Přes střechu mu do chýše pronikalo pár úzkých slunečních paprsků. Od brzkého rána svítilo slunce, zpívali ptáci a Slimové venku pracovali.

Sévil seděl na svém proleželém lůžku a prsty jemně přejížděl po noze, která už nikdy nemohla být v pořádku. Po několika dnech obkladů z masti, která nasládle páchla, měl kůži zkrabatělou jako po dlouhém pobytu ve vodě. Jenom rána se však hojila dobře. Počítal s jizvou, ale ta ho už nijak netrápila. Více se strachoval o svůj celkový výjev.

Pohubl, žebra začínal mít po skromné stravě viditelné, svaly v nohou ochablé, kůže s absencí slunce bledou a kvůli úbytků svalů i povislou.

Byl zvyklý mít v letních měsících méně jídla a úbytek váhy ho nepřekvapoval. Avšak ztráta svalů a zdravé barvy ho trápila. Nehledě to, co se stalo s jeho nohou.

Doma jsem už symbolicky pohřbený, pomyslel si.

Dlaněmi si promnul tvář, byl unavený, ale ne ospalý. Spal více než dost, ale zkrátka se nemohl cítit plný energie a života. V té chvíli neměl pro co žít a mohl myslet pouze na to, že zemře někde sám v lesích mezi lidmi, kterým nerozumí.

„Můžeme vyrazit?" zajímal se ihned Benjiro, který vlezl do dveří. Vlasy měl svázané tenkým provázkem na krku a Sévil mu snad poprvé viděl zcela do tváře. Počítal s tím, že jsou podobně staří, Benjiro možná o trochu mladší, ale zrovna v té chvíli mu přišlo, že zatímco proti němu stojí statný muž, na té posteli sedí stařec, který by se sotva mohl vyrovnat Carovi.

„Jak se tam mám dostat?" zeptal se ho, přijal nataženou ruku a pomalu vstal. Musel vyrovnávat rovnováhu na jedné ruce, Benjiro ho přidržoval a Sévil si uvědomoval, jak zesláblý je. Stál pouze pár vteřin a už se chtěl posadit, jak moc vyčerpaný byl.

„Ponesu tě," zazubil se Benjiro. „Není to blízko, ale ani daleko. Zvládnu to," ušklíbl se a otočil k Sévilovi zády, přičemž se lehce přikrčil. „Vím, že u vás jste zvyklí na koně, ale v tomhle nerovném terénu musíme nosit vše na svých bedrech. A my, lovci, jsme zvyklí nosit váhu na svých zádech."

Sévilovi se do tváří hnala červeň. Nosíval na svých zádech dříve Lilu, výjimečně i Kianu, když v sadech obírali ovocné strom, ale vylézt na záda muži se mu příčilo. Věděl však, že nemá na výběr. A jeho tělesný zápach obtěžoval už i jeho.

Tiše si povzdechl, položil si dlaně na Benjirova ramena, která byla tvrdá jako kámen a přenesl opatrně váhu na jeho záda. Sám cítil, že je neuvěřitelně lehký, a i když stál proti muži se stejným handicapem, bylo mu jasné, že by ho Benjiro dokázal přeprat s jednou rukou za zády a zavřenýma očima.

Benjiro se narovnal, chytil Sévila pod koleny, lehkým nadskokem si upravil závaží na svých zádech a zkonstatoval: „Jsi lehký jako dítě, ale páchneš jako hnijící mrtvola."

„Protože moji hostitelé jsou k ničemu," procedil Sévil zahanbeně skrze zuby a přivřel oči, když s ním Benjiro vyšel na světlo, které už několik dní neviděl.

•••

Než prošli vesnicí, Sévilova kůže nahnala barvu. Nepřirozeně červenou barvu studu, když viděl, jak se Slimové tiše smějí výjevu, kdy jejich budoucí náčelník nesl na zádech bývalého tiberathského kapitána bez nohy.

Cestou Benjiro vyprávěl. Představoval Sévilovi letmo Slimy, kteří žili ve vesnici a pokud pocházeli z jiného kmenu, řekl také, co se stalo. Většinou se jednalo o ty, kteří přežili napadení Tiberathem, ale někteří odešli od svého kmenu, protože nezapadli do morálky a kodexu, který tam vládl. „Naše kmeny jsou odlišné. Žádný není stejný. Máme jiné zvyky a tradice a někdy nezapadneme tam, kde se narodíme. Proto hledáme takový kmen, ke kterému srdcem patříme," vysvětlil.

„A vy je prostě přijmete?" zajímal se Sévil.

„Nemáme důvod, proč ne, když chtějí pouze domov a přátele," přikývl Benjiro, lehce pokynul na pozdrav lovcům a vydal se se Sévilem mimo vesnici do lesů, ve kterých málem Sévil nalezl smrt.

„Takže kdyby k vám přišel Tiberath nebo Orwell a chtěl pouze domov a přátele, přijali byste ho?"

