Naléhal na něho celý večer, aby mu pověděl, proč ho nenávidí. Věděl, že to bude kvůli něčemu, co teprve v budoucnosti provede a chtěl znát onen důvod. Avšak Benjiro mu ho neřekl. Pouze na něho hleděl prázdným pohledem a opakoval slova: „Kdybych ti to řekl, pokusil by ses to změnit a narušil osud. To nesmíš udělat."

Jenže Sévilovi byl osud ukradený. Jeho osudem bylo, že měl být generálem, mocným mužem a uznávaným bojovníkem Tiberathu, ale přitom skončil jako mrzák ve vesnici v horách, kde byl všemi nenáviděn a kde po nocích brečel, protože se mu stýskalo po domově.

Té noci, kdy se Sévil loudavým krokem vracel do vesnice, zatímco šel Benjiro před ním, hleděl mu na záda a doufal, že se otočí se slovy, že se jednalo pouze o vtip. Ale neotočil se. Šel dál, nezastavoval se, vlasy se mu při chůzi vlnily a kroutily, větvičky ze stromů křupaly pod nohama a nijak nevnímal toho, kdo se loudal za ním. Benjiro se zastavil až ve vesnici pod toteme Šérí, počkal na Sévila a popřál mu dobrou noc, načež se vydal ke své chýši.

„Jak můžeš jenom tak odejít" Zeptal se Sévil, i když byl už dávno pryč a nemohl ho slyšet. Hleděl na cestu, kterou Benjiro odešel a ničemu nerozuměl.

Hlavně ne sobě samému. Protože on k němu nic necítil, ale přesto ho ranilo zjištění, že je nenáviděn. Bylo to snad kvůli tomu? Měla nastat v budoucnu chvíle, kdy to má Sévil říct a znepřátelit si tak Benjira, protože si s ním zahrával?

Zvedl hlavu, sledoval totem lišky, která byla sešitá ze dvou částí, vzpomínal na svůj sen, kde mu ona liška sežrala obličej a následně na ten večer, kdy viděl hnědou a bílou lišku, které společně utíkaly skrze louku do neznáma. Stále nerozuměl tomu, co to mělo znamenat, ale už mu na tom ani nezáleželo. Dokonce ho ani netrápil ten sen, kdy někoho táhl lesem. Zajímalo ho pouze to, co má dělat. Protože to netušil.

Zvedl hlavu ještě trochu výše ke hvězdám – k tichým společníkům, kteří tam pro něho vždy byli. Pro Remarcy to byli zesnulí, pro Orwely zlo, pro Tiberathy prosté předměty na obloze. Pro Sévila byly hvězdy něčím víc, ale tu noc to necítil. Věděl, že ani ony mu nepomohou, že je na vše sám a vždy bude, pokud navždy zůstane s těmi, kteří ho nenávidí.

Došel do své chýše. Zlomený duševně, unavený fyzicky, zdrcený mentálně. Položil se do postele, čelem se otočil ke zdi, jako dítě se stočil do pevného klubíčka a jednou dlaní chytil přívěsek na svém krku, který byl stále tichý jako okolní svět. Žádný šepot, který by mu řekl, že vše bude v pořádku – ticho.

Když byl malý, bylo mu řečeno, že vojáci nepláčou. Ne muži, ale vojáci. Jeden rok sloužil pod kapitánkou, která padla při bitvě zády na kopí poté, co ji její kůň shodil a ona neplakala. Ležela na zemi, objímala rukou kopí ve svém břiše, zhluboka dýchala a vydávala rozkazy. Sévil byl u ní, snažil se svou velitelku chránit, ale nebylo proč – byla smířena se svou smrtí a zemřela bez jediné slzy.

Naopak viděl muže, který byl za vraždu své ženy odsouzen k otroctví. Obrovské slzy se mu valily po tváři, třásl se, nemohl pomalu ani dýchat, když si vyslechl svůj rozsudek.

Vojáci neplakali, ale ostatní ano.

Sévil už voják nebyl.

Bylo to jenom pár drobných slz, u kterých cítil, jak se mu pomalu dostávají z očí, stékají přes tváře a dopadají na hrubou tkaninu pod jeho tělem. Snažil se je nevnímat, pokoušel se usnout, ale bál se toho, že se mu bude zdát další sen, u kterého nepozná, zda se jedná o realitu.

•••

Některé noci člověk neusne únavou, ale vyčerpáním. V takových dnech mnohdy ani spánek nepomůže, protože se člověk probudí rozlámaný, duševně zničený a fyzicky unavený, jako Sévil toho rána. Slyšel hned po probuzení déšť, který mohutně bubnoval o zem, ale jinak nic. Žádné lidské hlasy, protože nikdo v takovém dešti nebyl venku a už vůbec nepracoval. Znamenalo to, že i on má volný den do té doby, než přestane pršet, ale také to znamenalo, že nemá co dělat.

Posadil se, jednou rukou si zajel do vlasů, stiskl je a chtěl si vlasy vytrhnout. Netušil proč, pouze to v té chvíli chtěl udělat, protože mu nepřišlo, že by mohl dělat něco jiného. Připevnil si ke svému lýtku popruhy jeho protézy, několikrát si promnul oči, ale stále měl pocit, že vidí rozmazaně. Nos ho bolel, rty pálily a hlava mu třeštila jako ve zvonici. A to ještě ani nic neudělal.

