V létě toho roku se Sévil začal učit jazyku, který vždy považoval za křik beznadějných lidí, kteří brzy zemřou. Nemohl přes jazyk dostat mnoho obratů, jeho přízvuk byl mnoha členům kmene pro smích a mnohdy mu nerozuměli. Snažil se pomoct si posunkami a prošením Benjira o překlad, ale čím čas postupoval, byl v tom sám, aby měl důvod snažit se.

Na podzim, v době, kdy se měl vracet z výprav a vítat se doma s rodinou, už dokázal obstojně hovořit s členy kmene v jejich jazyce, ale za to se učil znova chodit. Koženými řemeny mu byla k pahýlu připevněna dřevěná náhrada, která nebyla tak věrná jako Benjirova, ale sloužila svému účelu, aby se mohl volně pohybovat po vesnici.

Když udeřila zima, myslel si, že to bude jeho konec. Dlouhé večery trávil tím, že poslouchal členy kmene vyprávět slimské legendy, zdokonaloval se v jejich jazyce a sám se jim snažil naznačit, jak vypadal jeho svět. Snažil se před nimi skrýt to kruté, ale neukazoval Tiberath pouze v pozitivním světle.

Na jaře začal vypomáhat s opravami chýší a stavěnými nových. Poprvé na vlastní oči viděl, jak přichází na svět dítě a také se naučil stahovat zvěřinu z kůže a připravovat její maso. Nemohl se stát lovcem, pomáhal starším a ženám, ale nevadilo mu to. Naučil se žít s faktem, že bez své nohy už nikdy nebude moci dělat to, co dělal dříve.

V létě, když cítil, že je se Slimy už rok, začal cítit, že mu z beder odpadá váha minulosti a jeho původu.

Každou noc, když chodil po dni plném prací uléhat, díval se na složenou hromádku kousek od své pelesti. Složený pevný kabát, který ho dříve chránil před větrem a deštěm, jezdecké kalhoty, jedna kožená bota a prachem zanesený měděný medailon na samotném vrchu se znakem kapitána.

Benjiro mu jednou řekl, že Remarcové – pro Tiberath Slimové – nemají příjmení. Všichni mají pouze jedno jméno, protože si jsou rovni. Ti, kteří mají v Tiberathu jedno jméno jsou nižšího postavení, ti s příjmením jsou vznešení a se dvěma jmény náleží starému národu.

„Vzdal si se Tiberathu a tím svého příjmení. Zda-li se vzdáš svého původu je také jen a pouze na tobě," řekl mu.

A Sévil se ho vzdal. Zapověděl jméno Malcius a rodové jméno Dereesů, aby se stal pouhým Sévilem. Údajně mrtvým vojákem, který prosil kmen Remarců o to, aby ho přijal mezi sebe. A oni ho přijali.

Každou noc se díval na své staré oblečení a pokládal si otázku: Neměl bych se vrátit?

Později se však otázka změnila na: Co kdybych se vrátil?

Ale v létě už cítil, že ta otázka zní: Neměl bych se minulosti zbavit?

Uléhal po postele s tou myšlenkou. Ruku si jemně položil na svou jizvu na boku, která byla zocelená a nadále nebolela. Caro se na podzim nabídl, že jeho ránu zkusí přeléčit a podařilo se mu. Co nedokázala medicína Tiberathu za mnoho let zvládl jeden stařec za pár měsíců.

Držel ruku na své ráně, aby si uvědomil, co mu Tiberath přinesl. Pouze ohrožení jeho vlastního života a nenávist lidí, kteří s ním sdíleli původ.

Po chvíli však ruku přesunul z boku na krk. Cítil ten kousek šeptajícího dřeva na svých prstech, ale nenáviděl ho, protože nikdy nešeptal. Za všechny ty hrozivé chvilky neslyšel ani slovo. Přesto si ho na krku ponechával, protože to byla vzpomínka na Contona. Jeho jméno podle Benjira znamenalo Smrt, ale přesto Sévilovi přišlo, že Conton byl jediný, který ho neměl ke smrti přivést.

Odolával navíc pokušení, aby zjistil, co jeho původní jméno dříve znamenalo. Už měl šanci to zjistit, ale odmítl, protože mmu bylo řečeno, že je to nadávka. A on nechtěl být nadávkou. Chtěl vědět, že alespoň jedna část jeho života byla předurčena k tomu, aby byla dobrá, lidmi milovaná a ne prokletá.

