„Řekni mi o sobě něco," vyzval ho Benjiro po chvíli ticha, ve které si Sévil zakrýval dlaněmi tvář a hlavu zabořoval do slaměné pelesti. Mělce dýchal, snažil se alespoň v myšlenkách vytratit na lepší místo, ale nešlo mu to. Jeho tělo bylo uvízlé ve slimské vesnici a duše stejně tak.

„Co?" nechápal, pomalu si sundal ruce z tváře a zaúpěl, když se Benjiro dotkl jeho nohy, aby mu natřel vrstvu masti, která měla otupit na pár hodin bolest.

„Mám představu, kým jsi, co jsi zač a odkud jsi přišel, ale přesto... Jsi mladý, ale nosíš medailon těch, kteří nás už desetiletí vraždí a zotročují. Oči máš starého druhu, ale tvé tělo je těch nových. Nosíš jméno jednoho našeho mrtvého kmene. Jsi jako složený z nás všech. Tak kdo jsi?" zajímal se Benjiro, otřel si ruce o zvoncové kalhoty a opřel se o pelest, přičemž nespouštěl stříbrné oči ze Sévila.

„Sévil Malcius Derees," spustil s pohledem upřeným do stropu. Mluvil monotónně, pouze odříkával, kým je a nevkládal do toho ani kapku citu. „Jediný syn Bernart Dereese, který za zásluhy Tiberathu byl povýšen do šlechtického stavu. Své příjmení přijal podle kmene Slimů, který nechal vyhladit. Čistokrevný Tiberath, který si vzal Orwelku a měl s ní tři potomky. Dvě dcery a syna, který byl vždy důležitější než ostatní. V osmnácti povýšen na poručíka, brzy na to do stavu kapitána. Nejmladší, který kdy dosáhl takového postavení. Rozmazlený parchant, zločinec, nenáviděný velitel, který se chytil do vlastní pasti a byl odsouzen zemřít tam, zatímco jeho muži odešli domů."

Benjiro nic neříkal, pouze se na Sévila díval, pohrával si s jedním pramenem dlouhých vlasů a čekal, zda-li něco řekne dalšího.

„Edwatrichovi rodiče pocházeli z kmene Dereesů," řekl, když se Sévil neměl do dalších slov. „Dereesové věřili, že jejich bůh žije na moři a tak se na člunu vydali pro jeho požehnání ke zdraví jejich nenarozeného potomka. Když se vrátili, kmen byl mrtvý. Vydali se co nejdále mohli, aby našli kmen, kde by Edwatrichova matka mohla porodit. Došli sem a také tu následně zůstali. Jako další, kteří přišli o své kmeny a rodiny. Jsme ukrytí, je těžké nás najít," rozmluvil se.

Sévil mlčel, nic neříkal a pouze si matně vybavoval, jak Edwatrich vypadal. Věděl pouze to, že byl mezi lovci, kteří ho zachránili. Zachránil syna toho, jež mu vyvraždil kmen.

„Nechci mluvit o tom, co můj národ dělá jiným," procedil Sévil skrze zuby.

„Bojíš se pravdy?" zajímal se Benjiro polohlasem.

„Ne," zakroutil Sévil hlavou. „Jenom je rána po tom, co mi národ udělal, moc čerstvá."

„Myslím si-" Chtěl něco říct, ale Sévil ho vyrušil.

„Řekl si, že mi řekneš, jak si přišel o nohu," odsekl a cítil, jak se mu do tváří hrne krev vztekem.

„Dobře," přitakal Benjiro, narovnal se v zádech a dotkl se dřevěné nohy, která mu sloužila jako protéza, aby nebyl odkázán na lůžko.

Chvíli mlčel, hleděl do prázdna, rty měl pootevřené a snad netušil, co by měl říct.

Sévil se ztěžka posadil, přimhouřil oči a sledoval Benjira, který nenacházel slov. Očekával historku z lovu, dokonce uvažoval i o tom, že se Benjiro v lesích také chytil do pasti, ale čím delší byla pauza, tím horší příběh očekával. Už mu na mysl přišlo i to, že za to může lid Tiberathu.

