Po prvním dnu chůze, kdy nikdo s nikým nemluvil, toho měl plné zuby. Noha ho bolela, byl unavený, každý jeho krok doprovázelo škobrtnutí, zakopnutí a několikrát dokonce i pád. Benjiro se mu vždy nabídl, že mu pomůže zpátky na nohy, ale po druhé pomoci už začal Sévil odmítat, protože viděl, jak se na něho ostatní koukají – jako na neschopného ničemu, závaží na jejich zádech, mozol na prstech, kaz v zubech a nepřítele.

Opíral se o hůl, vak na zádech ho stahoval k zemi a luk mu pouze překážel. První den ho navíc ani nevyužil, protože ostatní kladli pasti, které měli sebrat cestou zpátky, zatímco se několik dní pokusí ulovit hlouběji v lese jinou zvěř. Ani na jednu past na medvědy nenarazili. Byli stále moc vysoko tam, kde to Sévil neznal a chápal proč. Stromy byly vyviklané, ze země kromě jejich kořenů trčely kluzké kameny, cesta byla neprůchozí pro koně a vůz, dokonce i vojáci v plné zbroji by měli problém vyjít nahoru.

Krátce před setměním se utábořili v malém plácku mezi vysokými smrky. Odhodili své vaky a luky na zem a bez řečí se Lynnea s Minorretem vydali pro dřevo, zatímco Edwatrich kontroloval okolí a Benjiro z Edwatrichova vaku začal vytahovat jídlo. Moc toho nebylo, pouze chléb o velikosti zaťaté pěsti pro každého a tvrdé sušené maso divoké, které se nedalo řádně ukousnout a dalo se maximálně nekonečně žvýkat a zaplňovalo to pusu. Sévil se s povzdechem posadil, svůj vak si strčil pod bradu a zavřel na chvíli oči únavou.

„Byl to teprve první den cesty," namítl tiše Benjiro a podal Sévilovi jeden chléb a hned na to i jeden Edwatrichovi, který přikývl, že okolí vypadá v pořádku a žádné stopy po medvědech.

„S jednou nohou se nechodí snadno," řekl tiše Sévil, vyhrnul si nohavici a promnul si pahýl své nohy, který měl jako v ohni.

Edwatrich k němu natočil hlavu, otevřel pusu, ale jeden ostrý pohled od Benjira ho umlčel dříve, než stačil promluvit. Sévil tušil, co chtěl říct – že není jediný s jednou nohou, ale přesto fňuká pouze on sám.

„Zítra ujdeme menší trasu, budeme klást pasti a následující den budeme lovit poblíž mýtin. Nejhorší bude opět návrat, ale ten nastane až za několik dní," pověděl krátce Benjiro s pohledem stále na Edwatricha, který se rýpal v chlebu.

Minorret s Lynneou se vrátili krátce na to se větvemi v náručí, které položili na zem kousek od ostatních. Edwatrich se pustil do rozdělávání ohně, zatímco Sévil se omluvil, že si potřebuje na chvíli odskočit, zvedl se ze země a pomalými kroky s bolestí se vydal mezi stromy mimo dosah ostatních, kde se ihned spustil tichý rozhovor, který nebyl pro Sévilovi uši. Slyšel pouze Benjira, který řekl: „To není vaší povinností."

Bylo mu to povědomé. Posledně odešel od svých mužů, aby se trochu prošel a skončil s nohou v pasti na medvědy. Dával si raději pozor na cestu, ale věděl, že na žádné pasti už nenarazí. Přemýšlel nad tím, o čem tam nejspíše mluví. Jak ho nenávidí? Jak by si ho přáli mrtvého? Nebo snad mluvili o věcech, kterým by on nerozuměl, protože není jako oni? Už rozuměl jejich jazyku, znal nějaké zvyklosti, ale přesto nedokázal žít jako oni.

Posadil se na jeden kořen stromu, zvedl hlavu ke korunám a sledoval, jak se větve lehce vlnily ve větru. Naslouchal šumění listí a snažil se dohlédnout až na oblohu. Avšak husté větve mu nedovolily se na ni podívat. Místo toho zahlédl ptáka.

