Rozhodl se, že řekne jenom o těch menších věcech, které v životě provedl. I tak to byl dlouhý výčet věcí, které ho Benjiro donutil říct, zatímco seděl u Sévilovi pelesti na zemi a pletl další koš, který Slimové hojně využívali prakticky pro vše, co do něj mohli uložit. Od jídla přes ryby, maso, dříví, vyprané i špinavé šatstvo a byliny.

„Moje sestry a matka vyznávají boha Orwelů. Když mi bylo jedenáct, použil jsem sestřin novoroční dar Ysethimu jako terč při cvičení střelby z luku. Veškerou smůlu toho roku pak Kiana sváděla na mě a na to, že jsem zničil tu hloupou výšivku," řekl klidným a nic nevypovídajícím hlasem. Nelitoval toho, že to provedl. Matka je vždy nabádala k tomu, aby před koncem roku vyrobili něco, co odnesou ke svatyni Ysethimu, aby jim požehnal do dalšího roku. Sévil nic nepřinesl od svých deseti let a zničení Kianinýho daru mu přišlo jako náramná zábava.

„Povídej dál," vyzval ho Benjiro bez toho, aby nějak zareagoval na první věc, kterou Sévil řekl.

Ten se pouze zhluboka nadechl, spolkl jedno zasténání bolesti a pokračoval: „Nenáviděl jsem jednoho našeho otroka. Hloupého muže, který pilně pracoval, ale rozumu moc nepobral. Byl pro mne nechutný a bezcenný. Zabil jsem ho. Jenom tak z nudy. Zeptal jsem se ho, jestli mi chce pomoc s trénováním střelby. Souhlasil, neměl na vybranou. Postavil jsem ho ke zdi, na hlavu mu položil jablko a vystřelil. Byl jsem dobrý střelec, samozřejmě, že ano. Ale nechtěl jsem sestřelit jablko. Trefil jsem jeho levé oko. Zemřel na místě, ten šíp mu zasáhl i jeho zakrnělý mozek."

Tentokrát Benjiro zvedl hlavu. Zadíval se na Sévila s lítostí, ale ani trochu ho neodsuzoval nebo soudil. Pouze naslouchal.

„Byl ten otrok Slim?" zeptal se pouze.

Sévil přikývl.

„Pokračuj," vyzval ho Benjiro, přitáhl si košík blíže k sobě a hbitými prsty pokračoval v pletení.

Sévil si poposedl, zasténal bolestí, zaklonil hlavu a zadíval se na strop, u kterého znal už každičký centimetr. Dokázal by ho popsat do poslední větvičky a lístku, který ho vytvářel a vsadil by se, že by i takovou chýši, ve které žil, dokázal sám postavit jenom z toho, co okoukal.

„Tohle nepomůže," povzdechl si Sévil. „Mám mnoho hříchů a málo času," dodal naštvaně.

„Takže přijdeš o nohu," usoudil Benjiro. „A já ti neřeknu, jak jsem přišel o tu vlastní."

Sévil se usadil. Předklonil se, rukama si projel přes obličej až do vlasů, které se mu nemile prodlužovaly a tiše zašeptal: „Proč jste mě tam nenechali umřít?"

Benjiro mlčel. Odložil rozpletený koš vedle sebe, tělem se natočil k Sévilovi a sledoval bývalého tiberathského kapitána v tom nejhorším stavu, kterému mohl voják propadnout. Ztracen v neznámých lesích, nemohoucí, zrazen svými muži, pro svět mrtvý a zoufalý na mysli.

„Tobě nebylo předurčeno, abys zemřel, Sévile. Nevím, kým přesně jsi a kým jsi býval, pouze hádám, ale tvůj život není u konce. Určitě máš pro co žít," snažil se ho podpořit. Mluvil tím zvláštně konejšivým a milým hlasem, který Sévil znával pouze od matky, u které si myslel, že ho také nenávidí.

„Nemám," řekl prostě. „Moji muži mě nenávidí, matka též. Nemám nikoho, koho by má smrt mohla mrzet. Pouze takové, které těší," dodal.

„Tohle nikdy není pravda," namítl Benjiro se zakroucením hlavy. „Vždy tu někdo bude. A pokud ne, najde se někdo, pro koho budeš něco znamenat až poté, co přežiješ. Jestli si myslíš, že v Tiberathu nikoho nemáš, neznamená to, že nebudeš mít tady nebo jinde na tomhle světě. Přežils a přežiješ – to je jediné, na čem teď záleží."

Sévil si zakryl obličej dlaněmi. Mělce dýchal, snažil si utřídit myšlenky, ale nezvládal to. Měl v hlavě nepořádek, tělo ho bolelo a zatímco půlka jeho duše si stále přála, aby všichni Slimové v jeho okolí zemřeli bolestivou smrtí, ta druhá půlka si přála, aby zemřel on sám.

„Ale jestli potřebuješ hned teď mít důvod, proč přežít, nemysli na ty, pro které seš důležitý ty, ale kteří jsou důležití pro tebe," dodal Benjiro.

V té chvíli zvedl Sévil hlavu. V hlavě viděl pouze dvě tváře. Nebyla to jeho rodina, se kterou byl spojený krví, ale lidé, které potkal na cestě životem. „Jenže já jsem pro ně pouze přítel z dávné minulosti a zapovězená touha," namítl Sévil víceméně pro sebe.

„Jestli po nich stále toužíš, nezáleží na tom, kým pro ně jsi, ale kým jsou pro tebe oni."

Nastalo ticho, které mě prolomit až Sévil. Z venku vycházel hluk z mnoha rozhovorů Slimů a jejich práce, zatímco chýše byla tichá a ve vzduchu byla cítit zlá aura, za kterou mohl Sévil a jeho pochmurné myšlenky a činy, které napáchal.

„Zničil jsem boty jednoho vojáka, který mluvil se Sinou až moc dlouho. Celou cestu zpět do Tiberathu musel jít bosí. Měsíc bosí po nerovném terénu, protože mluvil s dívkou, která mi nikdy nenáležela," přiznal se k další věci.

Benjiro nepromluvil.

„Ohrozil jsem pověst, jméno své rodiny a také jméno generála z jihu, protože jsem s ním chtěl jeden hloupý týden být. Pro sedm dní jsem ohrozil vše, co máme, protože jsem nedokázal překonat touhu," řekl další věc. Sklopil zrak k přikrývce, kterou měl přes sebe přehozenou, pevně ji sevřel v dlaních a čekal, zda Benjiro nějak zareaguje.

Tentokrát zareagoval, ale jinak, než očekával. Myslel si, že poukáže na včerejší noc, kdy se Sévil zdál nenávistný vůči Revie a Lynnee.

„Milovat a nebýt milován jednou osobou musí být jako procházet se po žhavých uhlících. Ale milovat dvě? Jak můžeš vnímat bolest tvé nohy, když máš srdce v takové nekonečné agónii?"