„Je to jediná tradice, kterou udržují všechny kmeny už stovky let. Ten, kdo se má stát náčelníkem kmene, v šestnácti letech odejde od svých lidí a vydá se za Staršími. Skutečně existují a jsou přesně takoví, jací si myslíš, že jsou. Staří muži a ženy, kteří jsou stáři už stovky let. Vzdělanci, kteří rozumějí všem jazykům, bylinám, jedům, počasí, ale i lidským osudům. Vyhledáváme je a prosíme o předání jejich schopností, protože my toho moc nemáme. Není nás tolik, nemáme půdu a tolik možností, jako má Tiberath. Staří nám pomohou. Naučí nás jazykům, léčitelství, učí nás moudrosti a spravedlnosti. Dělají z nás vládce našich malých kmenů a dávají nám vůli, abychom přežívali mezi nenasytným národem. Starší mě, mého otce, Cara a desítky dalších, naučili tvému jazyku a jazyku Orwellů, abychom s vámi mohli komunikovat. Většinou to je zbytečné, protože vás naše slova nezajímají, pouze těla, která chcete zotročit nebo zmrzačit. Učíme se vaší kultuře a historii, abychom vám rozuměli. Sice nevidíme minulost přesně takovou, jako ji viděli Starší, ale učíme se vše, co nám řeknou. A také poznáváme vlastní osud a přijímáme ho. Je to poslední zkouška – Starší nám vyloží osud a mi ho musíme přijmout a nebojovat proti němu.

Věděl jsem, že ztratím nohu a strávím roky v otroctví, ale nesměl jsem utéct dříve nebo se snad vydat jinou cestou. Mysl jsem měl prožranou touhou tím, abych nechal jakéhosi míšence zemřít v lese a nepomáhal mu. Ale musel jsem. A teď musím čekat, až se stanou další věci a všechny musím přijmout. Stejně jako Caro musel přijmout, že jeho kmen bude povražděn a on se s pár přeživšími vydá hledat kmen vysoko do hor a hluboko do lesů. A stejně jako otec musel přijmout, že svého syna ztratí na dlouhé roky."

Sévil sledoval strop. Venku panovala tma, chýše byla osvětlována pouze slabou svící před Benjirem, který vyprávěl.

Sévil se mu snažil nevěřit a doufal v hloupý vtip, ale vnitřní pocit mu říkal něco jiného. Chtěl potkat Starší, chtěl poznat vlastní osud a chtěl vědět vše, co ví Benjiro.

„Proto mluvíš naším jazykem," hlesl Sévil, když to pochopil. V Tiberathu se neobtěžovali s tím, aby otroky učili tak dokonale jejich jazyku. Stačilo pár příkazů.

„Ano," přitakal Sévil.

„Ale umíš i jazyk Orwelů," dodal Sévil, což ho zaujalo nejvíce.

„Ya," přikývl Benjiro orwelsky.

„Přelož mi mé jméno," porušil Sévil a otočil k Benjirovi hlavu. „Můj mile – generál se jmenuje Všemocný havran. Všechna ta jména mají nějaký význam, ale nikdy jsem ho nepoznal. Co znamená Sévil Malcius?" zeptal se. Matka jemu a sestrám dala jména a význam znala. Jen jim ho nikdy neřekla.

Benjiro se lehce zamračil, prsty přejel nad plamenem svíčky a po chvíli řekl: „Naučili mě, že všechna jména mají svůj význam v historii, bájích a pověstech. Ve výsledku Orwelové mnoho jmen nemají a neexistuje žádné jméno jako Všemocný havran. Ta slova se nesmí překládat doslova. Jak se jmenoval?" zajímal se Benjiro.

„Condor Tonres." To jméno pronesl s citem. Šimralo ho na jazyku, chloupky na krku se mu zježily při pomyšlení na toho muže, pro kterého byl mrtvý. Stýskalo se mu. Neskutečně moc se mu stýskalo.

Benjiro chvíli přemýšlel. U spánku si upravoval zapletený copánek, hleděl do drobného plamene a nakonec řekl: „Jsou to slova všemocný a havran, ale dohromady dávají zcela jiný význam. Je to Smrt. Něco, co nejde obelhat a vyhnout se tomu, černé jako havraní křídla a havranem znázorňované. To jméno nebylo časté, dávalo se dětem, které se narodily a jejich matky přitom zemřely. Zemřela jeho matka?"

„Netuším," hlesl Sévil. Smrt mu k němu neseděla. Conton nebyl ničím tak strašlivým, co si Sévila málem vzalo a zničilo.