Benjiro chvíli mlčel. „Nic takového se nikdy nestalo. Tvého národu se bojíme a máme k tomu pádné důvody. Byli bychom obezřetnější, pročesali okolí, zda nenajdeme jeho skupinu, prohledali bychom i jeho, ale ano. Asi bychom ho přijali, pokud by se odhodlal přejít k našemu způsobu života, který vy nazýváte zaostalým," odpověděl.

„Jste naivní," hlesl Sévil Benjirovi do vlasů, které mu vítr metal do obličeje.

„A vy krutí. Všichni máme svoje vlastnosti," uzavřel tu konverzaci, načež se začal soustředit na chůzi v lese, která byla mnohem složitější než po vesnici.

•••

Oceňoval jeho sílu a vytrvalost, když ho nesl už více než čtvrt hodiny na svých zádech, aniž by se zastavil. Nic však neříkal, protože slyšel, jak byl Benjiro zadýchaný a nechtěl ho nijak rozrušovat. Místo toho se pouze rozhlížel kolem sebe, vnímal les, do něhož nikdy nevkročil, protože zůstal pod horami. Tohle místo bylo tím, kam se měl brzy vydat, pokud by to generál Ruhaw prosadil. Existovala šance, že Benjirův kmen mohl žít ještě rok, nanejvýš dva, ale poté? Mohli být dopadeni a zabiti.

„Proč jsme vás zde nikdy nenašli?" hlesl Sévil tiše. Začal se bát, byl nervózní z faktu, že by se to mohlo stát. A přitom věděl, že se jedná pouze o Slimy. Jenže když znal jejich jména, osudy, pil a jedl s nimi, byl jimi opečováván, najednou mu začali připadat jako prostí lidé.

„Vaše koně se nemohou dostat sem do kopců a vy bez nich nedáte ani ránu. Všude okolo jsou strmé kamenité svahy a existuje sem pouze jedna cesta tak dlouhá a křivoklátá, že za její prozkoumání nemůže stát. Jsme tu už stovky let beze změny. A stovky let i budem." Mezi nádechy se snažil Benjiro vše vysvětlit, ale mnoho slov polykal a Sévil těžko rozuměl.

„Jsi si jistý?" zajímal se Sévil.

„V mém životě mi nebylo předpovězeno, že ztratím kmen," hlesl, zastavil se a zhluboka se nadechl.

Stáli na mírném kopci a kromě šumení listů ve větvích slyšel Sévil vodu. Nemohlo se jednat o řeku a na potok to vydávalo moc velký hluk. „Ještě kousek," řekl Benjiro, načež se rozešel z mírného kopce.

Zvuk vody sílil a nakonec se objevil původce. Benjiro mluvil o skalách a k jedné takové skále šli. Nacházeli se pod úpatím jedné hory, jejíž jižní strana byla z černého kamene, ze kterého vyvěral pramen. Tisíce let dopadání vody vytvořili v černém kameni tůni a dva drobné potůčky, které vytékaly každý jiným směrem.

Skála byla osvícená slunečními paprsky a i z té dálky z ní sálalo teplo. Křišťálová voda se v tůni zdála indigově černá a leskla se, jako kdyby byla pokrytá zrcadlem.

Benjiro se zastavil, posadil se do dřepu, sundal ze sebe Sévila, kterého nechal sedět na teplém černém kameni, ustoupil a protáhl si záda.

„Jsme tu," řekl s prostým úsměvem. „Za touhle skálou jste nikdy nebyli, řekl bych. Je to nebezpečné místo, kde Slimové žijí v jeskyních, živí se lovem horských zvířat a tím, co na troše půdy vypěstují. Dostat se tam je těžké pro nás, natož pro vás. Ta místa tam považujeme za bezpečná, avšak těžká pro život. Kdyby člen horského kmene viděl mne, považoval by mne za slabocha. Jejich těla jsou přizpůsobena k těžkému životu a potyčka s tvým lidem, by pro ně byla procházka růžovým sadem."

Sévil nevnímal, co Benjiro říkal o horských kmenech. Měl pravdu v tom, že Tiberath se nikdy do hor zcela nevydal, protože terén byl pro jejich koně a vybavení neprůchozí. Proto se vydali obklikou do kaňonu a na sever přes lesy a pláně.

Sévila však nezajímalo obléhání, ale místo, které viděl. Líbilo se mu. Zvuk vody ho uklidňoval, vítr mu šuměl za zády a slunce ho hřálo na ramenou. Vyrostl ve městě, plenil krajiny a nikdy si neužíval přírody, neměl na to čas.

Benjiro si začal smotávat barevný pás, který značil jeho postavení a položil ho vedle Sévila. Následně si zul kamaše a v krátkých kalhotech přešel blíže k vodě. Posadil se, nohu s vyřezanou protézou si přitáhl k tělu a začal rozepínat kožené řemeny.