Přetočil se na bok ke zdi. Jednu ruku si schoval pod hlavu, zavřel oči a snažil se usnout. Cítil, jak byl z práce unavený, jeho tělo lačnilo po odpočinku, ale mysl nemohla usnout. Občas se mu to stávalo. Nejdříve nemohl spát vůbec, protože se cítil provinilý, že zahodil celý svůj původ a život. Později, když konečně poznal, co znamená pracovat, spal jako nemluvně od soumraku do úsvitu. Ale občas přišla ta zlá noc, jako byla právě tato. V hlavě měl moc myšlenek, které mu nedovolovaly spát, místo toho chtěl pouze řvát.

Věděl, že i když mu přišlo, že leží pouze pár minut, bylo to pár hodin. Převracení z boku na bok, přemítání nad starými věcmi mu zabralo moc času.

Posadil se. Oči ho pálily únavou, ramena měl strhaná, ale přesto věděl, že neusne. Poškrábal se na hrudi, ze země zvedl vzdušnou košili z hrubé tkaniny, kterou si přetáhl přes hlavu, nazul si botu a vstal.

Vstal, zakodrcal se, když se mu hlava zamotala a chvíli mu trvalo, než stál pevně na noze a protéze. Vydal se ze své chýše ven, kde kromě pár žhavých uhlíků v ohništi a sovy, která houkala v lese, nikdo nebyl.

Vzal kolem táboráků pár větví, přiložil je do ohniště, klekl si a pomalu začal rozfoukávat uhlíky, aby vytvořil pár drobných plamínků, kterého měly zahřát v ještě ne tak teplé noci.

Posadil se na zem, záda si opřel o kmen stromu, na kterém obyčejně lidé sedívali a hleděl na oblohu.

Orwelové ve hvězdách viděli zlo, báli se jich a padající hvězda pro ně byla znamením zlého znamení, kdy se Loran snažil porazit svého otce Ysethiho, aby převzal vládu na světem.

Tiberath neviděl ve hvězdách nic, kromě čisté orientace v prostoru. Nejjasnější hvězda mířila v severu a hvězdy v různém ročním období se lišily.

Remarcové a další kmeny věřily, že hvězdy jsou zemřelí lidé a to, jak je hvězda jasná, poukazuje na to, jakým člověkem bývala, když ještě chodila po zemi.

Sévil nevěřil, že by hvězdy byly zlé, ale ani bezvýznamné. Nedokázal však ani uvěřit slovům Remarců, že se jedná o dříve živé lidi. Věřil tomu, co se samo jednou prohnalo jeho hlavou a nebylo nikoho, kdo by mu to mohl vymluvit. Hvězdy jsou jediným společníkem člověka, kterého ni nikdy nezradí a neopustí. Mohou se skrýt za mraky, ale vždycky se nakonec objeví a s nimi i naděje a touha.

Sévil sledoval hvězdy od dětství. Nesnažil se v nich orientovat, nehledal tvary a obrazce, ale ani zesnulé. Nevěřil v to, že padající hvězda se snaží někomu ublížit. Pouze se přesvědčoval v tom, že všechno má smysl a není důvod se vzdát, dokud nad jeho hlavou visí tolik drobných světélek, které také nezhasínají, ale vytrvávají.

Vždycky si však přál to, aby byl někdo, kdo by to viděl ve stejném světle a dokázal s ním sedět na zemi a hledět na oblohu, aby se přesvědčil, že naděje skutečně stále existuje. Ať se člověk snažil věřit v cokoli, nezáleželo na tom. Chtěl někoho, kdo by byl přesvědčen o tom, co on.

Avšak nikdy nikoho nenalezl. Jeho sestry a matka věřily v Lorana, který metá hvězdy, aby ublížil svému otci. Ctěný Bernart Derees považoval hvězdy za pouhý nástroj a Remarcové se po smrti člověka sešli, aby na obloze hledali právě jeho hvězdu.

S nikým jiným nikdy hvězdy neměl možnost pozorovat.

Někdy se však snažil ve hvězdách hledat i odpovědi. Když měl otázky, na které nenalézal odpověď, tiše je pokládal hvězdám a doufal, že mu odpovědí. Teď také měl pár takových.

„Kam náležím?" zašeptal do tiché noci.

Nebyl čistokrevným Tiberathem a věděl, že nikdy zcela nebude z pouhého principu přijat jako válečník, protože Orwelové jimi nejsou.

Nebyl však ani Orwelem. Nezajímalo ho náboženství a jeho tělo volalo po boji.

Nepatřil ani k Remarcům, nebyl jejich krve, pouze se k nim přidal, protože netušil, kam náleží.

Byl křížencem, padlým kapitánem, zrádcem, tyranem, mrzákem, hlupákem, bezmajetným. Byl všemi těmi lidmi, kteří nikam nenáleží a nemají domov.

Představa, že by se vrátil do Tiberathu, ho děsila. Bál se pohledět do tváře těm, kteří ho chtěli zabít, ale i těm, kteří ho milovali a vychovali.