„Avšak Sévil Malcius," hlesl Benjiro, „je jménem, které pro tebe sedí. Condor Tonres se mockrát nedávalo, ale to tvé je... Spíše nadávkou," polkl.

„Takže dokonale sedí," zamumlal si Sévil. Rukama si přikryl obličej, povzdechl si a ztratil jeden dětský sen. Vždy doufal, že jeho jméno je něčím výjimečným a nádherným. Ne pouhou nadávkou, která ho rozčílila vůči matce – jak mu takové jméno mohla dát?

„Znamená to –"

„Nechci to vědět," namítl Sévil a sundal si ruce z tváře. Položil si je na hrudník, zadíval se do stropu a řekl mu jména svých sester.

„Kiana Sinon je legenda o zloději a děvčátku. Jeden muž nesnášel slunce. Podle něho nemohlo něco tak vzdáleného rozhodovat o tom, jaká bude úroda, zda je den či noc, období sucha či dešťů. Zaklel slunce, ukradl jeho sílu a schoval ji do dítěte, která se zrovna narodilo. Od toho dne nikdo neviděl slunce. Svět umíral, temnota získala nadvládu a lidé strádali. Pouze ta malá holčička se zlatými vlasy mezi Orwely nestrádala. Měla v sobě uvězněné slunce a jediná možnost, jak slunce vysvobodit, bylo holčičku zabít. Její rodiče ji bránili, snažili se ochránit svou dceru, ale ona si osud vybrala. Vylezla na skálu, o kterou se opíralo černé moře a skočila. Pohltila ji voda a slunce vyšlo opět na oblohu. Kiana Sinon je Ztracenou září našeho světa."

Sévil si přitom vyprávění představil svou starší sestru. Její samolibý úsměv, dlouhé lesklé vlasy a slyšel také její hlas, kterým ho škádlívala.

„Lila Diede je znamením lásky. Přenádherná květina rostoucí pouze na jednom místě na světě, která vykvete pouze před těmi, kteří si jsou souzeni," pověděl Benjiro krátce. Lila byla Sévilova mladší sestra, u které ho bodalo do srdce vědomí, že si myslela, že je mrtev.

Chtěl se zeptat na jméno své matky, ale nakonec mlčel. Netušil, zda chce vědět, co její jméno znamená.

„Proč je pro vás tradice nalézat Starší, zatímco my jsme je nikdy nenašli? Snažili jsme se o to, prošli jsme zem křížem krážem, ale nikdy jsme je nenalezli. Byla to pouhá legenda," zamyslel se Sévil nahlas.

„Nenechají se odhalit někým, jejichž úmysly nejsou čisté," řekl Benjiro krátce.

„Jací jsou?" zajímal se Sévil. Když poprvé slyšel o Starších, byli mu představeni jako lidé, kteří vládnou silou, která by se dala přirovnat k Ysethimu. V jejich žilách kolovala magie, která dokázala tahat za nitky světa a ovlivňovat lidské osudy. Pokud by tomu však bylo, museli by přinést spravedlivost pro Slimy, kterým pomáhali. A to se nestalo.

„Děsiví," odpověděl Benjiro, „nikdy jsem jim neviděl do tváře a jejich hlasy zní jako přicházející bouře a lámání větví ve větru. Jsou trpěliví, ale nenávidí chybení v učivu a neznalost něčeho, o čem jim mluvili. Občas jsem od nich chtěl utéct, protože jsem si myslel, že mezi nimi zešílím, ale vytrval jsem. Pro svůj kmen."

Sévil si je snažil představit v hlavě, ale nedokázal to. Mysl měl už za tu dobu otupenou, představivost mu pohasínala a navíc byl unavený. Nechtělo se mu však spát, chtěl poslouchat Benjira a jeho vyprávění o tom, co Sévil považoval za nesmyslnou legendu.

„Budeš jednou náčelníkem," šeptl. Nebyla to otázka, pouze pronesl něco, co si Sévil dříve neuvědomoval.

„Až otec zemře. Povedu tento kmen a budu se modlit k Šérí, že nebudeme odhaleni jižanským národem. Každý rok se modlíme, abyste již lesy opustili a zapomněli na naše hory. To se však zatím neděje," povzdechl si Benjiro. Dopletl copánek na svém spánku, přisunul se blíže k Sévilovi a podal mu kus černého chleba, který nedojedl. „Měl bys jíst."

Vzal si do ruky opatrně chlébl, prohlížel si ho a trochu litoval, že nezamítl výpravu do Severních lesů. „Už se sem nevrátí," šeptl. Nezajímal se však o nájezdy jako spíše o to jméno – Šérí. „Kdo je Šérí?"