Černého majestátního opeřence s lesklým peřím, které hrálo až v půlnočně modrých odstínech. Seděl na jedné větvi, rozhlížel se okolo sebe a chvíli hleděl i na Sévila. Jednalo se o havrana.

Pro Orwelly byl havran předzvěstí smrti a jejím hlavním symbolem. Jak zjistil, starým jazykem se havran řekl Tonres. A smrt se překládala jako Condor Tonres."

Národ, ze kterého pocházela jeho matka, mu vždycky přišel nepochopitelný. Věřili v Boha, kterého nikdy nespatřili, neznali jména, ale místo toho dávali svým potomkům názvy rostlin, událostí, legend a podobných věcí. Benjiro Sévilovi řekl, že zatímco jméno jedné jeho sestry vypovídá o dívce, která zemřela, by slunce mohlo svítit, ta druhá byla květinou. On sám byl největším zlem a čím byla jeho matka, netušil. Snad si to ani nepřál vědět. Opouštěl svou matku naštvaný, když ho poprvé uhodila za to, že nesdílel stejné myšlenky a on jí to nemohl odpustit. Snad kvůli tomu, že si myslel, že ho na rozdíl od otce skutečně miluje. Bernart Derees se ke svému synovi choval totiž jako k jakémukoli jinému vojákovi.

Sévil sklopil zrak. Zvedl ze země spadlou šišku, vylupoval z ní jednotlivého dřevnaté šupiny a odkazoval je na zem. Sledoval přitom své prsty plné mozolů od práce, nehty s hluboce zažranou špínou a drobné jizvičky z minulosti. Ty ruce mu přišly cizí. A společně s nimi i zbytek těla, ve kterém byla uvězněna jeho duše. Svaly měl ochablé, rapidně zhubnul, cítil svá žebra, noha, kterou už dávno neměl, ho neustále svědila. Kdyby takto předstoupil před své muže, vysmějí se mu, že není vojákem, ale pouhým žebrákem, co by se pro žold nechal naverbovat do armády, kde by nepřežil ani den, protože nemá vlastní výzbroj. Pochyboval však, že ještě někdy uvidí tiberathskou armády, aby před ní mohl někdy předstoupit.

Přibližně půl hodiny poté, co se vzdálil od ostatních, se setmělo. Mezi stromy viděl drobný plamen ohně, který ho navedl zpět mezi ostatní, kde se v tichosti posadil. Edwatrich ležel na boku zády k ostatním a spal. Lynnea tiše mluvila s Minorretem, zatímco Benjiro mlčky seděl opřený o strom a hleděl do plamenů.

Sévil se posadil kousek od něho, přitáhl si protézu blíže k tělu, odepnul ji a položil vedle sebe. Pokožku měl zarudlou, odřenou a hlavně bolavou, pochyboval, že by ušel ještě jeden krok, než by se únavou složil k zemi.

„Jsi na mě naštvaný?" zeptal se Benjiro v jazyce Tiberathu, čímž si vysloužil krátký zmatený pohled od Minorreta a Lynney, kteří jim však nerozuměli.

„Měl bych?" otázal se Sévil ve své mateřštině, která se mu nepříjemně převalovala na jazyku. Přišlo mu, jako by to byl ten jazyk, který se před rokem začal učit a ne ten, ve kterém pronesl první slovo.

„Nejspíše ano," pronesl Benjiro s pokrčením ramen, „řekl jsem ti věci, za které máš právo být naštvaný. A ty jsi navíc člověk, který se dokáže lehce naštvat. Takže se ptám, jsi na mě naštvaný?"

Sévil mlčel, hleděl do plamenů, hledal v nich odpovědi, ale neviděl vůbec nic. „Nejsem, myslím. Jenom netuším, jak reagovat na vše, co se děje."

„Takže jsi ztracený?"

„Nejspíše ano," hlesl Sévil. Byl si jistý, že kdyby chtěl, dostane se domů. Věděl, kde se nachází, jakým směrem jít do Tiberathu, do Jižního Hvozdu, do sídla, do své ložnice. Tu cestu znal, ale nemohl tam jít a to, že neměl nohu a ani dostatek jídla, nebylo tím problémem. Bál se toho, že tam není vítán. Představoval si, že by byl zabit, jakmile by překročil hranice.

