Nejčastěji u něho byl od té doby, co Benjiro odešel, Caro. Snažil se s tím starcem nějak domluvit, posunkama se snažil naznačit, že má příšerné bolesti a chce makové mléko, ale Caro se tvářil, jako kdyby mu ani trochu nerozuměl. Místo toho pouze jeho nohu kontroloval, kroutil nad tím vším hlavou a krčil rameny.

„Mluv, do háje," syčel na něho Sévil, když hlavu zabořoval do lůžka a v ruce drtil kraj své postele pod náporem bolesti, kterou cítil, když se Caro opatrně dotýkal jeho nohy.

Netušil, čím tak Benjira naštval a ani to vědět nechtěl. Přepadla ho opět ta potřeba, kdy chtěl zabít všechny v té vesnici, Benjira znovu zotročit a žít mezi vlastním lidem, který napadal, zabíjel, zotročoval a žil si mnohem lépe, než nějací nekulturní barbaři z lesů.

Zasténal bolestí, spražil Cara jedním pohledem, který mluvil za vše a ztěžka se posadil.

Stařec se jenom snažil dělat svou práci. Čistil Sévilovy rány, snažil se prohmatat jeho zlomené kosti a snažil se udělat nejspíše vše pro to, aby nemusel přijít o nohu.

„Kdyby tady byl pravý léčitel, bych bych v pořádku. Jenže já jsem tady a musim být s váma. Říkaj ti léčitel, ale co děláš? Jenom mi matláš na nohu nějakou mast a čekáš, až mi ta noha uhnije," mluvil ke Carovi s hlasem plný nenávisti. Stařec ho nevnímal.

„Nějakej Prese Tean... Co to má bejt? Nějakej náčelníček slimský špíny?" odfrkl si, uhnul pohledem do strany a snažil se udržet, aby Cara neuhodil, když až moc přitlačil na jeho ránu.

„Prese Tean je učený muž," řekl chraplavý hlas. Sévil zpozorněl, rozhlédl se kolem sebe, ale viděl pouze starého Cara, který sotva mluvil. Věděl, že pouze Benjiro mluvil jeho jazykem, ale nebyl to jeho hlas. Uznal, že začínal blouznit.

„Jsem šílený," zasyčel si pro sebe, promnul si jednou rukou obličej a následně zakřičel bolestí. Caro našel trochu špíny, kterou musel vyčistit.

„Ty idiote," zasupěl na něho.

„Omlouvám se," vyšlo ze stařeckých rtů.

Sévil vyvalil oči. S bolestí celého těla, kterému chřadlo na lůžku, na kterém už takřka měsíc ležel, se posadil a sledoval Cara, který promluvil jazykem Tiberathu.

„Cože?" nechápal.

„Omlouvám se," zopakoval Caro, položil ruce před Sévilovu nohu a zvedl zakalený zrak k padlému kapitánovi.

„Jaktože mluvíš mým jazykem?" zasyčel na něho nepřátelsky. Smířil se s tím, že tím jazykem mluvil Benjiro, který žil několik let v otroctví, ale nelíbilo se mu, že jím mluvil i Caro, který vysedával u kmene a jenom patlal masti na cizí nohy.

„Prese Tean je učený muž," zopakoval Caro a otřel si umazané ruce do dlouhých kalhot. „Benjiro mluví lépe, já zapomínám jazyk Tiberathu," rozmluvil se lámanými slovy se silným přízvukem a chraptěním.

„Co je ten Prese Tean?" využil tedy Sévil situace, aniž by bral ohled na to, kdo je naučil jeho jazyk.

„Učený muž," zopakoval Caro už potřetí. „Léčí, mluví s Bohy, vládne..." Zasekl se, zamumlal pár slov v jeho rodném jazyce, ale očividně už neznal slova v Sévilově jazyce.

„Kdo vás to učí?" zajímal se Sévil dál.

„Stařší," odpověděl Caro, následně se omluvil, pomalu vstal a odešel, i když na něho Sévil křičel, že je lhář, který si zaslouží smrt, když pošpiňuje dobré jméno legendy.

•••

Poprvé od té doby, co byl mezi Slimy, pršelo. Venku řádila jarní bouře, déšť narážel do stropu a pár kapek se dostalo skrz. Jedna taková zbloudilá kapka probudila Sévila tím, že se mu trefila přímo mezi oči. Od té doby ležel na zádech, hleděl do stropu, naslouchal dešti a přemýšlel, co bude dělat.

Jeho mysl byla pomatená a prala se sama se sebou, protože měla několik možností, co udělat.

Zůstat mezi Slimy, smířit se s životem mezi těmi pobudy a doufat, že ho ztráta nohy nepřipraví o veškerou sílu.

Mohl přijít o nohu a donutit Benjira, aby i on dostal protézu, pomocí které by se dříve nebo později dostal do Tiberathu. Tam by sehnal muže a nechal celou vesnici vypálit, jako tomu mělo být.

Nebo se mohl sám připravit o život, jak to měl udělat, když padl do jejich zajetí.

Další kapka padl na jeho čelo. Zhluboka se nadechl, posadil se a díval se ven, kde mu na práh dopadaly divoké kapky vody.