Pomalu přešel k východu z chýše, opřel se o studené dřevo a sledoval okolí, které bylo zakryto mračny a deštěm, přes který nebylo moc vidět. Kapky mu dopadaly na bosé nohy, bylo mu chladno, ale takové příjemné, které mu ulevovalo od bolesti.

Když vše smáčí déšť hustý,

když svět se jeví pustý,

když vlci na okrajích lesů vyjí

a lidé se v úbytcích kryjí –

pouze tehdy povstane Hrdina.

Stará píseň Orwelů vyprávějící o Loranovi, který získal nadvládu nad světem a tajemném Hrdinovi, který povstal z těla umírajícího Isethiho, aby zachránil svět před krutovládou otcovraha. Sévil svého otce nezabil, ale podle mnohých by se dal nazvat krutovládcem. Alespoň, co se jeho podřízených týkalo. Otázkou bylo – kdo měl být ten hrdina, který ho měl strhnout? Pokud však píseň vyprávěla právě o tomto. Netušil, co se s Loranem a Hrdinou stalo, pamatoval si pouze těchto pár veršů, které si přeříkával pokaždé, když pršelo.

Posadil se na zem, jednu ruku natáhl do deště, chytal do dlaně kapky, které nechával stékat po prstech, opakoval si verše v hlavě užíval si tichou vesnici. Nebo naopak strádal tím tichem?

Netušil, zda chce být sám nebo s někým. Mluvit nebo mlčet. Utíkat nebo zůstat na místě. Věděl však, že chce vědět, co se bude dít. Proč byl Benjirem nenáviděn pro to, co provede. Co provede? Co?

Zavřel oči, zaposlouchal se do deště a toho, co bylo v pozadí. Hlasy nesoucí se z chýší okolo něho. Debatující rodiny a přátelé, zatímco on seděl sám tam, kde stále skladovali dříví společně s hromádkou starého oblečení, jednoho lůžka a zmrzačeného Tiberatha, kterého přinesli do vesnice polomrtvého.

Věděl, že kdyby vstal a vydal se kohokoli najít, nebyl by vítán. Nevyhnali by ho, pouze by jejich zábava utichla a možná se na něho křivě dívali. Ale nevyhnali by ho, protože to oni nedělají.

A zrovna v té chvíli, kdy si uvědomil, že ho nikdy – i přes nenávist nevyženou –, skrze déšť k němu přišla postava zahalená v plášti s tvrdé látky.

Otevřel oči, zvedl zrak a mohutný vous mu prozradil, že se jedná o Edwatricha, který se nově pyšnil s polovinou vytetovaného symbolu na zápěstí.

Sévil vstal, udělal pár kroků do chýše, aby uvolnil Edwatrichovi místo pod střechou a nic neříkal. Pouze hleděl na Remarca, který se rozhodl zůstat v dešti.

„Benjiro mě za tebou poslal," řekl Edwatrich.

„Proč?" nechápal Sévil. Ale lhal, tušil, že se bude jednat o nucenou omluvu za napadení z předchozího dne.

„Chce, abych se ti omluvil," odpověděl hrubým hlasem a stále stál na dešti, který tlumil jeho hlas.

Sévil neodpovídal, pouze stiskl rty a čekal na omluvu, která nebude nic znamenat.

„Jenže se ti neomluvím," zahřměl Edwatrich, přimhouřil oči a Sévil udělal opatrný krok dozadu ze strachu, že bude opět napadnut. Srdce mu vynechalo jeden úder a žaludek se mu stáhl – bál se.

„Co po mně chceš?" zeptal se s přeskakujícím hlasem. V živote neměl mnohokrát strach o svůj život. Byl nervózní, když se vydával na první výpravu, ale nebál se. Nebál se ani tehdy, když byl zraněn, pouze tehdy, když se chytil do pasti a poté, co hleděl na Edwatricha. Protože věděl, že v boji prohraje.

„Abys vypadnul. Vrať se tam, odkud si přišel a nech tenhle kmen na pokoji. Tvůj otec zničil mnoho životů a ty ničíš další. Benjiro se nikdy nezeptal kmene na názor ohledně tebe, ani lovců na tvou záchranu a proto ti to říkám já. Nikdo nikdy nesouhlasil s tím, abys tu zůstal, pouze on. A Benjiro ještě nikomu nevelí. Vrať se ke svým lidem a tomuhle místu se navždycky vyhni, protože mi věř, že tihle lidé mohou bojovat. A pokud uvidí, že budeš mezi těmi, kteří by je měli zničit, budeš si přát, abys dávno zahynul v tom lese."

Otočil se a odešel.

Nechal tam Sévila stát osamělého s opodstatněným strachem, že byl všemi vždycky nenáviděn. V Tiberathu, ale i u Remarců.

Posadil se na zem, zády se opřel o hliněnou zem, zavřel oči a dávil v sobě křik.

Vrať se domů, slyšel. Nevycházelo to však z jeho úst, ani to neslyšel ve své hlavě, byl to šepot, který se mu roznášel okolo uší.