Zatímco Sévil přišel o nohu těsně nad kotníkem, Benjirovi chyběla takřka až po koleno. Mlčel, odkládal vedle sebe svou protézu a následně sklouzl do vody, která se ukázala, že mu je až po prsa. Na těle mu naskákala husí kůže, otřásl se, do dlaní nabral vodu a vylil si ji na ramena, než se otočil k Sévilovi, který seděl kousek od břehu.

„Přidáš se?" zajímal se.

Sévil přikývl. Pracně se začal po zemi sunout blíže k vodě, ignoroval drobné kamínky, které se mu zadíraly do kůže, stáhl ze sebe propocenou slimskou košili, kterou dostal a smočil si nejdříve jednu nohu ve vodě.

Nebyla studená, ale příjemně osvěžující. Následně přidal druhou nohu, která ho nepříjemně brněla, chvíli i ve vodě pálila, ale následně cítil neskutečně osvěžující pocit.

„Až se vrátíme, vyčistím ti tu ránu a namažu. Už bys neměl dostat žádný zánět, ale kdo ví," pokrčil rameny.

Sévil tam seděl. Smáčel si nohy ve vodě, užíval si chladiví pocit, ale necítil se dostatečně silný na to, aby do vody padl celý. Voda by ho nadnášela, aby lépe udržel rovnováhu, ale pochyboval, že by se dokázal na své noze udržet.

„Kousek pod tebou ve vodě je vyčnělý kámen. Můžeš se tam posadit," pokynul Benjiro hlavou, jako kdyby chápal, na co myslí.

Sévil skutečně nohou nahmatal kámen, posunul se blíže ke hraně, snažil se nespadnout do vody, ale stejně ho paže pořádně neudržely a na kámen pod sebou dopadl. Nepříjemně se u toho bouchl do zad.

Voda mu sahala sotva nad pas. Prsty přejížděl po hladině vody, poslouchal narážení proudu o vodní hladinu a přitom sledoval Benjira, který sem tam udělal ve vodě pár temp z jedné strany tůně na druhou.

„Kdyby k vašemu kmeni přišel poloviční Tiberath a Orwell, tělo zničené, bez nohy, bez přátel, zbraně a vůle žít. Kdyby klečel na kolenou a prosil o místo, kde žít, přijali byste ho mezi sebe?" zajímal se Sévil.

Benjiro přestal plavat. Pouze dvěma tempy se dostal blíže k Sévilovi, začal vyrovnávat rovnováhu na své jedné noze a přitom se lehce mračil. „Nikdy jsem tě neviděl klečet a prosit," zamumlal.

„Kdyby mu zbytek hrdosti nedovolil klečet a prosit," opravil se Sévil s povzdechem.

„Myslím, že ano," přikývl Benjiro s úsměvem na jeden koutek. „Chceš s námi zůstat?" zajímal se.

„Nemám se kam vrátit," hlesl Sévil.

„Co tvá rodina?"

„Má matka mě nenávidí. Pro otce jsem vždy byl pouze voják, který měl však stejnou krev. Sestry se beze mne obejdou," odpověděl.

„Co tví vojáci?"

„Zradili mě a zmrzačili. Pro ně jsem mrtvý."

„Co ta dívka?"

„Zapomněla, že jsem kdy byl jejím přítelem."

„A co tvůj milenec?"

„Vždy žil a bude žít pro Tiberath. Já už ne."

Benjiro přikývl, zhluboka se nadechl a pronesl tiché: „Tak tedy zůstaň."

„Děkuji," hlesl Sévil tiše.

Hleděli na sebe mlčky. Sévil se snažil dívat Benjirovi do očí a snažil se pochopit, co v nich vidí. Byly šedé, stříbrné, lesklé jako ostří meče, ale ne tak krvežíznivé. Teplý kov, který vytvářel zbroj, která neměla zabíjet, ale chránit nositele. Benjiro byl ochránce.

Pak se jeden z nich přiblížil. Naklonil hlavu k tomu druhému, mělce dýchal a rty měl pootevřené. Druhý ani nedutal, než se k němu první zcela přiblížil a dotkl se ho rty.

Bylo to pouze krátké, Sévilovi se přitom zježily chloupky na krku, do těla se mu napumpoval adrenalin, ale také vztek. To, co Benjiro udělal, cítil, jako špatné. Pravou rukou mu zatlačil na rameno, odsunul ho od sebe, natočil hlavu do strany a raději se díval na vodu než na něho.

Věděl, že neustále nosit v srdci Sinu, ho bolelo a rozervávalo na kusy. Poznat Contona a prožít s ním všechny ty chvíle, spálilo všechny jeho části na popel.

Proto moc dobře věděl, že je nemožné pustit k sobě ještě dalšího člověka. Nemohl k nikomu už nikdy nic cítit, protože by ho to jeho momentálně křehké tělo zničilo.