ráno přišlo děsivě rychle. Zvládl se akorát pomalu potácet ze své chýše, vlasy rozcuchané, pod očima šedivé pytle s nerozhodnou chůzí, kterou došel k totemu Šérí, kde našel už čekat Edwatricha, Lynneu a Minoretta. Všichni si povídali, na zádech měli přehozené kožené vaky a toulce se šípy, v rukou luky. Edwatrich měl kolem těla ještě smotaný tenký provaz. Jakmile přišel Sévil, všichni tři umkli a sledovali ho. Sévil pouze pokývl na pozdrav, ale žádná reakce nepřišla – ani od Lynney.

Čekali tam na Benjira, který nepřišel až do té doby, než bylo slunce už nad obzorem. Na zádech měl přehozený stejně tak vak, i když větší než ostatní, toulec se šípy a luk a v obou rukách vše ještě jednou společně s dřevěnou holí, o kterou se Sévil dříve opíral. Pochopil, že to jsou jeho věci, které si bude muset nést.

Benjiro mu je podal, zatímco ostatní pozdravil a obeznámil je s tím, že se vydají tradičně do lesa, kde našli Sévila. Nezapomněl je upozornit na to, aby si dávali pozor na případné staré pasti, které tam vojáci Tiberathu mohli nechat z předchozích let. Ostatní se tiše zasmáli, ale Sévil mlčel.

Přehodil si na záda toulec společně s vakem, který ho stahoval k zemi. Přes jedno rameno si pověsil luk a nakonec si vzal od Benjira i hůl s vysvětlením, že cesta bude dlouhá a opěra mu přijde vhod, až ho noha začne bolet.

„Děkuju," zamrmlal Sévil tiše.

Benjiro vyšel první, šel za lovci vyšlapanou pěšinou a Sévil ho následoval s vědomím, že se právě vrací po cestě, kterou byl minulý roh přitáhnut polomrtvý s pastí na medvědy hluboko v kosti jeho pravé nohy.

„Vracíš se za svou minulostí, co?" pronesl Benjiro se smutným úsměvem, když se po pár minutách chůze otočil na Sévila, který už litoval, že se s nimi vydal – vak s jídlem a vodou byl neskutečně těžký.

„Nejraději bych se nevracel," přiznal Sévil rozmrzele.