Když byl dítě a pociťoval ten sžíravý pocit v žaludku, který obsahoval jeho, Kianu a Zusaka, nevěřil, že by někdy mohlo přijít nějaké zlepšení. Když je viděl nebo na ně pouze pomyslel, žaludek se mu obracel vzhůru nohama, chloupky na krku se mu ježily a skřípal zuby, div si je neubrousil.

Ale všechno tohle ho nakonec přešlo a on mohl opět svobodně dýchat a nerušeně spát. Protože Zusak zemřel.

Jednoho dne odjel zpátky na Malý ostrov a už nikdy se nevrátil. Plul na lodi jeho otce, přišla bouře a jedna mohutná vlna, která se převalila přes palubu, ho a dva námořníky shodila do moře. Jeho tělo našli o několik dní později. Ryby mu sežraly oči, okousaly prsty a tělo měl nafouklé jako balon. Sévilovi se ulevilo, když zjistil, že ten příkladný Tiberath zmizel z jeho života a to i přesto, že Kiana pro něho plakala po nocích, když si myslela, že ji nikdo neslyší. Tvrdila, že si ho nechce vzít, ale udělá to kvůli otci, avšak Sévil věděl, že k němu skutečně něco cítila.

Od smrti Zusaka už nikdy neměl ten nepříjemný pocit v žaludku a proto se bál jedné skutečnosti – jestli se tak chce opět přestat cítit, jeden z nich bude muset zemřít.

•••

Moc toho v noci nenaspal. Bylo to opět jako s Contonem. Po nocích byl tam, kde neměl a před svítáním se vracel na své místo, aby se trochu vyspal a tvářil se, že se nikdy nic nestalo.

Venku už lidé pracovali, když ležel na svém lůžku, mezi prsty měl protažený provázek a prsty přejížděl po přívěsku od Contona.

Nechtělo se mu stávat a nejenom z únavy, ale také z nejistoty a divného pocitu v žaludku. V noci měl sen, který se mu zdál jako reálný. Vše, co se tam stalo, jako kdyby skutečně cítil na své kůži, slova vycházela z jeho úst, poslouchal ostatní svýma ušima a sám za sebe se rozhodoval. Jako kdyby měl ten sen, které mívala jeho matka.

Byl zpocený, utahaný, špatně se mu dýchalo, pahýl jeho nohy měl rozedřený o kožené řemeny a třásl se. Lámal se pod tíhou lidského těla, které nesl, protože jeho majitel už nebyl schopný moc chodit. Oba dva byli utahaní, odření, přišlo mu, jako kdyby měl zemřít. Věděl, že má cíl, ale nevěděl jaký. Netušil, jak daleko byl, zda vůbec někdy uspěje. Jenom v to doufal, protože se bál smrti. Umíral? Byl vlastně v nebezpečí? Netušil. Jenom věděl, že se musí někam dostat a musí se tam dostat s ním. Jinak oba dva zemřou.

Netušil však, koho držel. Kam mířil, co se stalo.

Po probuzení si však nebyl ničím jistý. Protože mu to přišlo tak neskutečně reálné. Nepoznával, kde se nacházel, což mu nijak nepomáhalo.

Snažil se přinutit, aby vstal z postele a šel pracovat, ale práci nesnášel. Nebyl na ni zvyklý a ani po roce svůj postoj k ní moc nezměnil. V tomhle ohledu mu chyběl jeho starý život, kdy pouze vydával rozkazy a sledoval, jak ostatní dělají práci za něho. U Remarců nebyl nikým a ani ten, kdo byl někým, se práci nevyhnul. Nechápal Xenna a Benjira. Kdyby byl na jejich místě, nepracoval by a pouze by si všímal svých věcí. Oni však pracovali. A dokonce i starý Caro sem tam přiložil ruku k dílu, pokud nešlo o namáhavou práci.

Remarcové si však byli prý rovnocenní a pracoval každý. Proto ho krátce poté, co se vzpamatoval ze svého snu, vyhnal Edwatrich se sekyrou v ruce, kterou mu i předal, aby nasekal dříví.

Neochotně si ji od něho převzal a vydal se k okraji mýtiny, kde bylo naházené dřevo. Měl rozštípat špalky na čtvrtiny a poté je s pomocí dětí odnést do jedné chýše, aby dřevo nenavlhlo. Nesnášel tu práci snad ještě víc jak stahování z věře, pletení košíků, stavbu chýší, hlídkování, praní, vaření a vlastně cokoli. Vadila mu každá práce.