Vzpomínal na svůj první nájezd na vesnici. Schylovalo se k dešti, v pozadí vládla bouřka, a vzduch byl plný napětí. Sévilovi bylo šestnáct, stál vedle Siny, v rukou držel meč a byl připravený udělat to, co měl.

Nevzpomínal si, jak to proběhlo. Jeho tělo bylo plné euforie a drenalinu, zatímco mozek nevnímal. Vzpomínal pouze na to, jak už pršelo. Déšť z něho smýval krev, seděl pod stromem, po jeho levici muži shromažďovali mrtvá těla a na druhou stranu připoutávali plačící přeživší k sobě a počítali je. Sina klečela u Sévila, čistila mu ránu na čele a mlčela. V té době to Sévil nevnímal, byl naštvaný, že byl zraněn ranou do hlavy, ale líbilo se mu, jak k němu byla blízko. Když však vzpomínal, cítil všechno ty emoce, které choval k dívce, která odešla s kapitánem daleko za moře.

Déšť v něm však evokoval i někoho jiného. Contona, za kterým šel v prudkém dešti, aby s ním mohl strávit poslední noc. Vztek a vášeň, které se mu prorvávaly žilami a ovládali jeho tělo jako loutku na provázcích.

A najednou zase seděl na tvrdé slaměné posteli se zmrzačenou nohou a vztekem vůči světu. Měl chuť ničit, zabíjet, mlátit a řvát. Hlas v jeho hlavě mu říkal, ať se tím, kým má být. Kapitánem tiberathské armády. A kapitán má zničit nepřátele své země – Slimy.

Posunul se ke kraji postele, ze země uchopil rovnou silnou větev, kterou používal, aby se podpíral, když chtěl jít ven vykonat potřebu. Tentokrát chtěl dojít dál.

O zdravý rozum přišel, když přišla ta neskutečná bolest v jeho noze. Poskakoval po jedné, oběma rukama svíral větev a snažil se ji používat jako berli. Posouval se maličkými kroky vpřed, nevnímal déšť, který se mu začal zarývat do kůže jako tisíce ledových jehliček. Mířil k ostatním chatrčím, kde spali Slimové. Netušil, kde najít Benjira, ale byl odhodlaný obejít veškeré chýše a nahlédnout do nich, dokud nenajde toho, který ho měl nechat zemřít v lese.

Po měsíci ležení už neměl sílu. Trvalo mu dlouho, aby udělal jeden malý krok. Sotva se dostal za ohniště, kde upadl a zranil svou už tak zničenou nohu. Mířil do středu jakéhosi centra, podél kterého se rozprostíraly chýše. Hromy zlověstně vrčely přes celou oblohu, blesky mu na sekundy osvětlovaly cestu, ale neviděl nic kromě bahna na zemi, zvětšujících se kaluží a promoklých tichých chýší.

Zběsile dýchal, už neměl sílu. Rozhlédl se kolem sebe, ale přes déšť nic neviděl. Viděl pouze vzrostlý strom přímo před sebou. Chytil se ho, vnímal hladkou a opracovanou kůru, která mu napověděla, že se nejedná o strom, ale něco opracovaného, čeho si nevšímal.

Prsty zarýval do promoklého dřeva, stál na jedné noze, která se mu třásla a vypovídala službu. Netušil, co dělal, věděl pouze to, že chtěl něco nebo někoho zničit. Nadechl se, hlasitě zakřičel ve chvíli, kdy do světa udeřil mohutný blesk. Hrdelní výkřik se roznesl okolím, překřičel brzkou letní bouři a uvolnil Sévilovo napětí.

Zvedl zrak, sledoval černou oblohu, vnímal jehly zabodávající se do jeho tváře a vnímal veškerou tu bolest. Byla jiná než ta, kterou celé ty týdny pociťoval – tato byla osvěžující.

Déšť z něho smýval i veškeré ty pocity. Čím déle stál v dešti, tím menší byla jeho potřeba, aby něco zničil. Věděl, že je na to moc slabý, bezmocný, pouze by zničil sebe samého.

„Měl jsem zemřít," zašeptal si. Prsty pevně zaryl do otesaného dřeva.

„Bylo mi to předpovězeno," zasténal a pustil z ruky svou berli.

„Musím zemřít," hlesl, zavřel oči a když je otevřel, nedokázal odhadnout, zda mu z očí stéká déšť nebo jeho vlastní slzy.

„Chci zemřít," šeptl, když položil zraněnou nohu na zem.

Nevnímal bolest, pouze se podíval, vedle čeho stál. Blesk na sekundu osvětlil opracované z půlky černé a z půlky hnědé dřevo s tváří lišky, kterou jednou viděl ve svém snu. V tom snu mu liška sežrala obličej, zatímco jeho noha byla zmrzačená. Tehdy si myslel, že byl Contonem. Přitom byl sám sebou.

Bolest v jeho noze začala být nesnesitelná. Ale to je vlastně dobře.

„Matko, odpusť mi, že jsem opustil domov," zašeptal do noci, než omdlel.