„Také jsem byl," přiznal Benjiro s letmým úsměvem. „Tehdy, když jsem v okovech trávil dlouhé dny a noci s pocitem, že už nikdy nepocítím svobodu. Ač jsem znal osud a věděl jsem, že znovu spatřím otce, nevěřil jsem tomu, protože jsem měl zlomeného ducha."

„A co tvého ducha slepilo?" zajímal se Sévil. Rukama si prohrábl vlasy, sklopil hlavu a zůstal v té polozničené a unavené pozici, zatímco si Benjiro dával načas s odpovědí.

„Dostal jsem příležitost. Jenom pár sekund, mezi kterými jsem se mohl rozhodnout, zda zůstanu zlomený a zemřu, nebo povstanu a budu bojovat pro svůj návrat domů. Nic víc jsem nepotřeboval, pouze pár správných vteřin, které otočily můj život."

Sévil zvedl hlavu. Přišlo mu, že jejich situace jsou odlišné. Benjiro věděl, co chce a kam se dostat. Když dostal šanci k útěku, nemohl ji promarnit. Avšak Sévil? Netušil, zda se může vrátit domů a netušil, čím by mohl přesvědčit kmen, že je na jejich straně.

„Takže mám prostě čekat?" zeptal se.

„Ano," odpověděl Benjiro s povzbudivým úsměvem. „Někdy toho víc ani udělat nemůžeme."

•••

Druhý den toho skutečně moc neušli. Všichni kladli pasti, pouze Sévil hleděl, jak to dělají a snažil se něčemu přiučit od Benjira, avšak správné uzlíky, smyčky, oka a vyhlédnutí vhodné větve, bylo zcela mimo jeho chápání. Ten den pro něho byl nudný. Pouze ostatním držel věci, trpěl nepříjemné pohledy od Edwatricha a snažil se mu je neoplácet, aby nedostal znovu po zubech.

Jakékoli emoce a reakce ze Sévilovi strany, přišly až krátce před západem slunce, když se rozhodli utábořit. To místo totiž znal. Mýtinu, kapradí, okolní stromy, co všechno už někde viděl. Odhodil na zem své věci, hůl, s pootevřenými rty se rozhlédl okolo, ignoroval Edwatricha, který mu řekl, aby se vydal pro dříví a raději se vydal směrem, kterým už jednou šel.

„Sévile?" volal na něho Benjiro, ale nevnímal.

Vkročil mezi kapradí, dotkl se stromu, kterého se už jednou dotkl a šel. Před rokem si myslel, že to krapdí bude jeho smrtelná postel. Tam někde ležela past, která ho připravila o nohu, zatímco jeho muži hodovali na zvěřině, kterou dvojčata Sean a Naes ulovili. Tam někde plánovali, jak ho zabijí a on jim jejich práci usnadnil – alespoň si to mysleli.

Za zády stále někdo volal jeho jméno, ale na tom nezáleželo. Šel a zastavil se až ve chvíli, kdy kopl do něčeho kovového. Zalkl se, odhrnul kapradí, klekl si a hleděl na tu věc.

Ze zrezivělého kovu už déšť dávno smyl krev. Řetěz, který byl připevněný ke stromu, byl už takřka zarostlý v zemi a zuby té pasti byli pevně zavřené. Ve vzpomínkách si přehrával tu bolest, svůj ryk, volání o pomoc a pláč, když byl odsouzen k té kruté smrti.

Benjiro stál kousek za ním, cítil ho, ale nevnímal.

„Tys to místo poznal?" nechápal Benjiro.

Sévil dlouho neodpovídal. Držel v rukou těžkou železnou past, kterou nechal sám položit a netušil, co si myslet. Možná mu ta past přeci jenom zachránila život, nebo snad ne?

„Nezapomeneš na místo, kde si zjistil pravdu o svém lidu," odpověděl tiše Sévil, položil past na zem, vstal a vydal se zpět do tábora.