Za ten rok nikdy neviděl Edwatricha usmívat se. Byl to pouze obrovský zarostlý muž, který na svých bedrech unesl vzrostlou laň, dlaněmi mohl používat jako hrnec na polévku a pohled do jeho očí naháněl strach. A když někomu šlápl na nohu, dokázal přelámat kosti. 

Jadee byla naopak drobná žena s dlouhými světlými vlasy po bedra, opálenou pletí a milýma očima.

Byli si neskutečným opakem, ale to, že je Sévil často vídal spolu, mu napovídalo, že opaky se přeci jenom přitahují. Neměl zrovna co na práci – respektive nechtěl pracovat, proto se vymluvil na bolest v jizvě, kterou mu Caro už vyléčil a šel si za ním pro trochu masti, když tam narazil na Edwatricha a Jadee.

Benjiro mu řekl o tom zvyku. Stejně, jako se v Tiberathu uzavíralo manželství, Remarcové uzavírali sulieve. Caro měl za úkol dvěma lidem, které měl spojit, vytetovat půl symbolu, který si vyberou, na kousek dlaně tak, aby při spojení dlaní vznikl jeden celý obrazec. Když Sévil došel před Carovu chýši s rukou na svém boku, právě dodělával Edwatrichovu část značky.

„Co je to?" zeptal se Sévil Jadee, vedle které se posadil. Drobná plavovláska si zrovna na svou značku mazala tenkou vrstvu hojivé masti.

„Mořská vlna," odpověděla mu a dlaň ukázala.

Sévil se zamyšleně zamračil. Věděl, že si pár vybírá něco, co je spojuje, ale nedokázal určit, čím by je měla spojovat právě mořská vlna. Edwatrich pocházel z kmene, který žil na pobřeží, ale pokud se nepletl, Jadee se narodila u Remarců a moře tedy nikdy nezahlédla.

„Moře umí přinášet vlny malé a neškodné. Ale někdy přinese takovou, která smete celá pobřeží a zanechá pouze zkázu," odpověděl Edwatrich a pohlédl na Sévila, jako kdyby mu ustřihl jeho opečovávané vousy.

Sévil pouze nechápavě pozvedl jedno obočí a poprosil o nějaké bližší vysvětlení. 

„Jejich odlišnost. On velký a nebezpečný. Ona malá a hodná," vysvětlil mu Caro v řeči Tiberathu. Sévil sice netušil, proč se stařec rozhodl pro tu řeč, ale pochopil, co tím měl na mysli. Edwatrich ani Jadee mu navíc neodpověděli, takže jenom pokývl hlavou a nechal to být.

„Kdy ty si najdeš svou sulieven?" zajímala se Jadee.

„Nebo spíše sulievene," zamrmlal si Edwatrich pod vousy, ale Sévil ho přesto slyšel.

Až tvůj kmen bude zase žít, chtěl mu říct, ale kousl se do jazyka a mlčel. Jadee měla na mysli ženu, Edwatrich muže. Bylo mu zřejmé, že ze strany Edwatricha se jedná o pouhé popichování, které nemá ničím doložené a nejspíše to ani nemyslel zcela zle. Sévilův vztah s Edwatrichem byl pošramocen už od samého začátku, když zjistil, že Sévilovo příjmení je Derees. A Benjiro byl až moc upřímný člověk a řekl Edwatrichovi, proč se jmenuje stejně jako jeho padlý kmen. Od té doby se Edwatrich na Sévila díval křivým pohledem, ale nikdy neřekl ani slovo.

„Ještě jsem nenašel nikoho, komu bych za tetování stál," odpověděl Sévil co nejlépe mohl – svedl vinu na sebe.

„A v Tiberathu? Měl si někoho, s kým by sis nechal potetovat dlaň?" zajímala se Jadee nadále. Sévil byl na její otázky zvyklý. Mnohdy se vyptávala, jak Tiberath vypadá, jaké mají zvyky, jakým způsobem žijí a hospodaří. Přesto k Tiberathu cítila stejný odpor jako ostatní.

Nechtěl mluvit o Sině a ani o Contonovi. Protože u prvního si dokázal představit, že by sdílel zbytek života, ale nikdy nepocítil opětované city. U druhého pocítil, ale v Tiberathu s ním nemohl žít a proto na to nikdy nemyslel. Proto odpověděl nejasně: „V Tiberathu jsem byl vojákem a ti se nesmějí oženit, dokud neopustí armádu nebo to není povoleno generálem."

„Byl si vojákem stejně, jako je Caro léčitelem a já lovcem? Nebo ses za něho považoval, protože si držel zbraň?" zajímal se Edwatrich s tím tónem, u kterého Sévil věděl, že ho odsuzoval a nenáviděl Tiberath. Neměl mu to za zlé, ale zároveň ho to uráželo.