Nenávist k sekání dřeva dával najevo flákáním své práce. Děti kolikrát museli dlouhé minuty čekat, než konečně Sévil přesekl špalek, aby ho mohli odnést. Vybavoval se s nimi unaveným a podrážděným hlasem, nijak nevnímal jejich pošťuchování a popohánění. Pouze jejich žalování Benjirovi.

Přivedla ho bosá holčička, která říkala, že Sévil nepracuje a oni už mají hlad.

„Práce jde pomalu, dřevo je moc tvrdý," opáčil Sévil, pokrčil rameny a odhodil na zem dva kusy dřeva, které okamžitě děti zvedly.

Benjiro se zamyšleně zamračil, položil holčičce ruku na rameno a řekl všem, ať se jdou najíst, že Sévilovi s jeho prací pomůže. A že se po jídle mohou jít vykoupat do tůně. Děti zajásaly a okamžitě zmizely, čímž nechali Sévila na pospas Benjirovi, který okamžitě začal mluvit v řeči Tiberathu. Dělal to pokaždé, když nechtěl, aby někdo náhodou zaslechl jejich rozhovor.

„Co se s tebou děje?" zajímal se.

„Nesnášim tuhle práci, to moc dobře víš," opáčil Sévil a odhodil sekyru na zem.

„Nesnášíš každou práci, to vím. Ale co se děje s tebou?"

„Se mnou?" nechápal a založil si ruce na hrudníku.

„Chováš se divně. Vždy ses choval, ale poslední dobou jsi zkrátka... Jako ne ve své kůži, řekl bych," vysvětlil Benjiro své mínění a odhrnul si vlasy z obličeje. Ani jednou si je za ten rok, co s ním Sévil žil, si je neostříhal. Nechával je růst, zatímco Sévil si je nožem sestřihoval do nerovných kratších pramenů, protože dlouhé vlasy nenáviděl.

„Prostě mi vadí tahle práce. Celé zimy jsem pouze lovil, abych se zabavil a přes léto jsem obsazoval území. Sekání dříví a stavění chýší není nic pro mě," zalhal. Jeho nejistota a neustálé ošíjení bylo způsobeno válkou, kterou měl ve svém nitru. Netušil, co dělat, jak se chovat, nezvládal své pocity a jediné, co chtěl, bylo prostě zmizet.

„Chceš lovit?" zeptal se Benjiro.

Nebylo to sice to, čeho chtěl Sévil docílit, ale přikývl. Doufal, že něco, co zná, mu pomůže vyrovnat se s tím vším. A lov navíc nezněl tak nudně jako pletení košíků a broušení nožů.

Benjiro přikývl. „Na lov se vydáme za tři dny. Do těch lesů, kde jsme tě našli. Půjdeš s námi, jestli chceš. Do té doby však musíš vydržet s tímhle," poukázal na sekyru.

„To nějak vydržím," zamumlal Sévil, ohnul se a zvedl sekyru do rukou. Raději by však držel meč.

Čekal, že Benjiro odejde, ale ten stál na místě a prohlížel si okolí, kde nikdo momentálně nebyl.

„Přijdeš opět v noci?" zajímal se.

Sévil zvedl zrak, pokrčil rameny a sekyru zasekl máchnutím do špalku. „Potřebuji se vyspat. Moc jsem toho nenaspal a další noc bych nejspíše už nezvládl. Zítra ano, ale dnes ne," řekl prostě. Když byl s Contonem, nevyspal se pořádně týden. S Benjirem měl více času a zároveň necítil tu potřebu s ním být každý den. Stačilo každou druhou noc.

„Dobře," přikývl Benjiro a udělal k němu dva malé kroky. Sévil se rozhlédl kolem sebe. Nikdo tam nebyl, ale přesto si tím nebyl jistý. Remarcové nebrali dva muže nebo dvě ženy za zločin, ale Benjiro zkrátka nesměl. Pouze na něho platilo to jedno pravidlo.

„Někdo nás může vidět," prohodil Sévil tiše, i když jim nikdo nemohl rozumět.

„Ostatní na rozdíl od nás pracují," opáčil Benjiro tiše.

Byl opět tak blízko, jako byl před rokem v té tůni, když ho od sebe Sévil odstrčil. Byl by to udělal znova, ale neudělal. Jenom chci být milován.

Byl to pouze krátký polibek, který ukončil Benjiro, když v dálce zaslechl brek dítěte. Odtrhl se od Sévila, který s sebou cuknul. Benjiro se omluvil, se spěchem odešel a nechal tam Sévila samotného.

Byli si blízko. Strávil s ním dvě noci, znal ho více než rok, ale přesto si nemohl pomoci – Benjira stále cítil jako cizince.