Ale vědomí, že má zbytek svého života být s těmi, které nenáviděl a zabíjel, mu svazovala žaludek studem a nervozitou, že se jednou rozhodnou pomstít.

Netušil, kam by měl jít, co by měl dělat.

Zalknul se, prsty si promnul kořen nosu a zavřel oči. Nenáviděl se za to, že na ty věci pouze myslel.

Den předtím si mysle, že je nakonec se svým skromným životem spokojený. Ale stačil jeden pustý večer a přišlo mu, že je na samém začátku své cesty. Chtěl se omluvit otci, že zapudil jeho jméno a své kořeny. Chtěl potrestat poručíka Saxleyho a všechny ty vojáky. Chtěl vidět Sinu a zjistit, zda k němu někdy cítila to, co stále hluboko v srdci cítí on. Chtěl vidět Contona a říct mu, že se pletl, chtěl se ho zeptat, zda jeho matka při porodu zemřela a jeho jméno je tak správné. Chtěl ho políbit a cítit u sebe. Chtěl si znovu obléci svůj kabát, přes hlavu přetáhnout těžký medailon, který zdůrazňoval jeho postavení. Chtěl v rukou držet meč a sledovat, jak před nim Slimové padají na kolena.

„Nejsem Tiberath," šeptal si. Oči u toho měl křečovitě zavřené, snažil se to nutkání zahnat.

„Nejsem však Remarc," sténal zoufale.

Otevřel oči, oblohu viděl rozmazaně, tělo se mu třáslo chladem, oheň pohasínal.

„Jenom chci být milován," hlesl. Předklonil se, dotkl se dřevěné protézy, která mu měla pomoci, ale přesto ji považoval za zohyždění. Díval se na to dřevo a přitom toužil po tom, aby mu někdo dokázal, že skutečně někam patří.

Přemítal nad všemi lidmi, které v životě potkal, které si otiskl v hlavě a nemohl na ně zapomenout.

Všichni žili v Tiberathu. Pouze jeden z nich byl poblíž něho a přijal ho k jeho kmeni.

V hlavě se mu zjevil obraz Benjira a to, co udělal minulé léto. Pouze krátký polibek, který však Sévila přesvědčil, že k němu Benjiro něco cítil. A to, jak posléze celý rok vnímal jeho přítomnost a pohledy, ho v tom pouze utvrdilo.

Vstal. Zhluboka se nadechl, otočil se zády k ohni a i přes pokročilou noční hodinu se vydal skrze náves k chýši, která patřila Benjirovi.

Jenom chci být milován, opakoval si v hlavě.

Pomalými kroky a zběsilým bušením srdce se blížil k chýši, opatrně vešel dovnitř a zvykal si na tmu, která uvnitř panovala.

Slyšel Benjirův mělký dech a viděl jeho ruku, která přepadala přes pelest. Přiblížil se k němu, opatrně se usadil na kolena a zašeptal: „Benjiro."

Remarc nereagoval, pouze sebou lehce cukl a spal dal. Zopakoval jeho jméno hlasitěji, zatřásl jemně jeho paží a ucukl, jakmile se Benjiro probudil.

Benjiro natiskl své tělo ke zdi. Vlasy měl v obličeji. Odsunul si je, skrze přizavřené oči se díval na Sévila a ptal se ho, co se stalo.

„Nemohu spát," přiznal Sévil pevným hlasem.

„A proto budíš ostatní?" opáčil nechápavě Benjiro takřka nesrozumitelným mumláním.

„Nemůžu spát kvůli tobě," zalhal.

„Cože?" nechápal. Posadil se, díval se na Sévila s přizavřenýma očima a snažil se zjistit, co po něm chce.

„Já zkrátka," zalkl se Sévil. Lež mu nešla přes jazyk, ale věděl, že pokud si nechce pokládat do nekonečna ty samé dotazy, musí si dosvědčit, že má někde místo tím, že bude milován. Tiberath pro něho něco znamenal kvůli rodině, Sině a Contonovi. Ale když je ztratil, potřeboval někoho na novém místě.

Narovnal se v zádech, nemohl se vyrovnat někomu, kde seděl na pelesti a byl vyšší než on, ale stačilo mu to. Zvedl ruku, položil ji Benjirovi na krk a využil slabost, kterou pro něho měl. Stačilo pouze trochu naznačit a věděl, že Benjiro bude ten, který vše dokončí.

„Sévile?" nechápal sice, ale přesto i ve tmě viděl, že se k němu nakláněl.

„Vím, že to je už rok, ale asi už ano. Můžeme dokončit to, co se mělo stát v tůni."