„Když mi bylo šestnáct, opustil jsem tenhle kmen, stejně jako to udělal můj otec, Caro a každý Prese Tean. Měl jsem najít učitele a našel jsem je. To není důležité, ale když mi bylo dvacet, měl jsem se vrátit ke svému kmeni. Vracel jsem se z dlouhé cesty, byl podzim a zem pod mýma nohama se začala otřásat. Než jsem se nadál, z kopce nade mnou se vyhrnuli jezdci na vysokých tmavých koních. Instinkt mi říkal, abych utíkal, tak jsem utíkal, ale samozřejmě mě dohnali. Jeden z nich mě udeřil do hlavy jílcem meče a já padl na zem. Probudil jsem se v řetězech natisklý k vyděšeným a vyhladovělým mužům a ženám, které unesli, zatímco jejich vesnice vypálili. Starce a děti zabili.

Padl jsem do otroctví, jak dobře tušíš. A byl jsem v něm dlouhé dva roky. Podle pána, staršího kapitána armády, který si mě koupil, jsem byl silný a dokázal ujít dlouhé úseky bez zastavení. Nosil jsem na dalších výpravách jeho věci, leštil jeho zbroj, meče a byl jeho poskokem na nekonečných cestách. Myslel jsem si to, co nyní ty. Že jsem pro kmen mrtvý. Už dávno jsem se měl vrátit, ale nevracel jsem se. Oni si mysleli, že jsem zemřel a truchlili, ale já přitom trpěl mezi mými nepřáteli. Na rozdíl od tebe, já měl tehdy obě dvě nohy a mohl jsem se pokusit o útěk. Také jsem to udělal. Nebyl jsem moc střežený a jednou, když měli moc práce s tím, aby potrestali nepracující, jsem se vydal na úprk. Poháněl mě strach a touha po svobodě, proto jsem nemyslel a nevytvořil si žádný plán. Pouze jsem utíkal, co mi nohy stačily, ale byl jsem vysílený a můj útěk nezůstal bez povšimnutí.

Byl to šíp do lýtka, který mě strhl k zemi. Myslel jsem si, že to bude má smrt, když mě vojáci a můj pán dohnali. Byl naštvaný, křičel na mě, že jsem slimská svině, která si nevážila toho, jak šetrně se mnou zacházel, a že jsem už nepotřebný, když nemůžu ani chodit.

Napadlo mě pouze to, že mě zabijí, ale uznal, že bude lepší, když budu trpět za to, že jsem se pokusil utéct. Poručil mužům, aby vzali dva kameny, které ležely opodál a měli mi přelámat nohy. Jako trest. Udělali tak a nechali mě na pospas osudu. Stejně jako tebe."

Mluvil hlasem, který skrýval hněv vůči mužům, kteří to provedli. Ale stejně tak mluvil i vlídně a klidně, jako kdyby byla stará křivda už smazána. Vyhrnul si nohavice, nejdříve ukázal na svou dřevěnou nohu a poté na zjizvenou kůži a jizvu po šípu na levém lýtku.

Sévil otevřel pusu, aby něco řekl, ale Benjiro ho vyrušil. „Plazil jsem se směrem, kde jsem věděl, že žije můj kmen. Nebyl jsem naivní, věděl jsem, že se nikdy nedostanu až k nim, ale nic jiného mi nezbývalo. Každou minutou jsem ztrácel naději, zatímco jsem měl kosti v obou nohách přelámané a levá noha mi ošklivě krvácela. Naše příběhy se v mnoha shodují. I v tom, jak jsem byl nalezen. Lovci, kteří slyšeli nářek zraněného muže a museli mu pomoci. Nebyl to můj kmen, ale ten, který jste už také povraždili. Lesní kmen, který o mne pečoval, léčil mé nohy a jednu úspěšně. Do druhé jsem dostal zánět a v rozdrcení mých kostí byl ten voják až moc důkladný."

Tentokrát už Sévil promluvil. „Je mi to líto," řekl suše.

„Proč by? Tiberath připravil o nohu mě a stejně tak i tebe. A kupodivu nás oba dva zachránili ti, které nazýváš Slimy. Svět je komický, nemyslíš?" prohlásil, načež vstal, oprášil si kalhoty, vlasy odhrnul z ramen a zeptal se: „My nejsme pomstychtivý národ, ale upřímně. Když jsme tě našli, minutu... Jednu dlouhou minutu jsem si v hlavě představoval, jak tě tam necháváme. Chtěl jsem, abys trpěl za to, že tvůj národ nechal trpět mě. Poté jsem si uvědomil, že kdybych to udělal, nebyl bych o moc lepší než vy. A také jsem věděl, že ty nesmíš zemřít. Něco mi šeptalo do ucha, že bys měl přežít, ale nevím, proč tomu tak je."

Poté odešel, nechal tam Sévila samotného a nevrátil se.