„V Tiberathu se musí každý chlapec přidat na dva roky k armádě," přiznal Sévil tiše s pohledem do lesa. „Pokud se v ní rozhodne zůstat, stane se vojákem, kterého výpravy živí. Pokud odejde, může se stát kým chce."

„Takže sis vybral krvavé povolání?" odsekl tak zhurta, až po něm Jadee hodila zlostný pohled.

„Benjiro taky šel ve šlépějích otce, já se v tomhle ohledu neliším. Žádalo se to po mně a já nehodlal odporovat své rodině a zvykům," vykroutil se z odpovědi. Protože pravdou bylo, že chtěl být vojákem odjakživa, ale Sévil byl také odjakživa lhářem, který lhal, aby ubránil svou čest.

„Tvůj otec je vrah," neudržel se lovec. Vyškubnul svou ruku ze starcových, který s sebou leknutím škubnul a sledoval Edwatricha, který se postavil nad Sévila jako hora a hleděl na něho tak, jak Sévil jednou hleděl na tři sirotky, kteří chtěli pouze jíst.

„A stejně tak i já," hlesl Sévil s vědomím, že z něho zarostlý obr možná vymlátí duši.

A měl pravdu. Dříve, než stačil zareagovat, cítil Edwatrichovu pěst na své hrudi. Držel ho za límec, zvedal na nohy – v Sévilově případě na nohu –, mával s ním na půl ve vzduchu a bylo mu zcela jedno, že se s ním pokoušela Jadee lomcovat, protože byla sotva poloviční velikosti, co její sulievene. Carova snaha donutit Edwatricha položit Sévila na zem byla stejně marná. Proto raději křikl na Jadee, ať jde najít Xenna a Benjria, zatímco se snažil donutit Edwatricha alespoň snížit svou paži, aby Sévil mohl stát na zemi a neviset na půl ve vzduchu.

Jadee okamžitě odběhla, zatímco Edwatrich rudý v obličeji zvedal svou paži, aby mohl Tibeatha udeřit do obličeje. Sévil pouze položil jednu svou dlaň na Edwatrichovu, aby se ji pokusil povolit, ale proti němu byl slabý mrzáček, který se mnoho měsíců pouze válel na lůžku a poté veškerou práci flákal.

„Jestli se budeš cítit lépe, uhoď mě. Udělali to jiní a myslím, že jim to pomohlo. Dvacet sedm let jsem se pyšnil jménem kmene, který můj otec povraždil a zotročil. Možná mi jeden z potomků tvých lidí nosil snídani, pral prádlo nebo pucoval boty, kdo ví? Nikdy jsem se neobtěžoval s tím, abych znal jejich původ nebo jména," promlouval Sévil klidně, čímž pouze sypal sůl do ran Edwatricha.

Byl si vědom toho, co dělá a proč to dělá. Pro tu potřebu vrátit se do minulosti. Chtěl v krvi cítit nenávist k těm, které nazýval Slimy a k tomu potřeboval důvod. Potřeboval cítit bolest, která by pocházela z boje a ne ze zranění. Chtěl, aby mu bylo ublíženo, protože si nebyl jist, zda je stále živ.

A Edwatrich ho uhodil. Nasadil mu ránu přímo do obličeje, která se Sévilovi rozlila celým tělem. Caro zakřičel, ale obr ho neposlouchal. Uštědřil Tiberathovi druhou ránu do pravé tváře a poté ho pustil. Sévil se svezl k zemi jako hadrový panák s kovovou pachutí krve v puse. Vyplivl Edwatrichovi k nohou krev společně se slinami, zvedl k němu zrak a s bolestí se usmál na jeden koutek.

„Cítíš se lépe?" zeptal se ho. Bojoval s nutkáním položit si hlavu k zemi, dlaněmi si zakrýt tvář a řvát bolestí, která se vyrvonávala tomu, co cítil minulý rok, ale nemohl. Chtěl více ran, aby si byl skutečně jistý tím, že je naživu. Caro však držel Edwatrichovu pravačku, křičel na něho, ať toho nechá, ale Edwatrich ho neposlouchal. Léta nahromaděného vzteku proti lidu, který mu vyvraždil kmen a donutil jeho rodiče najít nový domov, ho donutila Sévila ještě dvakrát kopnout do žaludku, než konečně přispěchal Benjiro společně se svým otcem a Jadee.

Xenn a Benjirem Edwatricha odtáhli za paže dál, zatímco na něho křičeli tak rychle a překrývaně, že jim Sévil ani nerozuměl. Ani však nechtěl. Přetočil se na záda, jednu ruku držel na břiše, kde cítil, že se mu přerovnaly všechny orgány, sledoval azurové nebe a mělce dýchal. Snažil se utišit bolest, ale zároveň si ji užíval.

Než se nadál, klečel u něho Caro s Jadee, otírali krev, která mu vytékala z nosu a úst, ale Sévil je nevnímal.

V tuhle chvíli, řekl si v mysli, by už ležel s rozpáraným břichem v prachu.