„Bůh. Každý kmen vyznává jednoho z tisíců Bohů. Tebe jsme našli ležet pod totemem toho našeho. Šérí je důvod, proč lidé jako je Rivea s Lynneou mohou být spolu. Liška s dvěma tvářemi, která nesoudí. Podle legendy znázorňuje každá její polovina jednu lidskou duši. Když se spojí dohromady, vytvoří jeden celek, který možná nemusí vypadat dokonale, ale pokud je šťastný a funguje, je správným," vysvětlil krátce.

Sévil se zamračil, vrátil Benjirovi chléb do ruky a nejistě řekl: „O té lišce se mi jednou zdálo."

„Skutečně?" pronesl s upřímným překvapením Benjiro.

„Na jaře, než jsem odjel na výpravu. Ta liška mi ukousla obličej, zatímco jsem měl zničenou nohu. Nevím, co to mělo znamenat," zakroutil hlavou.

„Šérí pozřela polovinu tvé duše. Brzy by se mělo zdát ještě jednomu člověku něco podobného. Pokud bude, jste si souzeni," usmál se. „Ale to je pouze další pověra. Myslel jsem si, že Orwellové také věří v podobné sny. Nebo tomu tak snad není?"

„Máma ty sny prý má. Nechtěla mě pustit, protože se jí zdálo, že se už nevrátím. A asi měla pravdu," pokrčil unaveně rameny, ruce si položil pod hlavu a zadíval se na Benjira. „Nejsem čistokrevný Orwell, asi na ty sny právo nemám."

„Ale nosíš šeptající strom," pokynul Benjiro hlavou. „Ten strom roste jenom na jejich ostrovech. Dala ti ho matka?" zajímal se.

Sévila udivovalo, kolik toho ví. Sám netušil ani nic o minulosti Tiberathu, pouze o činech svého otce a jeho kořeny Orwellů zcela ignoroval a nevnímal žádné legendy a pověsti. Nikdy mi to nepřišlo podstatné.

„Ne, byl to dar od někoho jiného," odpověděl.

„Od muže jménem Smrt?"

Sévil přikývl.

Benjiro dlouho mlčel, hleděl na Sévila, který už netušil, kam s očima a proto hleděl na statného Slima, který by mu před pár týdny dal možná i trochu práce s jeho zajetím nebo zabitím.

„Pochopil jsem správně, že máš rozpolcené srdce a jedním viníkem je právě on?" zeptal se Benjiro opatrně.

Sévil uhnul pohledem. V Tiberathu o tom nesměl nikomu říct. Přiznal se pouze Kianě, které věřil více než komukoli jinému. Slim ho zase soudit nemohl, ale přesto se kvůli něčemu styděl. Snad i kvůli tomu, že byl jediným synem svého otce a měl mu dát potomky. Avšak teď pro něho byl mrtvý.

„Mohu si za to sám. Neměl jsem nic cítit, ale začal jsem. Nedělám tuhle chybu poprvé," odpověděl krátce a stroze.

„A ten druhý člověk?"

„Žena. Přítelkyně z doby, kdy jsem byl obyčejným vojákem. Je vdaná, žije daleko, stará a bolestivá písnička," zakroutil Sévil hlavou.

„To mě mrzí," hlesl Benjiro.

Sévil nereagoval. Sledoval hliněnou zeď, snažil se na ty dva nemyslet a proto hledal nějakou otázku, kterou by mohl Benjirovi položit.

„Ty? Komu patří tvoje srdce? Kdo ti ho drtí v kleštích?" zajímal se. Jiná otázka mu na mysl nepřišla.

Benjiro nebyl překvapený, ale spíše zaražený. Sklopil na sekundu zrak, následně ho s mírným úsměvem zvedl k Sévilovi a řekl: „Musím tomuhle kmeni dát následníka. Tudíž mi Šérí musí požehnat ženou, ale žádná konkrétní není."

„Ani muž? To, že musíš, ve výsledku nic neznamená," ptal se dál. Trochu narážel na i na sebe – porušoval s Contonem pravidla a byl si toho vědom.

„O žádném nevím," zakroutil Benjiro hlavou, pomalu vstal a protáhl si záda.

„Zůstal bych déle," povzdechl si. „Ale po těch týdnech, co tu ležíš, už začínáš zapáchat a pouhé otírání vodou ten zápach nesmyje. Vezmu tě zítra ven, aby ses mohl umýt. Zatím dobrou noc, Sévile," mávl mu na rozloučenou.

Bylo to také poprvé, co mu Sévil na rozloučení odvětil, než se otočil, aby mohl usnout.

„Dobrou noc, Benjiro."